Ptačí motivy 1, 2 (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 2) (1897)

Cyklus 1 a 2, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY
ADOLFA HEYDUKA
II.
PTAČÍ MOTIVY.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA V PRAZE
[2] ADOLF HEYDUK:
PTAČÍ MOTIVY.
CYKLUS I. A II.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA V PRAZE
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[4] JULIU ZEYEROVI.
[5] Drahý příteli! Kniha Ptačích motivů, kterou jsem Ti připsal, ztratila se mi, jak víš, tajemně cestou k Tobě. Není po ní stopy. Zachytil jsem, co v duši mi utkvělo, a podávám Ti to po pěti letech v jiné obdobě znova, ač mnohá krůpěj rosy s prostých těch květů spadla. Je to ovšem nepatrný dík za Tvůj Příchod Čechů, jímž jsi literatuře vůbec a mně zvlášť tak drahý učinil dar, ale je upřímný.
A. H.
[6]
PROSLOV.
Když kraji zalichotil jih a v sadě zkvetla hruše, zpěv ptáků v zlatých krůpějích paď v kalich mojí duše. A jako v hroznu slunce jas u vína skvost se mění, tak zpěvem jejich v píseň zas mé uzrávalo snění. Nuž letmo s ptáky o závod, přes času temnou chmuru, na svaté krásy zvučný hod, v kraj ideálů, vzhůru! 7
I.
8
Lekce.
Vzduch byl pln lahody a zvuku; já širák vzal, hůl pevně v ruku a pospíchal jsem ven; Bůh sám ví, co se přes noc dělo; zdroj šuměl, ptactvo mile pělo, luh smál se, voněl rmen, vše jako sen! Pod paždím novou knihu nesa šel do vrchu jsem v úkryt lesa, kde pod buk jsem si leh’, a v mechu uhostiv se hezky té knihy otevřel jsem desky, bych četl na listech, leč co jsem slech’! Dřív nežli započal jsem čísti, již z buku zeleného listí kýs ptačí volal tvor: „Aj, pohleďte! I mezi ptáky své potištěné kliky háky nosí ten professor, náš známý z hor. 9 Co probůh chce s tou svojí knihou, když štěp se pyšní květu tíhou a štěstím voní luh? ač není-li to ptáčník jaký, jenž touže vyučovat ptáky v náš zpěvný přišel kruh? To chraň nás Bůh! Co chce? Nám svoboda a krása své nevystižné pravdy hlásá, ne knihy planý sděl; my máme volnost, máme křídla, a slunnou zář a perly zřídla a květů vonný pel, což on by měl! Z nás nikdo těm se neukloní, kdo mouchy na kathedrách honí v pochmurné síni kdes; zde zcela jiný vítr vane; proč nosíte sem, vzácný pane, těch liter pustou směs? To lekcí dnes.“ I styděl jsem se z duše, věru, že knihu na procházku beru, an vůkol mládne svět, když lidské srdce volněj’ bije, strom tyčí se, pták hnízdo vije a vůní něžných vět se modlí květ. 10 Hned odložil jsem lejstra tedy a do lesa šel na výzvědy, bych zhlíď, co v taji tkal; zjev vůkol sledoval jsem všaký, až mezi veselé ty ptáky sám jsem se zatoulal a v zpěv se dal. Co zde – až na verš mého kroje – vše od nich tajně chyceno je a památkou zde stůj; těch pěvců nejmenší moh’ skorem být ředitelům professorem, což mně, Ty Bože můj!... A přec přec jsem svůj! 11
Hnízdo.
Hle, malé hnízdo ptačí, že sotva dvěma stačí, jen prostý stébel vínek, a co tu upomínek! Viz, ukryto je v keři, v něm žíně jen a peří a travin drobné klásky, a co tu něžné lásky! Je z mechu jen a vlny, a přec jsou oči plny, jež s citem na ně hledí, když ptáčata v něm sedí. Je z líčí jen a čmýří, a přec to v hlavě víří, když staří k němu sletí, by sytili své děti. – 12 Je prázdno; kdo as poví, proč bez ruchu spí v křoví, zda had je vybral lstivý, či ťuhýk loupeživý? Zda jarní sen dvou ptáků zde znikl za lijáku, když rozestřeli křídla, by mláď jim neustydla? Kde jsou, již rodným věnem je přizdobili rmenem a rvali ňader peří, by vystlali je v keři? Zda v skrytu ratolestí své vyzpívali štěstí, či luňák na ně vrazil a zhubil je zkazilje a zkazil? Či jinam v dálku letli, by se sluncem se střetli? vždyť když se stáří plouží, vše v jaro mládí touží. Byl sladký klam to asi, jenž, svět když hodokvasí, do omlazených strání je svábil k přelétání? 13 To, nechať věkem setlí, z nás nikdo nevysvětlí, ať člověk je, ať ptáče, pták zpívá – člověk pláče. Tak vždy je v čase jara – jeť pohádka to stará, z hvězd oči, ze rtů vůně, a srdce při tom stůně. Tak vždycky v době lásky: bez hostí sedmihlásky, a lidská ňadra – touhy, a všecko sen je pouhý!... Hle, malé hnízdo ptačí, že sotva dvěma stačí, jen prostý stébel vínek – a co tu upomínek! 14
Vlaštovka.
Zelené když z mrtvých vstání tuší pod příkrovem sněhu spící svět, vždy na tebe čekám pohnut v duši, vlaštovko, a na fialčin květ; vždyť se tebou v polí horských líhu vrací ruch a květ v mých ňader luh, modře okřídlená střelo jihu; vítej, vzkaze Vesny, pozdrav Bůh! Toužil po tobě jsem, družko čilá, úzkostně jsem tvého hnízda dbal, jež jsi čile nad mým oknem vila, když květ žití náhle opadal, an mi klenot dětí křídlem bílým anděl smrti odnes’ na věčnost, kam již také přímou cestou pílím, jako v domov ty, náš jarní host. Vítám tě a všechen sbor tvůj milý pod útulných domů tichý krov; kéž, kam touha perutě vám schýlí, vše je šťastno zvukem vašich slov; 15 kéž to prostomilé švitoření zní jak zlaté struny snivých lyr, kéž zaplaší z duší hněvné vření a vykouzlí blaho v nich a mír! Vítám vás, jež k paláci i chatě snášíte se všemu pro radost, hruď zdobíce slunnou smavé hatě, jako temně safírový skvost; vítám vás, vy pěvci jihu švižní, žehnán buď váš rozjařený hvizd; moje duše také jara žízní, s jarem vítám do starých vás hnízd! Vítám vás, jež věrnosti jste vzorem, v jejichž srdcích jeden plane ruch, když vám hnízdo střechy za otvorem uloupit chce vrabčí dobrodruh; vítám vás, jež k ochraně svých stanů v hrdinný vždy pouštíte se boj, přesile až zpupné na pohanu v divém křiku prchá škůdců roj. Vítám vás, vždyť znám tu touhu vaši, mou je též, ba pln jí dálný svět; či v dům otecký nás neunáší orlím křídlem v zašlá jara zpět? Či v snů krásné bludiště a hrady přes oceán žití zas a zas, přes propasti nevděku i zrady nikdo vroucně nezatoužil z nás? 16 Nevábí nás sladké srdce žaly, říčky zpěv a buků šumný stesk, tam, kde jsme kdys první verše psali, když sen lásky v duši se nám lesk’? nevábí nás jas vyhaslých zraků, jenž nás oděl v nejskvostnější šat, nechť svět vůkol tměl se v záští mraků? Nebyl’s nikdo v pažích matky jat? Vítám vás; vždyť láska zpět vás nesla v krásu temných hvozdů, niv a vod, kde jste ondy na perutná vesla po krůpějích vzaly pro svůj rod, by jak vy se v kvetoucích snů chvíli rozpomenul milý na domov, než by mu ho vrazi proměnili v měkkých srdcí zkrvácený rov. Vítám vás z těch nedohledných luhů, kde tak mnohý bratr útrap prost, ne-li zlata, pokladů a sluhů, volnosti přec drahý našel skvost; vímť, že někdy na svá duše křídla – návratný až též ho svábí spěch – vezme perly ze svobody zřídla v moře slz a nářku, rodných Čech. 17
Drozd.
Dne příchodu noc vyčkávala v touze, a když se blížil, unylá a zvadlá mrouc, místo sebe zlatou růži pouze na jeho srdce kladla. Tu při nachové kráse slunných pršků tys na stromě se zjevil tajným sletem – či na stepilém stromu toho vršku vzrosť zvučivým jsi květem? Jak snivých houslí mluva dojímavá z tvé hrudi zkropené se píseň chvěla, a štěstím vyrůstala sosna tmavá, že tebe hostem měla. Zřel na tebe jsem, drozde můj, i sosnu, bych duchem zhlíď, jak v jiskrnatých bodech ty zvuky tvoje vnikaly jí do snů po drobných jehlic svodech. 18 A viděl jsem, že mládne sosna stará, že od kořene do hlavy až pučí, že v nitru jejím upomínka jará tvou ladnou písní zvučí. Tvůj zpěv v cit divný vždy mé srdce vzruší, jak zapadlou bych bloudil mládí nivou a čarné housle zpívaly mi v duši o mládí píseň tklivou. Myšlenky steré v hlavě se mi rojí, že sosna s tebou mře a s tebou žije a její nitro věčnou krásou pojí tvé zvučné melodie. A nelze ubránit se citu tomu – tak tajemný je myšlenek mých příval – že housle mohou být jen z toho stromu, na němž jsi ty dřív zpíval. A na houslích-li v sladkých zvuků tísni strun která pukne, v tvář mi slzy skanou; mnímť, že jsi někde při nadšené písni paď zrádnou střelce ranou. 19
Břehulka.
Na telegrafním sedí drátě a vypravuje drobnou zvěst; ba uvěřil bych svatosvatě, že k nám se navrátila z cest, ta štíhlá pělka, v touhy chvatu, též po tom divuplném drátu; či unesl ji vánků vzruch? Břehulko, pozdrav Bůh! A jak si zpíváš! Radost říci! V tom šveholu tvém jaký žár, má primadono cestující, jež zlata slunného chceš dar; 20 je zpěv, co ze srdce ti pučí, či perel bystřina, jež zvučí skrz kvítím smějící se luh... Břehulko, pozdrav Bůh! A jaký úbor, na mou kuši, na dálnou pouť si hotuješ! Ten hnědý pláštík jak ti sluší a z kmentu náprsenka též; jsi ve všem všudy švarná diva, jež růže sní a vůni zpívá, když v horské stráni hvízdá pluh – břehulko, pozdrav Bůh! Viď, dítě moje černooké, že sotva lepší kde máš skrýš, než břeh Vltavy bystrotoké? Ty mlčíš? Mluv přec, o čem sníš, že toužně hledíš v jihu stranu? Zda on též přijde ze Sudanu, tvůj divoch rozmilý, tvůj druh? Břehulko, pozdrav Bůh! To víš, že neopustí tebe, své duše poklad, na vzdor všem, vždyť dražší jsi mu nežli nebe s hvězd tisícerým klenotem, on přes bouřného moře ryky zpět sprovodí tě do Afriky, kde prozářený vane vzduch – břehulko, pozdrav Bůh! 21 Leč vrátíš se, viď, dozajista, kdes v lásce žila i tvůj rod, na stará v Pošumaví místa, na jasná ňadra tichých vod; vždyť kde jsme kvetli jako děti, tam v stáří toužně na zpět letí pro srdce úkoj snivý duch – břehulko, pozdrav Bůh! 22
Popelka.
Vždy o Popelce myslím na pohádku, když v trnitém tě slyším křoví pět, jež v mladých buků ochraně a chládku hvězd sněhobílých rozvinuje květ; i myslím si, jak ondy v dětském snění, že královské tě čeká nastolení a že tě brzy nějaký princ ptačí zde vyhledati ráčí. A zase zbožnou mniškou zdáš se býti, jež s povznesenou hlavou k nebi výš své chóry líbezné, když den se nítí, vstříc zoři roztouženě šveholíš, a píseň tvá tak srdce moje zvedá, že klidu samoty jak ty si hledá a po mladosti uplynulých letech smír v líbezných snů květech. 23 Jak žalmy znějí výrony tvých citů, já při nich zabírám se v žití sen, až rosou kalich květů na pažitu i kalich duše mé je naplněn; všech léků mocnější je ona vláha, vždyť dává za úkoj mi perly blaha a míru skvost, jenž z písně tvojí ladné vždy do srdce mi padne. Dík, něžná družko, za klenot tvých písní, za růženec tvých zvučných modliteb; kéž každému jsou lékem v ducha tísni a schýlenou mu pozvedají leb; kéž rány žhavých šípů z žití luku zdroj vyhojí mu balzámný tvých zvuků, když při zelené tvojí kapli stane a květů dech naň vane. Já žehnám tobě v duše sklíčenosti, když mimo jdu, kde květný klášter máš, v němž fialky a petrklíče rostí, a kde se hlasnou písní modlíváš; já žehnám ti i těm, kdo v lese maně leb horkou v uhnětené chýlí dlaně, i v srdce ústraní kdo rádi prodlí a jako ty se modlí. 24
Zvonek.
Zlatým zvonkem hrdla zvoní slunci jásavý svůj dík v prostřed sadu na jabloni Vesnin něžný kostelník. A jak švarně druh ten ručí v zelený se oděl šat, jak mu z ňader krása zvučí, že až milo poslouchat! Štastná země již se budí, ten tam snění těžký mrak, jarost hárá v její hrudi, fialkou se modrá zrak. Přeblažená pouští z klína zpěvných miláčků svých sbor, a zdroj jako pohár vína šumí z ňader modrých hor. 25 Jako včely v zlatém roji divy letí tam i sem; země nevěstou se strojí, slunce jejím ženichem! Hle, již v snivé blaženosti spějí oba v tvorstva chrám, a já první ze všech hostí vzácné od nich dary mám. Prvosenky, petrklíče, ó jak něžný je to květ, v útulku jenž lesní příče krášlí hvozd a těší svět! Prvosenky, milé kvítí, přizdobte mi jarou hruď; slunně ať mi v srdce svítí zlatoskvoucí vaše žluť. Petrklíče něžných stonků, vonné klíče k říši snův, k ráji pohádek... ach zvonku, víš-li o něm? zpívej, mluv! Vyzvu v jeho čarné divy všecky ty, jež v srdci mám, a ze svojí duše nivy parnasky jim natrhám. 26 Pro tebe však, věštče jitra, zvláštní poctu připravím: z dobrých veršů mého nitra zvonit budeš jako rým. Veselost se ozve všady, jásat bude celý svět; jestiť dražším nad poklady zpěvem život přeletět! 27
Sýkora.
Dřív nežli v jasných perlách taje pýr zimy stromů na větvích, v hruď listnatého slétáš háje ku vetchým hnízdům dětí svých; a sotva sněti stromů pučí, a sotva keře zdobí list, již prostý popěvek tvůj zvučí, jak suchým vřesem jihu svist! Rci, ptáku, odkud jsi tak záhy do snících posud přilíť niv na staré lípy podél dráhy a na pučící snítky jiv? snad zbytkem zašlého jsi léta, jež v trhlinách si dřímlo skal, kde skrývá se tvých druhů četa, či ve vraním jsi hnízdě spal? 28 Či v srdce dumavému keři tě vdechlo slunce v zimní den, že na ňadrech máš zlaté peří a na hlavě jsi popálen? Tak mním; vždyt' na peruti svěží a na skráních a na lících sny šedých mraků posud leží: pýř mrazová a bílý sníh. Hle, žlutá tvoje hruď jen svítí, a dlouhý prsou černý pruh zdá s hlavy příkrovem se býti jak čárka s tečkou. Při sám Bůh si myslím, nežli pták že spíše jsi vykřičníkem na listech, v nichž mladé jaro zemi píše sny duše své a lásky vzdech. Nuž zvěstuj, živý vykřičníku, že jaro vrátilo se zpět, a že i zuboženým k díku zář slunná zlíbá všechen svět; že vzejde z každé země drtí květ ozdobný a plodný klas, a z jařma tmy a z jařma smrti duch volnosti a krásy zas! 29
Žluva.
Zlatý pták se vznáší na zem, vidíte ho v lesa stínu? jasně zvučným jara vzkazem pustila ho Vesna z klínu. Vítej! Ejhle žluva všecka zlatá, živá flétna našich lesů, – slyšíte, jak sluncem jatá zpívá, volá: „Jaro nesu!“ Vítej! Žluva, hvozdu klenot ryzí, jež se živým ohněm nítí a v zelených vlasech břízy jako zlatý topas svítí. Vítej! 30 Žluva, jejíž rudé oko jako granát v slunci hoří, jímž vzkaz nebe přehluboko v stromu zmladlou hruď se noří... Vítej! Žluva, jež své zlaté tělo na peruti pyšně váží, když, co steskem v mlhách tkvělo, zora v rosné perly sráží. Vítej! Žluva, jež jak žhounek letí a jak žlutá růže kvete, v rozsochu když útlých snětí umělé si hnízdo plete. Vítej! Žluva, jež si budku snová z lýčí, z vlny, v lásky vzruchu a jak šipka Apollova vzlétá v modré vlny vzduchu. Vítej! Žluva, jež se čarně spila leskem slunečného zřídla, nechať při tom popálila sametové hroty křídla. Vítej! 31 Žluva, posel Svantovítův, před jehožto ořem letí, aby v temnu lesních skrytův zasmálo se mladé snětí. Vítej! Žluva, Vesny pělka snivá, jejíž výkřik taví ledy, jež když první píseň zpívá, vzdechne zima naposledy. Vítej! Žluva, obraz slunce skvělý , i s tajemnou ňader skvrnou, jemuž vesmír oddán celý, v jehož zář se světy hrnou. Vítej! Žluvo, ptáku tepla, jasu, s černým křídlem tmy a chladu, v tvého zjevu slunnou krásu obraz všeho žití kladu. Vítej! S teplem zář jsou znakem žití, tma a chlad jsou znakem hrobu, a já toužím jasno míti, a já slunnou chci mít dobu. Vítej! 32 A já rád mám, jas když smavý do lidských se ňader vnočí, rád mám vůkol jasné hlavy, jasné tváře, jasné oči. Vítej! Zima s tmou vzlet žití ruší, běda, kde to dvé se střetlo! – a já rád mám teplo v duši, a já v hlavě rád mám světlo. Vítej! Zima s tmou jsou družky klidu, v tmě a chladu není vnady, a já rád mám teplo v lidu, světlo, zář a volnost všady. Vítej! Vítej, vítej, posle jara, duším všem, jež země hostí, ať jim slunné štěstí hárá od věčnosti do věčnosti. Vítej! 33
Zvonohlík.
Větévka lípy pod oknem níž ohnula se dolů, dvé ptáčat sedlo v listů houšť a hovořilo spolu. Dvé ptáčat žlutě zelených, dva palečkové ptačí, druh prohlíží si listů skrýš a družce zpívat ráčí: „Má zlatá, ký to pěkný stan! už zjasni černá očka, sem neodváží se ti, věř, ni nejlstivější kočka. 34 Toť besídka je nad palác, tak líbezná a svěží, pyl na květech, a na listech skvost rosných perel leží. Zde nespatří tě krahujec a ťuhýk nevyruší; kdož na snítkách tak útloučkých hned ptačí hnízdo tuší! Sem nepřilétá jinovec, ni příval dešťův v létě, a kdyby! lupen jediný i se mnou ukryje tě. Zde hnízda vínek upletem’ – no, žasnout budeš, světe – ó nezdráhej se, duše má, můj smaragdový květe! Já sletím do všech světa stran a do hájů a lesů a v lože naše svatební pýř zlatohlávčí snesu. Z trav vláken ti je upletu a z kůzlat jemné srsti, a teplo, milo bude v něm jak v dítka něžné hrsti. 35 Až blažena v ně usedneš, své zapěju ti díky, a seménky tě zasypu i malé zvonohlíky. A povedu je v širý kraj i přes poušť vody svodnou, a milovat je naučím svou vlast i lípu rodnou. A v hudbě si je vycvičím, již vlastní srdce hude, až růže jim rtem nachovým dík vonný dýchat bude. A své jim mládí vyzpívám a žití drobné zvěsti, a lásky snivou pohádku a zlatou báseň štěstí. O nezdráhej se, neváhej, už vejdi v skrýš tu ladnou, hleď, útlé snítky, květ i list jak srdce přes noc vadnou. Než zvadnou, k hnízdu si je vol, je ticho zde a milo ...“ A na větévce k hrudi hruď dvé ptáčat přitulilo. 36 Už ženichově milosti druž neodpírá snivá, a čechrá křídla... lípy list kles’ níž a vše mi skrývá. A zas větévka pod oknem se chví a dolů tlačí, a já svou duši ponořil v zář idylky té ptačí. 37
Skřivánek.
Chvěl východ se jak básníkovo nitro, když zlatoskvoucí rodí se v něm zpěv; zář šlehla z červánků a mladé jitro, kol hlavy rudé růže jako krev, na snící kolem usmálo se horstva, a ty, jenž v touze světla čekal’s již, pěl’s v ústret slunci: „Vítej, kníže tvorstva, v pozemskou naši říš!“ Stál na hroudě jsi, vzpínal něžnou hlavu a s hnědých křídel střásal rosy chlad, ač oko sotva že tě v prostém hávu od půdy orné mohlo rozeznat, leč náhle perutí jsi zatřepetal a povznesenou hlavu níže shýb’ a s hlasnou písní do oblak jsi vzlétal jak Apollinův šíp. 37 Výš oráčovi spěl jsi pro potěchu, by věděl snad, kam oči obracet, ty rodné země okřídlený vzdechu: tam v nebes jasnou báň, v ten lepší svět; i já jsem pohnut za tebou se díval, a soucitnou tě duší sledoval; chtěl vystihnout jsem, co jsi snil a zpíval, zda jásot as či žal. To písně byly jenom z málo zvuků, leč luzná vroucnost tkvěla v každé z nich, že bezvolně jsem k srdci tisknul ruku, a zanícenou duší k tobě tíh’; tak ovil jsi mě sítí svého pění, že zlatým v ráz byl mého žití mrak, déšť byl to perlového šveholení, jímž náhle zvlh’ mi zrak. Svou hlavu stále ukláněje k zemi, jak živý zvonek v blankytu jsi tkvěl; mně zdálo se, že v touze perutěmi tu drahou půdu obejmout jsi spěl, kde’s zrodil se, a kam, až přijde chvíle, zas vrátíš se, bys přešel v její prach, jejž jarních vánků laškující píle roznese po nivách. Zřel za tebou jsem v azurové světy, až náhlý připomněl mi srdce ruch, že jsme se ondy před tisíci lety již někde potkávali s druhem druh; 39 že k slunci létali jsme skrze mraky, že stejný by1 náš jásot i náš kvil, že z rodné země brázd jsem vzletl taky, že skřivánkem jsem byl. Že, když v ty brázdy otců krev se lila, i já se s tebou v žalném stesku vznes’, bych na tu láj, jež vlast nám porobila, šel s pláčem žalovat až do nebes; a po snů vlnách, upomínek mořem vždy za tebou můj smutně kráčí duch a přeje si, by křik náš sytý hořem již věčný slyšel Bůh. A přeje si, by jako žití tvoje mé bylo též, i nežádám si víc, než abych nadšen vzletl z útrap roje výš, v klidný blankyt, slunci, světlu vstříc; jak ty vlast drahou toužím obejmouti svých písní perutí, jak ty k ní lnout a v její brázdy po skončené pouti usmířen zapadnout. 40
Pěnkavka.
Pohoda chodí po lese, líbezná panenka, hezká, studánky povrch leskne se zrovna jak stříbrná deska. Slunéčko těká po mechu, včely hloub květů cos kutí; k blažené chvíli oddechu pod sosnu uléhám s chutí. Slyš! Tvé-li zvučí zpěvánky, jarní sne bučího mlází, či na tu desku studánky někdo mi dukáty hází? Podivná kouzla! Květ i chvůj chvěje se štěstím a voní, jakmile s výše výkřik tvůj sestupně v půltónech zvoní. 41 V košilce podál kmentové do dlaní bystřina tleská: „Jaro nám nese hotové pěnkavčí toulalka veská! Veselo v záři pohody –„ a zase tleská si v dlaně – „šumím jak víno. Na hody! pít pojďte, ptáci i laně! Pít pojďte, kdo jen uslyší, z volnosti zdroje a světla!...“ Dumám, a v ňader zátiší zpěvná mi útěcha zkvetla: V žalu, co v duši zůstává, v rubíny písně se hlatí, srdce-li křídla krvavá jaro nám úsměvem zlatí! 42
Modráček.
Než vlna tryskne na východu žhavá, z tmy náručí než vybaví se svět, již píseň tvá se v ladný švehol dává, a padá v stromů list i vřesu květ; tu východ krví zbarvený se chvěje jak raněný, když prociťuje z mdlob; roj hvězd v oul nebes modrý skrýt se spěje – bůh světla opouští svůj časný hrob. Leč ne, to není hrob, to z rajských růží a z nebes úsměvů jest lože klín, v němž slunci krása velebná se druží, a nad nímž blankytový baldachýn stran do všech s hvězdnou nádherou se šíří, při bledším vrchu skvostem luny spjat; v tom loži z křídel cherubínův pýři bůh světla velebný je krásou jat. 43 Jak snadno zaspal by v té loktech kněžny, a příboj tmy by svět i nebe skryl, tož vítej jeho buditeli něžný, jejž světla král tak krásně přizdobil; vždyť spat když kráčel, pamětliv jsa tebe, vzkaz zářivý ti poslal: „V čas mě vzbuď!“ – a s bílou hvězdou blankytný řád nebe dal ozdobou ti na zvučící hruď. Kéž probudíš též smavé lidstva štěstí, jež spí a sní sen těžký drahně let, kéž zpěv tvůj slunnou svobodu všem věstí, byť v krve nachu měla vycházet; kéž buditelem práva jsi a síly a zářných myšlenek i spásy těch, kdo z tůně hrozí běd, kdo v jarmu kvílí a v ducha mrou i těla okovech! 44
Budníček.
Mluv, šedé-li to jenom peří máš či skvostný hedváb, pěvče temnooký, jímž po žlutou až hruď se zdobíváš, než skládáš svoje melodické sloky? Jak záhy z klína Vesny vzlétáš ven, bys dříve zapěl líbezné jí kvinty, než vysní země zelený svůj sen a včela slíbá snivé hyacinthy; Dřív nežli skála oděje se v mech a fialkové luh otevře oči, než choré třemše navrátí se dech a lesní pramen po nivách si skočí. Své před zorou, než jitřní zvučí zvon, už modlitby a hymny pěješ ranné, a toužně za tónem se vznáší tón jak povzdech flétny za večera hrané... 45 Těch zvuků každý, sivý mistře můj, jak rosa padá v sprahlý sad mé hrudi, a zaslechne-li první pozdrav tvůj, i srdce mé z dum šedavých se budí. A divem omladá v něm dětství sen, jež zlatým šípem vzniklo z žití kuše, a blahem jsem i žalem opojen, jak pil bych víno z hroznů vlastní duše. Jím zpíjím se a nevystřízvím již z té touhy po kráse a písní zdobě, ač vím, že kráčejí vždy blíž a blíž, kdo na mne kámen zvednou ještě v hrobě. Však jednou jistě zvolá nový čas: „To padělané šampaňské mě nudí,“ a na domácí révy hodokvas tvým zpěvem, milý budníčku, mě zbudí. 46
Podkřovka.
Slyš, čí to srdce v roztoužení pělo tak líbezně svůj jarní sen, dřív jitřenkou než zulíbané čelo den vznesl nachem přioděn? jak unylé, jak vroucí je to pění! hned mroucí ston, hned sladké šveholení, jak z dívčích ňader vytrysknout by chtělo polibků moře lásce v plen. Aj, toť má podkřovka je věčně čilá, ten okřídlený Vesny vzdech, jež záhy přede dnem si pospíšila skrýt hnízdo v ňadra keřů těch, 47 v nichž vonná tomka z trav hustého davu výš hojně zkadeřenou zvedá hlavu, když z ulíbané sluncem rosy pila v listnatých háje podrostech. Jak švarná je ta pělka dovádivá, když v bílou hruď ji líbá jih, jak rozkošně to všecko zní, co zpívá, ať je to stesk, ať smích! Teď vím, že ráda vede život hravý, že bez úzkosti po háji se baví, když nechce lapit je snad choutka lstivá a věznit v rukou bezcitných. Hle, nad jiné si povykuje v mlází, až všechen zachvívá se les, když opály svých drobných zvuků hází při zjevu slunce do nebes; zda tuší as, že kouzlem svého zpěvu též jiná srdce nutí do záchvěvu, a že i hloh, jenž bujně květem vzchází, blah vonných básní kytici k ní vznes’. I já tě ctím, ty zkazko jara sivá, a rád mám listnatou tvou skrýš, vždyť tam, kde zlatou hlavou bříza kývá, vždy za tebou jdu, aniž víš, kdy šedé vrchů zelená se témě a fialkami hruď si zdobí země a bystřina, skal dítě, šumně zpívá, že vesna vrátila se již. 48 Ba rád tě mám, a když ti srdcem tklivě uhoštěn v mechu naslouchám, tu zdá se mi, že v duše květné nivě též plné hnízdo ptáků mám, že vše, čím různá zanesla mě léta, jak píseň z tůně myšlenek mých vzlétá, a nade mnou se v nebe zvedá snivě a šumí dumných jedlí chrám. 49
Babka.
Má ptačí babka – co as hledá? na malinový sedla prut, skráň černá je, hruď sivohnědá, a pápěř boků jemně rud. – „Pst, pst!“ Co to? Druh družku volá s jedle! „Spěš, chvěji se jak zvadlý list, kde touláš se, co kutíš medle? když hnízdo spravuji, chci jíst! Kde drobný hmyz a mák a zrní, kde sladké símě šešulic? mě z námahy již křídla brní, a ty, má zlatá, nic a nic!nic!“ 50 I skočil na temeno keři a stýskal si – co zvuk, to ston – leč babka tříbila si peří, a odvětila na pokon: „Již ustaň, nehněvej se, drahý, vždyť víc než ty snad práce dbám; tam vylítla jsem na skal prahy, zda vloček vlny uhlídám. Jím lože vystlati jsem chtěla, pro novou četu sýkořic; já péči o tvůj rod jsem měla, a ty mi takto spěcháš vstříc? Slyš, místo modravého máku dám kytku polibků ti dnes, pojď, klenote můj, skvoste ptáků, a k vůli dětem něco snes!“ A celuje ho v listí chladu a šepce: „Blaze budem žít!“ „Ach,“ zase on, „to za náhradu? dřív lačněl jsem a teď jsem spit,spit. Spit krásou očí tvých i peří, jímž přizdobil tě slunný jas – ó lásko v malinovém keři, jak štědrý je tvůj hodokvas! 51 Však hle, ó běda! Tamo k jedli druh slétl zlý jak blesku svit; viz, luňák! Probůh, drahá, nedli, toť loupežník, jenž krví spit!“ A jako sen zjev ptáčat milý před zdiveným mi okem znik’, leč vím, že za krátkou zas chvíli je sladký spojí okamžik. Nechť rozlítli se družka s druhem, jich láska jediný má chvat, až slunce rozloučí se s luhem, v duť vrby půjdou družně spat. Pst – pst! 52
Lučníček.
Můj hnědý snílku s načernalou tváří a rzivě proužkovaným temenem, rci, nejsi poslán slunce jarní září, jež vzbudit spěchá dřímající zem? Vždyť hruď tvá jako červánek se nítí, a nad očima posud měsíc svítí vybledlým obloučkem. Nuž vítán buď, můj pěvče zadumaný! Však čekal jsem, kdy, navrátíš se k nám, v luk ňadra omládlá a v rovin stany, k svým družkám, temnovlasým olšinám, v nichž ukryt zdobou žlutavého listí blah hlavou kýváš, touže po kořisti, až kořistí jsi sám. 53 Tich ve dne jsi, leč tajnou puzen mocí rád luně zpíváš slavičí svůj sen, můj sladký vzdechu úplňkových nocí, jichž krásou nadšen jsi a opojen a hlásáš ji, až v nebe záři šeré bůh světla uzdu zlatých ořů bere, by spící vzbudil den. Jsi pěvcem nebe nočního, hvězd druhem, jež zvukem jasným voláš v zářný slet, a je-li blankyt oživeným luhem, ty’s toho luhu mile zvučný květ neb spadlá hvězda toužně zpívající, jež volá k nebi, s tajnou slzou v líci: „Chci, družky, k vám, chci zpět!“ Noc slyší tě a bílým srdcem zkvétá a diamanty hvězd hruď zdobí v spěch, jen pozdrav její žhounkem k tobě slétá; pak zase poslouchá a tají dech, až přeblažena čarovných slok hodem níž k zemi klesá nad skalnatým svodem a tone v jarních snech. Tak zřel jsem tě a slyšel, pěvče milý, vzruch divné touhy moje srdce jal, a z představ šera hvězdami v tu chvíli luh ňader mých se náhle obsypal; má hlava zvedala se, ústa chvěla, a duše v touze odletěti chtěla, kde v úsměv zkvétá žal. 54 Jak růže dech si přála zniknout tiše a splynout s krásou nebes modravou a prškem luny líbati vlast s výše a snoubiti s ní stesk i radost svou, jak jarní mlha s temnou lesa hloubí a s noci sněním červánek se snoubí před světla záplavou. 55
Brávník.
Sklon východního nebe zlatem vzplál jak hodu síň, v niž pyšný vchází král, kraj sivých oblak zrudnul do purpuru, a z něho šlehla dolů zář i vzhůru. A z rostoucí vždy záře plamen šleh’, les zachvěl se a zatajoval dech, trav perly měnily se na rubíny, a do skal trhlin rozprchly se stíny. Jak zlaté moře byla mraků směs, a ze zlatého moře výš se nes’ vrch klenotu, jenž žhavý byl a rudý, a rosť a rosť a krásou deštil všudy. 56 Svět zjasnil se, jen zadumaný hvozd noc v srdci měl, až jarem nadchlý drozd, jenž s vršku sosny na slunce se díval, zvěst probuzení blaženou mu zpíval. „Již vzbuď se, temný hvozde, z černých dum, vstaň, zaplaš mátoh nitra stinný tlum, viz, nebe ohněm růžovým se chytá, spěš, neotálej, vyjasni se, svítá! Spěš, po nočním si trudu poulev, či nevábí tě velebnosti zjev, ten zlatý příboj života a světla? Proč ňadra tvá by krásou nerozkvetla? Proč temné dumy žele dále tkáš, proč zvučné perly zpěvu nesbíráš a perly sladké vůně doušky svěží a perly zdroje, z ňader skal jenž běží?“ I zachvěl hvozd se v nitra hlubinách a chvojné ruce k těšiteli vztáh’ a z hloubi vzdech’: „Kéž píseň tvá je zjevna všem na světě, ty moje duše zpěvná! Kéž ti, jež nocí bezsenných zžeh’ mráz, tvým jarním nadšením zas kvetou v ráz, a tonoucí v dům propasti a žele v tvém zvučném srdci mají spasitele! 57 Ó prozpěvuj všem sdílnou na pomoc, kdo z temna žití touží v hrobu noc, ať každému den útěchy se vznítí, kdo s nocí v myšlenkách jdou lesem žití.“ 58
Konopka.
Aj, ptáčku s hrudí skropenou jak krví a s hlavy temenem jak žhavý nach, jenž slétáš k nám, když jara úsměv prvý květ petrklíčů budí na nivách; jež pokraj luk a lesů sídlo volíš, kde v srdci keřů rád si zašveholíš, než zlatou čelenkou se zdobí den; hleď, zpěvem tobě ven a ven jsem podoben! Rci, granátu-li ozdoba to není tvých na ňadrech, můj pěvče, či snad krev, jež vytryskla ti v duše rozechvění, když žal tvůj křišťaloval v dumný zpěv a v dálku mlhavou tě žití hnalo? co dělo se, můj druhu, co se stalo? chtěl divý ostříž za drahý tě plen? Viz, ňadry tobě ven a ven jsem podoben! 59 Či útlé děti vzal ti luňák dravý a rodné hnízdo porval bouře kel, až výkřik bolesti tvé usedavý z ran srdce nachem písní krvácel a pokropil hruď třesoucí se v bolu? ó kterak žití sdružilo nás spolu a v stejné srdce stejný vdechlo sen – ach, žalem tobě ven a ven jsem podoben! Či ťuhýci tě na krev zbili krutí, že jiný nežli jejich byl tvůj zvuk? co’s nevěděl, že v novém chvíle hnutí má jinou krásu děd i syn i vnuk, jenž, co jsi zpíval duše vroucím žárem, škol dětských odměřuje lineárem, ne duchem jich, jen slovy odkojen? Ba, steskem tobě ven a ven jsem podoben! Leč co nám v prsou roste písní květem, to věrně pějme v poslední až vzdech a vlastním tonem svým; či celým světem má zníti stejná píseň z duší všech? nechť z tajných ran krev znova tryskne maní, jak pěli jsme, pět budem do skonání, svých dbalí duše strun a matek věn; vším tobě, pěvče, ven a ven jsem podoben! 60
Linduška.
Jdu lesem, smutno je mé duši, zas žhavý rozkvétá v ní sen, hruď chvěje se mi, srdce buší, a klesám v mech jak opojen; roj myšlenek mi víří v hlavě, a starost kývá ze všech cest – tu s vršku jedle ostýchavě ty šveholíš svou jarní zvěst, má linduško! Jak rád v tom útulku tvém sedím a slýchám zpěv tvůj, něžný tak, ač pokaždé, když na tě hledím, duch zateskní a zvlhne zrak; 61 vzdech ku vzdechu se těsně druží, a v ňadrech bují divný cit, jenž kytku z dávno zvadlých růží jak dřív chce k srdci přitlačit, má linduško! Jak rád mám tvoje šveholení, ten líbezný tvých ňader pel, jenž při červánků růžném tlení v háj s křídel vesny zaletěl; toť slunné krásy zkazka tklivá, toť zvučné rosy zlatý práh, a srdci mému rázem bývá, jak z jara jívě na horách, má linduško! V zpěv tony tkáš jak dítě žvavé, když poupě rtů mu puká v květ, a perly citu vrháš pravé v mých ňader dřímající svět; jas útěchy mi slétá k hlavě, když ty mě k poslechnutí zveš a mile, půvabně a hravě skvost písní svých mně zjevuješ, má linduško ! Ba mním, že v záři tvého pění má mysl jaře zkvétá zas, duch bloudí dálným hvozdem snění, až neví, co je žal a čas: 62 i kráčím dále k lesa kraji, kde k nivě přitulil se luh a děti laškují a hrají, k nimž já se družím, starý druh, má linduško! Ó pěj, ó pěj, má kouzelnice a těšitelko v mračných dnech, nechť písní tvou mi vlhne líce a ňadra těžký mučí vzdech, vždyť v ráj se vracím při tvém zpěvu zkad vyhnán drahný bloudím čas, snad vstříc mi z něho pro úlevu tvou písní někdo vyjde zas, má linduško ! Ó pěj, ó pěj, má pělko milá, pěj vše, co v útlém srdci máš, nechť dávných ran, z nichž krev se lila, zas v prsou mých se dotýkáš; nechť z paprsků tvé zvučné duše se každý v žhavý mění meč a v hruď mi vniká, život ruše – přec nedbám, jen mi písní vděč, má linduško! Ó pěj, ty vroucí lesa vzdechu a hovorem mi duši těš, v sen věčný uspi mě v tom mechu kras perlami, jež notuješ; 63 pak k nebi duch se vznese výše, a s nebe sletí na ústret mně smavý anděl hvězdné říše – ty, po níž touží duch i ret, má Liduško, má Liduško, má drahá Liduško! – 64
Kos.
Den umírá a nebe slzy roní, víť, že se mrtvý nevrací, a slunce jako básník hlavu kloní, snů růžemi když krvácí. Stesk večerní spí v chrámě starých buků, v němž hvězdy zář a červánek se snoubí při kyprých snětí ševelivém zvuku a pláči hravé říčky v lesa hloubi, kraj tiše v roucho nočních vnad se halí a skalin hlavy v šedý závoj chmur; slyš! Jaký hvizd to, jaké zpěvné žaly? Kdo zpívá to? Kos, lesa troubadour! 65 Hle, v zadumané jedle temné hrudi, jež jako hvozdu kněžka vůkol zírá, on, samoty sen perutný, se budí a v usedavých slokách toužně zmírá, své upomínky lká, své duše kvítí, ta živá flétna lesa do všech stran, až starým kmenům, otužilým v žití, krev topasová kane z větví ran. Tak nepěl’s, kose, v záři plaché luny, když čekal’s nadšen živitele světa a květů dech v tvých ňadrech zjásal struny; tu jásot byla každá tvoje věta, až příroda jak krásná spící žena, již hlídá druhdy mračný zimy drak, dne čarodějným proutkem probuzena svůj udivený otevřela zrak. Tvé ave slunci tenkrát vábněj’ znělo, a každé sosně, každému kol smrku tvých zpěvů předivo, v němž zlato tkvělo, vln vzdušných ručej ovíjel kol krku; jak bílé panny v bystřině tvých zpěvů podlešek něžná koupala se směs, a líbezného vánku při záchvěvu strun živých harfou březový byl les. Dnes večer však, jak v podjesení bývá, své končíš zpěvy už, jež teskně lkají, až javor lípě dumně hlavou kývá a stonky trav i květy umírají; 66 tvé sny jdou na pouť v jara slunné doby jak mé, jež letí v mládí dálný sad, až se mnou zapadnou v hrob mezi hroby jak ty, můj pěvče, v temno houští snad. – Den umírá, a nebe slzy roní, víť, že se mrtvý nevrací, a slunce jako básník hlavu kloní, snů růžemi když krvácí. 67
Odnesené hnízdo.
Stál u hnízda jsem líbezného rána, jež v šipkovém se ukrývalo keři; hle, malá miska v trojvětvici dána, a z ní pět mláďat prořídlého peří ven zobáčky své žluté povznášelo; já dlaně tiskl na vrásčité čelo a duší nazpět v život jsem se nes’: keř chvěl se, šuměl les. Seď podál jsem, zrak neodtrhnuv s hnízda, a sledoval, jak přicházeli staří, jak matka krmí mláď a otec hvízdá, snad radostí, že holátkům se daří, 68 že hovoří a křídly touží vzletu a drobná pýř, pyl žlutavého květu, než včera dvojnásob že husta dnes: keř chvěl se, šuměl les. V snech dál jsem šel, přál zdaru tomu rodurodu, leč v nebi mračné oblaky se vzduly, hrad za hradem z nich vstával na východu a rosť a rosť a zabral nebes půli, a než jsem došel cestou svého cíle, zveď s perutí se dračí v hrozné síle nezdolně rozzuřený bouře běs: keř chvěl se, stenal les. Kraj zatměl se a pln byl černých stínů, a vichor skučel směs divokých zpěvů a k poskoku zval družku Meluzínu, jež lkala v skalách z lítosti i hněvu, že Jih, ten jinoch s řečí mile snivou, zhrď láskou duše její náruživou a slunným křídlem prchal do nebes: keř chvěl se, stenal les. Ba divoký to tanec byl a děsný, že stará niva zmítala se strachem; byl výsměch rouhavý to ve tvář Vesny, a květ i list, vše poházeno prachem, chvěl objatých se nestvůr pod nohami; nad býků tlum hůř jejich řvaly tlamy, a kam se nesly, rostl stesk a děs: keř chvěl se, stenal les. 69 Když umdlely, když divé stichly hody a nebe obléklo se v řízu sinou, zpět kráčel jsem. V rmut změnily se vody, a smutek rozpjal peruť nad krajinou, a každý keř i stonek květů každý mřel nebo strádal z hrozné vichru vraždy, a nad skrčeným mlýnem hučel jez: keř chvěl se, šuměl les. S dum plnou hlavou pospíchal jsem k místu, kde hnízdo viděl jsem, jat v snivém duchu, však běda! Rukou zuřivého chvistu v dál odneseno bylo v zloby ruchu, a písklata, jež na hnízdě se chvěla, msta kruté bouře z keře vyházela. „Ó matko,“ teskně zaúpěli, „kde’s?“ Keř chvěl se, stenal les. Ach, přišla pozdě! Hrůzou seveříku již oči dítek skrylo bělmo smrtismrti, keř oblétali staří v teskném křiku a hledali své hnízdo v keře drti a probouzeli mrtvé dítky k žití – leč slep byl zrak, tluk srdce přestal zníti, jen z ňader rodičů zněl žalů směs. Keř chvěl se, šuměl les. Už marno vše; vzléť otec na vrch sněti a k nebes slunci zvedaje své tváře, pěl lítostivě pro ztracené děti a klam mu vyčítal a chabost záře 70 i zradu krutší všech, co kdy jí bylo, že bábsky uteklo a že se skrylo, a slzou krvavou byl každý hles. Keř chvěl se, šuměl les. A pěl a lkal: „Proč v prořídlém radš sadu neb v ověnčeném nízkým hlohem chlomku, proč třeba v stínu víc a více v chladu, tam při útulném myslivcově domku, v zdar dětem kolébky jsem nebudoval? proč k hrudi té jsem nedůvěru choval, již nadšeně mi rozvil vonný bez?“ Keř chvěl se, šuměl les. „Zde mám-li žít a slétat na klín nivy, kde rukou ukrutnou a hrůzou hnaný snů palác mých strh’ vichor závistivý a skvost mých ňader rozmeť na vše strany? mám denně zírat, jak v tom růžném klestí mé srdce umřelo a zpěvné štěstí? pryč, pryč!“ a v trní vzlétl na skal tes. – Keř chvěl se, šuměl les. Něm poslouchal jsem žal ten úpěnlivý a dumal jsem, co písní zašlo tady, v jichž slunné záři zkvétaly by nivy a mladé háje zvučely i sady! Co harmonických sedmikrás a zvonků zde strženo je se snů zlatých stonků, jichž hlahol město blažil by i ves! Keř chvěl se, šuměl les. 71 To tam! Jíž z bouří proletnutých hatí a z rozdrcených korun mrtvých stromů ptač bouří ubitá se nevrátínenavrátí. A zarmoucený otec zhyne k tomu! Jen z jeho srdce záchvěvů a vzdechů druh vínek písní svije jiným v těchu, by znali jarní jeho žal a ples. Keř chvěl se, šuměl les. – „Zda člověk s ptákem stejni nejsou všude?“ děl k sobě jsem, „co vysnil v dobu jasnou vše opláče, jen chladný hrob mu zbude a vzpomínky, jež denně více hasnou, až znikne vše, i řídká slza žalu, jak chudobka skal v ňadrech za úpalu a na písečné cestě nízký vřes!“..vřes!“... Keř chvěl se, stenal les. Tak dumal jsem, a vůkol na vše kraje zář červánková kladla roušku zlatou, já cítil jsem, jak v oku žal mi taje a vzpomínek jak číši vrchovatou má duše roznícená na dno prázní, a volal jsem: „Ó žití snové srázní, proč s výše vaší v žalů tůň jsem kles’! Keř chvěl se, šuměl les! – 72
II.
[73]
Na studiích.
Procházím lesy v letních dnech, srdce mě k toulkám těm nutí, po ptácích slídím na stromech, pátrám, co v houštinách kutí; poslouchám luzný jejich zpěv, badám, kdo hnízdo jak staví i co mi útěchou praví z chvojné i listnaté skrýše. Tiše, mé srdce, buď tiše! Poledne právě; les je něm, panstvo si nejspíše hoví, než počne z křoví navzájem zvučnými hovořit slovy; pěnkava s buku žvatlá již, podhorka z hlohu, neslyšíš? 75 červenka, smrček kde nízký, modřinka s větvice břízky, čermáček s šípku skal výše... Tiše, mé srdce, buď tiše! Slyš, jak to v lese ven a ven jásá a zvučí a zvoní, až slunce zázrak unaven k západu smutně se kloní; výkřiky řídnou, tichne zpěv, nebesklon zrudnul jako krev, hoří a plameny blčí; jedle si vzdychla a mlčí, smrčina z hluboka dýše... Tiše, mé srdce, buď tiše! Teď slunci s Bohem zpívá drozd ňader svých krůpěje vroucí, naposled zora líbá hvozd, skála má čelenku skvoucí; soumrak se vkrádá do sosen, vřes, jenž byl steskem porosen, v démantné mění se kvítí, tajemně západ se nítí před nocí v královské pýše... Tiše, mé srdce, buď tiše! Pohnut jsem v duši; citů směs v srdci mi tajemně roste, ach, co jsem snil a myslil dnes při ptáků rozmluvě prosté! 76 Lítal jsem s nimi mimoděk, prožil jsem s nimi mládí věk, písně své, blaho i žaly, na dně jež duše již spaly: pohádky zaniklé říše... Tiše, mé srdce, buď tiše! Poslední z houští hvizd snad! Slyš! Kos vzdechl smrčině v hrudi, noc kráčí ke mně blíž a blíž, v roklinách stíny se budí; do temna hledím... Kde to jsem? přede mnou houštin bledý lem, ptactvo se v útulek vrací, cesta má v temnu se ztrácí. – Kam jdu? zkad přišel jsem spíše? Tiše, mé srdce, buď tiše! 77
Líhnutí.
V kraj stichlý slunce zbytek krve roní, stín buků mlčky stínu lip se druží, červánek k zemi s polibkem se kloní a skalám na skráň klade vínek růží; hvozd dálný oněměl, tich v strnulosti stojí a jakby okouzlen se oddechnouti bojí. Jih křídla přeložil a sotva dýše, něm stojí keřů tlum i stromů pluky i květů sbor a zelená trav říše, a ptactva zpěv i snivé cvrčků zvuky i listí uvadlé, jež zlekáno se chvělo pod nohou plachých srn, vše náhle oněmělo. 78 Den světlý k spánku zlaté zavřel zraky, a měsíc zamyšlen jde v zášer lesů; jak dumy plují nebem siné mraky, a vlažná rosa na mechu a vřesu od záře západu se v drobný opál nítí, a sosnám ve vlasech hvězd diamanty svítí. Noc, míru kněžna, roušku dává nivě a zvolna blíží se a hvězdy za ní; jde po špičkách a ruce vznáší snivě na buku snět, jež hnízdo drží v dlani, by kuna zlotřilá, jež slídí po kořisti, nic vidět nemohla, co skryto je v tom listí. Dech květů dumavých se vznáší vzhůru, to země duch, an u výš k nebi vstoupá, blah, s vonnou modlitbou, až do azuru, v němž krása hvězdnatá svou peruť koupá, jíž kyprá ňadra chrání toho stromu jak anděl svatý Kristův odkaz v dómu. Co tajného, co divného se skrývá v tom zátiší, jež v haluzích se klene, že ani ísteklístek sebou nezachvívá na snítce nejútlejší toho kmene? co kouzelného v noci té as hostí strom v zeleného srdce útulnosti? 79 Co velikého děje se v tom buku, ký zázrak as, že hvězdy planou zlaté, a z nitra zní mu perly ptačích zvuků, jak zpěvy andělův kdys v noci svaté, v níž plný měsíc v stříbroskvoucím svitu jak růže mystická zkveť na blankytu? Proč onen mír a klid se vůkol hostí? proč stich’ ten drozd a v tajemném dlí snění, proč příval světla z hvězdné vysokosti blah snáší zemi nebes políbení? Pták zpěvný rodí se, jenž krásu jara množí; či k lidstva útěše kdes básník z vůle boží? 80
Budníček. (Jiný motiv.)
Jsi nepatrn, že můž’ tě hravě skrýt vrby vyrostlejší list, jak mistrně však v křovin trávě vít hnízdo umíš si a plíst. Jak měkce koroptvím je peřím pro drobné děti vystýláš! Těm pěkně se to sní, to věřím, ty roztomilý pěvče náš! 81 Zda tušíš, drobte zelenavý, jak rád mám tvoje „vít vyjít“, jímž stromů našich snící hlavy v květ vonný toužíš probudit. Jak smutným na tě hledím okem, když v dumách o návratu tkvíš a staré vrby nad potokem svým četným rodem obalíš. A kterak těšívám se na tě a družiny tvé čilý zjev, když v jarním slunci mladnou hatě a míza vlaží ňadra dřev! Mou duši znáš-li rozechvěnou, když v sad tě vlákal jara svod a čilá bystřeň bílou pěnou na perlový tě volá hod. Věz, radost mám, že milostivý dal Tvůrce tobě za úděl, bys budil pole, háje, nivy a k novému je žití měl. Tím bratrem jsem ti, vzdechu Lady; i mého zpěvu touží vzlet, by v české duše, chyše, hrady sléť činů jas a krásy květ. 82 Jsme stejni, stejné srdce máme, a nechť pln koček náš je sad, přec poslání své vykonáme líp nežli mnohý orel snad. 83
Pěnice slavíková.
I hle, má pělka rozmilá v hedvábu šedého peří, jaké si hnízdo uvila v šeříku omladlém keři! Prostorný stánek, vetchý však pro také pěvkyně děti; bojím se, že ho severák odnese z trojpruté sněti. Škoda! Leč přes to rád ji mám; sotva den v zoři se zrodí, potají za ní chodívám, jak druzí na koncert chodí; zavírám v srdce její zpěv, nořím se v myšlenek moři, za perlou sbírám perly zjev, jež v hloubce duše se tvoří. 84 Zpíváť mi v sadě, na nivě, krása jí ze srdce šumí, sdílnou hruď lidskou zvonivě v záchvěvy přivésti umí; div tvoří plný zvučných něh, kamkoli sletí a pěje, v keřů i v lidí ňadrech všech kvetoucí zázrak se děje. Jakmile jitřní zazpívá, bují a voní to v sadě; poupě se náhle zardívá, v přístěnku děvčátko mladé; obé se divem rozvíjí, růže i panenka bledá – jistě je láskou opíjí zpěv tvůj, má pěnice šedá. Zpívej jim, zpívej vše, co víš, oběma, ptačí má knění, nad první ruch těch květů již v ostatním životě není; přál bych jim věčnost takých chvil, a než bouř žití je zdrtí, aby je anděl políbil polibkem blažené smrti. 85
Vlaška.
V čas, k rozchodnou když v blankytovém lůžku červánek líbá dennici, jdu, abych slyšel křovin věrnou družku, šveholnou vlašku pěnici, jež, na zlatou než slunce pouť se béře, kde les je nejtemnější, řeky blíž, rozkvetlé proskakuje šípu keře, kde žije... Viz a slyš! Jsou to písně, jsou to zvonky padající v mech? Květy chvějí se i stonky, ňadra tají dech. 86 To vlaščin druh, jak líbezně jí zpívá, an láskou se a blahem spil, až les, jenž vážně v dálavu se dívá, svou temnou hlavu nachýlil; co dumal as, že v ponurém svém trudu vzdych’, jak by jestřáb na srdce mu paď, zda vnik’ ten zpěv mu do zelených údů, či upomínka snad? Jsou to písně, jsou to zvonky padající v mech? Květy chvějí se i stonky, ňadra tají dech. Však slyš, ký ptačí spor a hlučné křiky, ký šum a křídel hbitý ruch? Ký rej! Tvé, vlaško, smělé záletníky v dál zapudit chce věrný druh; boj krutý je to, leč tvůj přítel prvý přec zůstal vítězem i dnes, a nechať krev mu tryskla z šedé hrudi, své štěstí hlásá v les. Jsou to písně, jsou to zvonky padající v mech? Květy chvějí se i stonky, ňadra tají dech. I žárlivosti věty slyším žhavé a drobné výčitky a stesk a snivé duše žaly usedavé, v nich slz i úsměvů je lesk; 87 leč jako ondy k hnízdu se ti vrací, co jest mu ňader plachá krev – po boku tvém mu srdce nekrvácí; kde’s ty, tam jeho zpěv. Jsou to písně, jsou to zvonky padající v mech? Květy chvějí se i stonky, ňadra tají dech. Les stichl zase, stromové se modlí, jen motýl, živý jara dech, k svým lechám spěl, kde v soumraku rád prodlí a přespí zlatý slunce žeh. – Má stará ňadra netušeně mladla, snů květy toužily z ní ven, vždyť v kalich duše ptačí píseň padla a žití ruch a sen. Jsou to písně, jsou to zvonky padající v mech? Květy chvějí se i stonky, ňadra tají dech. 88
Lesní skřivan.
Bloudil jsem večer po lese, tesknota duši mi hnětla, démanty v sosen koruny luna již sypala světlá. Na blankyt hvězdy žasnoucí v zářivém slétly se roji; pyšně se nebe zhlíželo v tekoucím pod skalou zdroji. Nádhera všude: na stráních, na nízkém křoví i mechu... slyš, ký to soulad líbezný toužebných zvuků a vzdechů? 89 Jásá to, kvílí zas a zas... divno! To slavík snad zpívá; což i ten pustých krajů kout křídlaté poety skrývá? Jaký to zázrak vznešený v borovic nevlídném houští! Aj, to můj lesní skřivánek v ráj svého snění mě pouští! Naříká, kvílí bez konce, v zoufalství duše jak mladá, a zas jak rosa útěchy do sprahlých ňader to padá. Jaká to zvonků líbeznost! Zpěv-li to s kouzelné říše? Keře i stromy údivem modliti zdály se tiše. Dojemný nářek s jásotem v toužebnou píseň se pojil, v tesklivém srdce úsvitu roj dávných zkazek se rojil. Složil jsem hlavu do mechu, na ústech toužebné přání: Zpívej mi, ptáče rozmilé, slavíku pustin a plání! 90 Zpěv tvůj, on ňader bolesti slunečné polibky dává, až jako mušle choroba tajemně perlou se stává. K míru a klidu vyzvání je tvoje dojemné pění, veškero blaho skryto v něm z bolesti vykoupení! Drahou – ač nemáš slavíků – jsi mi, ty samoto snivá, lesní tvůj snílek stesky své luznými kouzly ti zpívá. 91
Rákosníček.
Stín soumraku paď na pole i lesy, na řeky břeh i vrb šedavý tlum, vše ticho kol, jen v nízkých ostřic směsi kýs tajemný se ozval ruch a šum, jak sivé křídlo temnoty by chtělo skrz husté sítí mocí letět v dál; mé oko v snivý kraj se zahledělo – sám v dumách na břehu jsem vody stál. Noc na zem klesla jako vdova sirá na mužův čerstvě nasypaný rov, a když slzou kropí ho a v náruč svírásvírá, překonána žalem nemá slov; 92 mdlá světla zžehla – hvězdy siné záře – a zabrala se v prchlé doby sen, a vyčkávala uslzelé tváře, až v nářku potěší ji zlatý den. Tu v sítí zjevil’s ty se, pěvče drobný, s tím nad očima žlutým obloučkem, vznes’ obličej jsi s temným kroužkem zdobný, až hrdla bílý objevil se lem, a pět jsi počal vroucně tak a mile, až hvězdnatý noc rozvinula šlář a velkým luny zrakem roztoužile svých díků jasnou vrhala ti zář. V dál na vše strany rozléhal se v luhy tvých harmonických písní pestrý dav, až ponořený posud v spánek tuhý, skryt v temné kukle, prociť smrtihlav, by v květu kustovnice sladce hýřil; i vzléť a plášť svůj černožlutý šířil nad ševelnými stébly lučních trav. Co vše jsi pěl! Co za dne zvonek hlásá, co stehlík drmolí a hvízdá hýl, co z konopčina srdce k nebi jásá, i písní linduščiných zvučný pyl; vše noci nahradit jsi toužil snivé, čím tesknil den i čím se blažen chvěl; ty’s citem jat a láskou duše tklivé k ní sdílným těšitelem přiletěl. 93 I zřel’s, jak odchází, můj zpěvný druhu, jak v slzy nutí ji tvůj zvučný hlas, jak oči otvírá květ pestrý luhu, jak šepce keř a hlavu týčí klas; jak štíhlý chřástal ozývá se v setí a hlasné křepelčino „pět peněz“ v brázd teplé skrýši drobné budí děti a zvonek věže rozespalou ves. I já jsem poslouchal, co’s pěl a věstil, můj snílku něžný, v jitra mlžnou šeř, až v ňadrech tajemně mi zašelestil a rozvíjel se rudých růží keř; a všemi rty těch purpurových růží mé srdce dýchalo ti vroucí dík: Buď požehnán, kdo k ubohým se druží poutníkům žití, písně kouzelník. 94
Krutihlav.
Na ptačí koncert přišel z rána věhlasný kritik krutihlav, seď výše druhých, dělal pána a prohlížel si ptáků dav, jenž v listnatého lesa strání pěl hymnus k slunce uvítání. Niv krásou unesen a luhů pěl z vroucí duše ptačí sbor, druh každý šťasten z štěstí druhů zřel v sladké tuše na obzor, kde kníže světla v nebes splavu z vln zlatých vynořilo hlavu. 95 Jak kouzelné to byly zvuky, tu dumný stesk, tam čilý jas; ve snivé slavíkovy tluky svůj ťuhýk mísil temný hlas, a v tóny lindušek a drozdů hlas žežulčin se snášel z hvozdu. Jen krutihlav sám bez únavy se vrtěl stále, aniž hles’, hned zježil péra hadí hlavy, hned krčil se, hned pyšně vznes’, jak Bůh ví co by v hlavě snoval, a stále oči vyvaloval. Když dopěli, slíť mezi ptáky a nadul se a v řeč se dal: „To že je zpěv? Ne, to jsou kváky a kviky světu pro skandál; ten cvrliká si, onen křehce – to všecko líbit se mi nechce. Já v Africe byl, moji zlatí, a čarných pěvců slyšel sbor, jich písní orli byli jati, vod hrdí králové i hor; tam sídlí miláčkové bohů, vám, hudlaři, jen smát se mohu. Tam, Bilmanské kde stojí vrchy, a u Nigru a Čadských vod je nad vše vaše zpěvné sprchy 96 mně zvučný výkřik více vhod; váš zpěv – to mrzáček je v plenkách, radš kdybyste šli po housenkách! Jen v palmách pěvcové se rodí – ne v lipách zde a snětech vrb – kde nebe v srdce žár jim hodí, vy máte jen, co dává krb; zpěv pravý zní jen na Atlasu, vy, knikalové, jděte k ďasu!“ Tu drozd, dřív klidně poslouchaje, děl chlubilovi: „Laskav buď a zjev, co z palmového kraje tvá pro nás vyzískala hruď; co v tobě z rubínů těch hoří, jež Pánbůh ze slz v duších tvoří.“ A krutihlav vznes’ hrdě hlavu a naduv hrdlo jal se pět, leč strnulému pěvcův davu v ráz před zrakem se temnil svět: „To že je zpěv? Toť psík kdes vrčí!“ A krutihlav se k sněti krčí. Smích rozlehl se v lesním skrytu a znova zahovořil drozd: „Zpěv duši chce a vroucnost citu, jen hlavou kroutit není dost; ty nemáš nic než hrdlo choré – jak litujem tě, bídný tvore! 97 My stesk i žal, jímž srdce buší, a radost nesem nebi vstříc, když sněním zkřišťalují v duši a září z dětských zřítelnic; jdi, jdi a všemu světu věsti, co naše blaho je a štěstí. Spěš, kaj se z úšklebků a hříchů, jeť veliká jich věru směs, jdi, nech si pozemskou svou pýchu, nám dost, když vzletnem do nebes; nuž k slunci, k světlu, sbore ptáků, a ty buď s Bohem, ubožáku!“ 98
Červenka.
Lípy na vsi zbujily a kvetou, tučný čmelák, jenž jim v ňadrech dlel, spitý medem, s hlavou poprášenou čistí hroty mlsných tykadel; věje křídly, slunce žár ho mučí, střásá pestrých květů prašnou směs, líně pod mez kráčí, mrzut bzučí: „Nelze snésti toho vedra dnes!“ 99 Za vsí louka s květů zlatým pylem, květnou loukou zlatý těká den a hoch z vísky, letší za motýlem – leč již pod hloh sedá unaven, stíraje si pot, jenž s čela kane; v tom pták hnědý snes’ se na větev, hrdélce a hruď jsou malované jako malin rudožlutá krev. Hopkuje si, malou hlavu týčí, věsí křídla šedých nohou níž: „Sviť, sviť, slunce!“ hvízdavě si křičí, „prohřej ptačí hruď i lidskou již, prohřej srdce toho, jenž zde dřímá, dej mu zvonky v srdce, hvězdy v zrak, ať ho píseň líbá, soucit jímá, a jas ducha plaší mysli mrak.“ Slyší hošík, aniž ví, co slyší, ale dojat v duši jest a blah; pták ten rázem bytostí mu vyšší, vzhlédl naň a rychle v ňadra sáh’... „Má snad srdce křídla? Jak se chvěje! Či v něm pučí pestré květy niv? Ptáče, ptáče, co se ve mně děje? Ta tvá píseň – jaký zvučný div! Jaká krása, jaká chvíle zlatá, jaká divných pohádek to říš!...“ A hochova duše krásou jatá nad dědinu vzlétá výš a výš; 100 nad polem se vznáší, nad doubravou do blankytu v nebes šírý luh; nad snílkovou ozářenou hlavou mladým snům a písním žehná Bůh. Útlé srdce hošíkovo buší, každý záchvěv v tísni dětských dum, zvučně křišťaluje v útlé duši; v srdci kypí to jak vína šum, prsa šíří se mu, líce nítí, země s nebem splývá, s lesem mrak; ani neví, co té chvíle cítí a co vidí krásou spitý zrak. Samá kouzla vyrůstají v luhu: z rubínů je zdroje ručí ron, kvítí na nivě se řadí v duhu, a rtem lidským mluví věže zvon: „Vše je živo, nedbej lidské řeči, rozhlédni se sdílně tam i sem; sni a věř, že stesk a žal se léčí, vroucnou písní jen a soucitem! Zpěv že plaší netopýry zloby, hvězdy sype na blankytný svor, že skvost myšlenek je nad vše zdoby utajené v klíně vod i hor; ty pak, ptáku, plavče nebes moří, povzletu a svobodě jej uč, a ten oheň, jenž mu v srdci hoří, s citu rosou v tklivou sdílnost sluč!“- 101 A pták pěl, až v hošíkově duši probudil se písně prvý sen... Okřídlenče, kéž v tvé zpěvné vzruši snílek ten ti někdy podoben; kéž je lidstva jasným těšitelem, k němuž s vděkem zřel by práce rob, kéž zasype písní zvučným pelem meč i pluh i kolébku i hrob! 102
Sitníček.
Bouře přešla, nad rybníkem bílý oblak plove, palašina vznáší k němu laty stoklasové, při úbočí nízké hráze šmel růžový kvete, sitníček si za popěvků v sítí hnízdo plete; rybník vln povzdechy tlumí, sítina šepce a šumí. Hle to hnízdo jako váček – roztomilá skrýše – v stéblech třech je vánek houpá bedlivě a tiše, na vodu je obráceno malým do vnitř vchodem, kde se skryje dumný zpěvák s družkou svou i s rodem; rybník vln povzdechy tlumí, sítina šepce a šumí. 103 Pěkné hnízdo z vláken, z vlny, z rostlinného čmýří, vystláno je nad hedvábné lože bohatýří, nad hedvábné bohatýří, nad vysoké farní, vždyť v něm budou spočívati čtyři pěvci švarní; rybník vln povzdechy tlumí, sítina šepce a šumí. Čtyři pěvci okřídlenci k žití se v něm zbudí, čtyři pěvci šedohnědí s úbělovou hrudí, čtyři pěvci žlutých boků, jako blýštek bývá, a sitníček v blahé tuše hvízdá si a zpívá; rybník vln povzdechy tlumí, sítina šepce a šumí. Srdečník svůj skvoucí kalich v luhu z trávy zvedá, steré oči otevřela kopretina bledá, kosatec se výše vzpíná nad zelené sítí, a ta žlutá jeho kštice v slunci jasně svítí; rybník vln povzdechy tlumí, sítina šepce a šumí. Lyska plna zvědavosti vznáší hlavu v brodě: „Kdo pak to tak pěkně zpívá na té naší vodě? Hnědý pták? Co žádáš, pěvče, v naší sítné šeři?“ „Pýř chci v hnízdo!“ „Nuže, vezmi z našeho ji peří!“ Rybník vln povzdechy tlumí, sítina šepce a šumí. 104 „Lyščata až křičet budou při hrozivém mraku, potěš nám je za to zpěvem, běloprsý ptáku! Nemohouť se u výš vznésti z vod siného zřídla, jiné srdce dal nám osud, slabá k vzletu křídla; rybník vln povzdechy tlumí, sítina šepce a šumí. Nemůžeme s tebou, drahý, v kraje prosté sněhu, tušíme jen jejich krásu, půvabpůvab, žár a něhu; leč když o nich vypravuješ čarovné své zvěsti, padá také v naše srdce blaženost a štěstí. Rybník vln povzdechy tlumí, sítina šepce a šumí. Ten, kdo zpěvem slabé bratry vznášet umí výše, jistě poslem vznešenějším blankytné je říše, jistě nebes vyvolencem, jistě vyšším zjevem; požehnán, kdo srdce jiných léčit může zpěvem, kdo žalu povzdechy tlumí.“ Sítina šepce a šumí. [105]
Slavík.
V chrám minulosti putuje má duše, v něm rusých vzpomínek se schází rod, jak včely v ňadra zkvétající hruše, jak děti na půlnoční v Boží hod; zas na to jaro žití myslím nyní, kdy žití mráz a mračných žalů jíní květ srdce mnohý zhubily i plod. Kdys v mlýnském sadě dědově, v hor klínu, štěp letný sníval zelený svůj sen, ač kvést ho nezřeli, kdo přišli k mlýnu, 106 přec v jeseni byl plody obalen a jako sadu král své ratolesti šíř rozkládal, hrd z tajemného štěstí; lid říkával, že štěp jest okouzlen. Že čaroděj ho zařkl v dávné chvíli a z jara večer v jeho ve snětech prý někdo skrytý naříká a kvílí, až úzkostí se v prsou tají dech; že lesní panny pod ním hody slaví a toho, kdo k nim jde, že na smrt znaví chvat jejich rozkoše a tance spěch. Děd usmíval se plané lidu řeči a říkával: „Jen nech, dost záhy zvíš, že klam je vše, co mluví naši mleči, a přeludu a báchorek jen říš; ač nekvetlým jsme tomu štěpu děli, přec mnozí jsou, kdo kvést jej uviděli, a také ty jej kvésti uvidíš.“ Jak těšil jsem se blažen slovy těmi a čekal na líbezný Vesnin jas, až zulíbá svit slunný snivou zemi a v lásce vroucí obejme ji zas; až pod bílou jí rouškou zkvete líce a životů z ní vzejde na tisíce na kvapný žití rej a hodokvas. 107 A přišel čas, v němž teplou vlahou záhy sad dědův pojednou byl samý třpyt; sta perel bylo na vrcholcích trávy, a každý květ se klonil rosou spit. A za krátko strom každý po všem sadu co den se více v květnou halil vnadu a kytkou drobných růží zdál se být. To bylo jara sněžení a vání a vůně závěje, jen sadu král, štěp tajemný v tom mladém slunce pláni bez ozdob květových jak žebrák stál; snad bolem schvácen prosil smavou Vesnu, by zkvetl, ne-li za dne, aspoň ve snu, až mile vyslyšela, čeho ždál. Noc teplá milým oddýchala klidem, a měsíc s nebes východu se vznes’ jak hostie, již k míru hříšným lidem nad modrým kalichem by zvedal kněz; hned prozřely ty hnědé noci oči, jež krásou mámí srdce, v něž se vnočí, a báchorek v něm budí čarnou směs. I stála tiše v milostných chvil tuše, a z pršků měsícových tkaný sen jí s nebe splýval do vnímavé duše, a dálný svět se jasnil ven a ven; a nad skal stráněmi a lesů lemy jas světla jako lavina lét’ k zemi, a mlýn i sad byl krásou zaplaven. 108 „Ven hochu,“ volal děd, „v ta kouzla noci!“ A vyšli jsme; já udiven se chvěl; štěp záhadný moh’ sotva zdoby zmoci a milionem lilií se skvěl; však chudy ostatní tu stály štěpy a zřely s divem rozkvět velkolepý i libovonnou druha svého běl. Jak socha stál jsem přitulený k dědu, žas ústa moje zamkl; byl jsem něm – tu tré tajemných zvuků v rychlém sledu se v štěpu zachvělo i v srdci mém; snad strom ten zpívá, snad je dařen citem, či rusalky je vyvoleným bytem těch milých krajů v důlu hlubokém? A zase zvuk se ozval v štěpu jasný. „Co to? co to? pryč, děde! Kouzel směs!“ I smál se děd: „Ty’s hrdina mi krásný! Toť slavík, pěvec náš a přítel, věz; sem dej tu chvějící se dětskou ruku a poslouchej zvěst krásy v jeho tluku, již vypravuje hvězdám do nebes.“ I zpíval slavík ve vonném skryt květu, až strom se chvěl; byl jásot to i sten, zvuk za zvukem se ronil v ladnou větu, jíž krásou duch i cit byl opojen; ty ptáka zpěvy s štěpných květů vůní tak vábně snoubily se v srdce tůni jak v noci červánek, jenž věští den. 109 Hvězd z nebe vylétalo na tisíce, by slyšely tu píseň čarovnou; i zdálo se, že padá jich vždy více do květů jabloně i v duši mou. Snad poznat ždály jara vábné svody a spatřit půvabné vil chorovody, než obloha je zastře mračnou tmou. Vše zdálo se mi zčarováno rázem, já mněl, že ptákův zpěv se mění v květ, a květy štěpu slétající na zem té noci kouzelné jsem slyšel pět. Hle divů div, jak snítky štěpu zvučí a z hrdla slavíkova květy pučí a nebe shýbá se a líbá svět. Vše padalo mi v srdce pylem štěstí a blaha poupaty já v nebe rosť, tak okouzlil mě v stromů ratolestí ten mile klokotavý sadu host; i byla duše má jak pohár zlatý, jenž krásy pohádek je vrchovatý, a chvěla se jak večernice skvost. A rostla, rostla v tajemném tom chvění a křídlem touhy dávala se v let a byla plna sladkých políbení, jež v kolébce nám dává matčin ret; proud mého snění vzdul se v hojné vlny, jež třpytných hvězd a perel byly plny, však cit svůj vyslovit jsem nedoveď. 110 Tak s tónem tón se nesly dolu nivou a každý knězem byl, an vyslán snem, by s přírodou mou duši snoubil tklivou nad zlato dražším zvuků prstenem; a v dáli hučel splav jak příboj žití a přiboj běd a práce vlnobití, leč já jsem neslyšel ho v blahu svém! Od oněch dob se divně se mnou dálo, rád po kraji jsem bloudil sám a sám, vše vůkol tajné srdce mít se zdálo i krev i řeč i všecko, já co mám; i viděl jsem, jak oddýchaly skály, jak lesy modlily se, nivy smály a hvězdy létly k různým končinám. V mé duši se cos tajemného snulo, jak pohádka i píseň, žal i smích, mým srdcem moře slunných zvuků dulo a mělo slzy – perly v peřejích; proud růží tekl z ňader rudým zřídlem, a hvězd sny zářné úbělovým křídlem ve vůně vznášely se oblacích. Vše probuzení toužilo a vzletu, co kol jsem zhléd’ i co jsem v duši měl: sta poupat hořelo tam nachem květů, sta ptáků písněmi sad ňader zněl; byl pojednou jsem kouzelným též štěpem a každým srdce vzruchem, každým tepem jak on jsem květem obalen být chtěl. 111 Mně zdálo se, že s mou se touhou pojil i slavíkova srdce chvějný hlas, by hruď mou z žalů vyléčil a skojil, a od té doby duši na úžas jsem pocítil, že jeho ze šveholu v mých ňadrech vzrostly květy jemných stvolů a že z nich kytku vážu zas a zas. Toť písně moje, zdoby mého žití, mé kotvy v bouři, pásma modliteb, mé ve tmách jiskry, jež se v slunce nítí, by ozářily dnů mých mračnou step. A doposud, an ňader květ se ztrácí, mé srdce ve snu toužebně se vrací pod dolu oteckého starý štěp. A vždy ti žehnám, ptáče, když zde prodlím, a zpět tě volám v život plný ztrát a zbytkem přání duše své se modlím: „Rač, Bože, pěvce takové nám dát, již na všem nekvetlém květ štěstí vzbudí a trní žití všeho, jež nás trudí, nám věncem růží mohou obetkát!“ 112
Uhelníček.
Uhelníčka vidím v letu s černou čapkou ze sametu; chyť ho, písni, chyť! Než přelítne hor a nivu, přines mi ho do motivu; Sviť, slunéčko sviť! Uhelníček černohlavý o ptačí juž nedbá davy, svým si přeje býť, v borovice mělké duti tajemného cosi kutí; sviť, slunéčko, sviť! 113 Uhelníček, co as hledá? Mhouří očka temnohnědá, proletuje mýť, černou hlavu dvorně kývá, polohlasem volá, zpívá: „Sviť, slunéčko, sviť!“ Uhelníček bílé tváře za slunéčka zlaté záře tká své lásky síť, by v ni stejné jak on kštice ptačí vlákal krasavice. Sviť, slunéčko, sviť! Svítilo mu pěkně, věru; celý duben za večerů v rozkoši moh’ žíť; přiveď sobě v temno skrýše uhelničku Tiše, tiše... Sviť, slunéčko, sviť! Stará sosna v útulnosti ponejprv dnes párek hostí, budou blaze sníť; z rána s novým štěstím v hrudi hlasnou písní drozd je budí: „Sviť, slunéčko, sviť!“ Pohoda jim v očích vznítí touhy poupata i žití; nač má srdce tlíť? 114 dobu pak až stihne doba. dětem budou zpívat oba: „Sviť, slunéčko, sviť!“ „Dej jim zdaru, dej jim síly, v příhodnou pak léta chvíli v srdcích zpěv jim vzniť; tuž je křídly, tuž je těly, do nebe by vyletěli; sviť slunéčko, sviť!“ „Dlouhých nocí tmy je prosti, vznes je vzhůru do volnosti, v ní je milo dlíť; pomoz záhy jejich rodu z dravců nástrah na svobodu. Sviť, svobodo sviť!“ „Přej, ať každé Vesně z klínu roj vylétne jejich synů v rodnou houšť i mýť, ať jich každé srdce chvění na zvučnou se píseň změní: Sviť, svobodo, sviť!“ „Vposled pak až v hedbáv mechu mrtvi padnou, zbav je vzdechů, dej jich tělům stlíť, ale duší jich ať zpívá skála, řeka, les i niva: Sviť, svobodo, sviť!“ 115 „Zpívati ať neustanou, až i mrtví z hrobu vstanou s heslem: „Chceme žíť!“ a všech lidí v jednom hlasu zazní bez mezí a času: Sviť, svobodo, sviť!“... Kochám se tím ptačím zjevem! A co zvučí jeho zpěvem, slyším v duši zníť; je to sen? či v srdce tluku sám jsem vložil do těch zvuků: „Sviť, svobodo, sviť!“ 116
Černohlávek.
Kraj nebes jemně s dálnou zemí splývá, jak jinoch s dívkou, touhou lásky jat, má duše v klenu mladou hruď se dívá, kam stichlý pták šel spat. To básník můj a stromů duše plesná a sladký vykřičník těch na listech, jež usmívavá zemi píše Vesna, z nichž vane květů dech. To těšitel můj svištně rokotavý, jenž tam, kde nivy ladný kyne klín, své lásky chrám i palác z mechu staví v lahodný polostín. 117 Jenž na snítce, již vánek jižní houpá, svůj švitořivý koncert hvízdá rád a v pramenitých perlách křídla koupá, by volně jimi vlád’. To černohlávek můj; zda asi tuší, jak rád ho mám a čarný jeho zpěv, jímž krásy záhony mi rostou v duši a sluncem hoří krev. Jenž zemi z náručí se u výš vznáší jak blaženého jara sladký vzdech a volá do květu, co v srdci raší a v slunných nivách těch. To lékař můj, jenž léčí zvuků plesem mou duši, druhdy chorou zas a zas, když jako dítě bloudím v dumách lesem, kam jarní zve mě čas. Viz, sklonil hlavu pod zahnědlá křídla a zavřel očí vábnou čaromoc; nač myslí as, a jaký z duše zřídla skvost vyváží tu noc? Slyš, pěje juž, můj černohlávek něžný, své duše pestře zkvétající sen, o černých očích družně ptačí kněžny a kštici nad eben. 118 O popelavých líčkách, hrdle šedém, o světle olivovém boku snad, jak shlédl ji, když placha jeho sledem v kvetoucí slétla sad. Či nových písní zdroj mu v duši zvoní, by perlily se růži úkojem, jež roztouženě po něm hlavu kloní a rudým vzdychá rtem? Či o prohřáté letním sluncem výši, kde zlatá pásma jarních zpěvů tkal, když jak shluk strastí do nuzákův chýší tlum vran slét’ v lůno skal? Či o loupeži hrozné sní a líté, když ťuhýk, lad i lesů ukrutník, jim za soumraku v hnízdo pospolité odvážnou silou vnik’? Když odnes’ ji, jak vraha toho zvykem, v keř ostnatý kams do úvalu skal, by bez ní popěvným se poustevníkem a lesním mnichem stal? Pryč se zlým snem, pryč s těžkým žití bojem, jeť v bdění různých strastí víc než dost; spi klidně, druhu můj, co s žalů rojem? buď v snění útrap prost! 119 Spi pokojně; má noha opatrně od ložnice tvé odnese mě zpět, že nezdupu ni trav na hebkém drně, kde přes noc vzejde květ. Ó spi! Ni dech můj snu ti neporuší; vždyť v slunných písních tvých mně upomínky mládí pějí v duši jak děti v letnicích. Ó spi! Vždyť tam, kde milý zpěv tvůj prodlí, též krása dlí, ty’s pravý její kněz; má duše při tvém útulku se modlí i všechen strom i vřes. – On sní, on sní svou píseň nevypěnou, můj okřídlený, černohlavý brach, a co jsou sny? Jen žití šumnou pěnou, a s ptákem já jen prach. Leč jednu-li jsme duši potěšili tím, čeho zpěvný uštědřil nám sen; pak kalich, z něhož žití zdroj jsme pili, byl sluncem naplněn. 120
Sykavka.
Ký drobný pták to slétl třepetavě – či břízy list – na svěží lesa mech? aj, sykavka, jež hnízdo staví právě ve bělokoré jedle kořenech, kde nejvíc vřesem kryty jsou a travou... jak bázlivě se chví a třese hlavou, má asi starost velikou a spěch! Druh její čile snáší vlákna šedá a stonky borůvek a suchý vřes, i šišek hebčí šupiny jí hledá i peří koroptvic, jež padly v les. Jen ukryjte se mlází plotem živým před myslivcovou fenou, dravcem lstivým, jenž v polích každou brázdu zná i les. 121 Jak švarně vystýlá ta něžná paní své lásky kvítím utajenou skrýš! I prach svých ňader trhá bez ustání- což matce pro děti je za obtíž – by utuleny pod jejími křídly ty zpívající skvosty neustydly, než volně v blankytnou se vznesou říš. Hle, nožkami pýř stlačuje a hvízdá a volá na chotě, by dílo zhléd’, pak vzdutou hrudí hladí stěny hnízda a tlačí jeho okraj, by se zved’; teď ladně upoutala ještě žíní, co nepevno v té hebké ptačí síni, a ve všem přísný zachovává sled. A jaká klenba nad hnízdem se zvedá kol do kola! V ně jeden otvor jen, a pilná ženka na lože v něm sedá, by zkusila, jak na zítřejší den spát bude v teplé síňce ptačí chaty ten její bílý poklad kropenatý, v snů zvučných moře tiše pohroužen. A družce milé druh se dvoří, zpívá... teď zhlédli mě a strachem v okamih choť s chotí v srdci houštiny se skrývá jak třepotných dvé listů březových; leč pějí pod zbujelou její klestí dál drobné sloky radosti a štěstí a probouzejí slzy v ňadrech mých. 122 Ó, ptáčata, kéž zpěv váš pospolitý se náhle nepromění v teskný žal, zřelť v černých sosnách jsem, jak ostříž litý zlým zrakem práci vaši sledoval, a společná když radost vaše pěla, v checht dal se vám, hruď s křídly se mu chvěla, a jak stín smrti zapad’ v lůno skal. 123
Křepelka.
Zčeřila se v zlaté vlny setí směs, křepelka v ně čile hází „pět peněz“, hází jimi v květná ňadra niv i luk, či to živých stříbrných je zvonků zvuk? Zvoní jimi okázale v radost všem, kraj když líbán hvězdnatým je večerem, zvoní jimi při měsíčku v šíř i dál, dřív než východ purpurovým ohněm vzplál. Zvoní, volá na vše strany zas a zas: „Děti, slunce rozhouští již zlatý vlas, na sta z něho perel padá v meze květ, spěšte skvost těch živých perel popíjet! 124 Hleďte, jak se třpytí travin vrcholek, jim i vám tím jasným skvostem kyne lék; co těm nivám darem bylo, buď i vám, nadarmo vás na hod zářný nevolám. Pijte, potom na pšenice přijďte lán, mám v něm útul krásný pro vás uchystán; slunce hřeje, veselit se budem dnes, těšte se, mé drobné děti... Pět peněz! V dálném hvozdu štíhlých klasů, útlých trav potěší se, pobaví se ten váš dav; pod sametem bujné meze, pokraj žit budeme se pohromadě popelit!“ Vrátily se záhy děti, přišly zpět, matka čítá: „Kolik je vás? Pětkrát pět! No, jste hodny, popeličky, všecky dnes, nuže tedy, popelme se! Pět peněz!“ A již blaze rozvinuje křídla v šíř, krátkým zobem peří čechrá, tříbí pyř, vlažnou hlínu vyhrabuje hrudi zpod, chladný důl jí k popelení právě vhod. Popeli se, popeličko, popeli, šťastna buď, jak žvavé dítě v koupeli, chlaď si peří, chlaď si křídla, sotva víš, v popelu že předků svých se popelíš. 125 Popeli se, jásej z květů krásných chvil, jež ti Pánbůh do kytice léta svil, vadnouť rychle; dozná toho každý z nás, když jak sny je na skla oken dýše mráz. Popeli se, zpívej v skrýši rodných líh, než vzdech stromů jiním bude na větvích, než tu nyní ověnčenou matku zem bouře bílým přiodějí rubášem. Popeli se, uhosti se v prsti chlad, žhavé slunce praží mocí ňadra lad; vyhrab dětem drobné jamky, uprav byt, musímeť se všichni jednou zpopelit. Neustále, každým srdce úderem hloubí se nám pod nohami sypká zem, jen kdo strážcem odkazů svých otců byl, bude žít, nechť věky by se popelil. 126
Rorejs.
Jat v duše hloubi často vzpomínám, když svatodušní svátky přišly k nám – ač věku půl již za tím leží – a zvučícím já zvonem v šírou dál hod boží radostně jsem zvěstoval na rudě obarvené chrámku věži. Však sotva v čepech první skřípl zvon, v ráz věžných ptáků nastal ruch a hon, již všemi okny vznášeli se vzhůru; hlas samý nářek byl a samý stesk, až dolů slétali zas jako blesk a ve věži se ukryli a kůru. 127 Jak čilý byl ten jejich letní rej! Já v duchu posavade vidím jej; zřím rorejsa, jak plaší se a děsí, jak srpem křídel, ruče, s druhem druh, a ploským zobem pružně seže vzduch a drápkem nohy na stěnu se věsí. Já houpal jsem se, také zavěšen, na laně zvonu, vesel hledě ven, dél nežli jiní dávaje mu zněti, a naposled když zastenal a mřel, vždy myslil jsem, jak do polí jsem zřel, že o píď výše vymetalo setí. A myslil jsem, že stále víc a víc jdou šedé hory smavým nivám vstříc a v zlatý prales roste vodní sítí, že motýl na luhu se mění v květ, a místo něho že se dává v let na vůně hebkých křídlech pestré kvítí. A myslil jsem, že zázraky těch chvil hlas mého zvonu divem vykouzlil, že srdce jeho neustále buší; že kostel sám je živým tvorem též, že hlavou báni má, jež zdobí věž, a velký zvon že obra toho duší. A když jsem na modravý hleděl les, hned myslil jsem, že větve k nebi vznes’, a že se modlí při hlaholu zvonů; 128 že nebe jasní se a směje luh a všemu kolem v lásce žehná Bůh a líbá zemi v krásnou chvíli onu. Tak dumal jsem a drahný meškal čas, až kostelníkův volával mne hlas a ve dveřích se ozývaly klíče; tu horem pádem po schodech jsem spěl – leč jednou vstříc mi rorejs vyletěl zpod krovu z hnízda u trámové příče. Tím zaražen a zdiven výletem již hlasu stařečkova nedbal jsem, ať volal mě; já věděl, že mi shoví, a ne line-li, řek’ jsem si, tož trefím sám a na klíč sobě ještě zapískám, když do kazajky groš mu strčím nový. A proto vesel v podroví jsem spěl, bych rorejsovy mladé uviděl, leč staří za mnou stále kolem hlavy; strach od hnízda i k hnízdu zpět je hnal, bych útlých dětí jejich nevybral, a křídly ve tvář bili mě jak draví. Mně podivným byl jejich plachý strach, já nevěděl, že lestný druhdy brach rod drobný násilně jim z hnízda bere; tož čím víc rorejs lkal a bědoval, tím do většího smíchu jsem se dal a žert jsem měl, že křídly v tvář mi pere. 129 Já nechápal ten jeho křik a žal. „Proč pláčeš, kvílíš?“ v žertu jsem se ptal, leč věku půl jsem čekal bez odvěti až náhle poznal jsem ten jeho děs, když s výkřikem jsem na postýlku kles’, z níž anděl smrti odnášel mé děti. 130
Mrtvý pták.
Pták mrtvý leží na čeřitém mechu a na srdci má krev; snad dravý ostříž v divé choutky spěchu jej zobem stih’, když nadšený pěl zpěv a bránil hnízda s útlou svojí ženou; teď leží s perutí zde roztaženou a s hlavou obrácenou do nebes, jak o pomstu by umíraje volal na zákeřníka, jemuž neodolal. Perlami rosy pláče vřes. Co květných snů v té útlé zniklo hrudi, co zpívajících jar, co nyvých vzdechů as, jež láska budí, co drobných klenotů zde přišlo v zmar, 131 co štěstí výkřiků a lásky zvuků, co srdce záchvěvů a srdce tluků a jaká zvěstí zvonkovitých směs! co pohádek, jež slunná duše tkala, zlost vraha na věky zde pochovala! Perlami rosy pláče vřes. Kdo nahradí tě, zavražděný ptáku, blankytných plavče vln, ty neznámého mistra milý žáku, ret jehož melodických snů byl pln, než dravce ukrutného smrtná střela na zpěvné štěstí tvoje zanevřela a změnila je v žalný smrti hles? Snad dřív než rozvily se, opadaly tvých písní stolístky, můj druhu malý! Perlami rosy pláče vřes. Či u hnízda smrt lestná sletla na tě, když vábil’s děti ven, a mladá zora koupala se v zlatě, jež v ruce nasbíral si jarní den, když bílé rybky hvězd v něm ještě pluly? Ach, kdo se teď v tvé něžné hnízdo stulí, v něž výkřik tvůj i nach tvé krve kles’? Kdo porozumí popěvkům tvé lásky? Kdo dosní srdce pohádky a zkazky? Perlami rosy pláče vřes. 132 Už dotrpěl’s, a sotva kdo as tuší, že ustal jsi už pět, však stromy mají citlivější duši, a vzdychat bude pro tě jejich květ; a v něžných anemonek modré oči stesk rosný povždy z lítosti se vnočí, co jar jim žití popřeje jak dnes, a starý buk se rozželí až k pláči, že ztratil tebou část své duše ptačí... Perlami rosy pláče vřes. Už darmo lkát! Však zlomené tvé křídlo já za klobouk si dám; kéž nosí myšlenky mé v slunné zřídlo, v němž blažen koupal jsi se ondy sám; kéž každá v duši jiskří se a jasní a zlatokřídlou pozvedá se básní, vždy výš a výš, až modrých do nebes, a světla paprsky a vláhu rosy mé vlasti ubohé a lidu nosí!... Perlami rosy pláče vřes. – 133
OBSAH CYKLU I. A II.
I.
Proslov7 Lekce9 Hnízdo12 Vlaštovka15 Drozd18 Břehulka20 Popelka23 Zvonek25 Sýkora28 Žluva30 Zvonohlík34 Skřivánek38 Pěnkava41 Modráček43 Budníček45 Podkřovka47 Babka50 Lučníček53 Brávník56 Konopka59 Linduška61 Kos65 Odnesené hnízdo68
135 II. Na studiích75 Líhnutí78 Budníček81 Pěnice slavíková84 Vlaška86 Lesní skřivan89 Rákosníček9592 Krutihlav95 Červenka99 Sitníček103 Slavík106 Uhelníček113 Černohlávek117 Sykavka121 Křepelka124 Rorejs127 Mrtvý pták131
Omyly tisku.
Strana 72., sloka I., verš 3. místo nevrátí, stůj nenavrátí. „ 79., sloka 4., verš 3. místo ístek, stůj lístek. „ 92., sloka 2., verš 3. vypadlo na začátku a.
E: až; 2002 136
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 136

Věnování: Zeyer, Julius
(Juliu Zeyerovi.
Drahý příteli! Kniha Ptačích motivů, kterou jsem Ti připsal, ztratila se mi, jak víš, tajemně cestou k Tobě. Není po ní stopy. Zachytil jsem, co v duši mi utkvělo, a podávám Ti to po pěti letech v jiné obdobě znova, ač mnohá krůpěj rosy s prostých těch květů spadla. Je to ovšem nepatrný dík za Tvůj Příchod Čechů, jímž jsi literatuře vůbec a mně zvlášť tak drahý učinil dar, ale je upřímný. A. H.)