Přileť!
Sotva’s mi zorou růžovou
zasvitla jara na úsvitě,
už mi tě zase Pán Bůh vzal,
mé drahé, přeubohé dítě.
Už, něžná trpitelko má,
se na má prsa nepřiviješ,
už se mi, zlatá beruško,
v obrázky rakvičky své skryješ!
Už mi ty černé hvězdičky
tvých milých očí nezasvítí
a na tom líčku malitkém
mi nevykvete žádné kvítí.
Už krásný rtíků kalíšek
se nerozvije sladkým slovem,
jak vetchý jasan budu stát
nad zeleným tvé skrýše krovem.
87
Buď s Bohem! V nebes končinách
na bílá křidélka se chytni
a milou oček hvězdičkou
v noc mého utrpení svitni!
Vždyť jsem jak v pláni suchý strom,
jenž marně k nebi ruce zvedá
a běduje, že zpěvný pták
v sněť bezlistou mu neusedá.
Nuž přileť ptáčkem aspoň ty
na suché větve toho stromu
a do srdce mi zazpívej,
že zavedeš mě k sobě domů.
88