Pěnice slavíková.

Pěnice slavíková.
I hle, má pělka rozmilá v hedvábu šedého peří, jaké si hnízdo uvila v šeříku omladlém keři! Prostorný stánek, vetchý však pro také pěvkyně děti; bojím se, že ho severák odnese z trojpruté sněti. Škoda! Leč přes to rád ji mám; sotva den v zoři se zrodí, potají za ní chodívám, jak druzí na koncert chodí; zavírám v srdce její zpěv, nořím se v myšlenek moři, za perlou sbírám perly zjev, jež v hloubce duše se tvoří. 84 Zpíváť mi v sadě, na nivě, krása jí ze srdce šumí, sdílnou hruď lidskou zvonivě v záchvěvy přivésti umí; div tvoří plný zvučných něh, kamkoli sletí a pěje, v keřů i v lidí ňadrech všech kvetoucí zázrak se děje. Jakmile jitřní zazpívá, bují a voní to v sadě; poupě se náhle zardívá, v přístěnku děvčátko mladé; obé se divem rozvíjí, růže i panenka bledá – jistě je láskou opíjí zpěv tvůj, má pěnice šedá. Zpívej jim, zpívej vše, co víš, oběma, ptačí má knění, nad první ruch těch květů již v ostatním životě není; přál bych jim věčnost takých chvil, a než bouř žití je zdrtí, aby je anděl políbil polibkem blažené smrti. 85