Popelka.
Vždy o Popelce myslím na pohádku,
když v trnitém tě slyším křoví pět,
jež v mladých buků ochraně a chládku
hvězd sněhobílých rozvinuje květ;
i myslím si, jak ondy v dětském snění,
že královské tě čeká nastolení
a že tě brzy nějaký princ ptačí
zde vyhledati ráčí.
A zase zbožnou mniškou zdáš se býti,
jež s povznesenou hlavou k nebi výš
své chóry líbezné, když den se nítí,
vstříc zoři roztouženě šveholíš,
a píseň tvá tak srdce moje zvedá,
že klidu samoty jak ty si hledá
a po mladosti uplynulých letech
smír v líbezných snů květech.
23
Jak žalmy znějí výrony tvých citů,
já při nich zabírám se v žití sen,
až rosou kalich květů na pažitu
i kalich duše mé je naplněn;
všech léků mocnější je ona vláha,
vždyť dává za úkoj mi perly blaha
a míru skvost, jenž z písně tvojí ladné
vždy do srdce mi padne.
Dík, něžná družko, za klenot tvých písní,
za růženec tvých zvučných modliteb;
kéž každému jsou lékem v ducha tísni
a schýlenou mu pozvedají leb;
kéž rány žhavých šípů z žití luku
zdroj vyhojí mu balzámný tvých zvuků,
když při zelené tvojí kapli stane
a květů dech naň vane.
Já žehnám tobě v duše sklíčenosti,
když mimo jdu, kde květný klášter máš,
v němž fialky a petrklíče rostí,
a kde se hlasnou písní modlíváš;
já žehnám ti i těm, kdo v lese maně
leb horkou v uhnětené chýlí dlaně,
i v srdce ústraní kdo rádi prodlí
a jako ty se modlí.
24