Křepelka.
Zčeřila se v zlaté vlny setí směs,
křepelka v ně čile hází „pět peněz“,
hází jimi v květná ňadra niv i luk,
či to živých stříbrných je zvonků zvuk?
Zvoní jimi okázale v radost všem,
kraj když líbán hvězdnatým je večerem,
zvoní jimi při měsíčku v šíř i dál,
dřív než východ purpurovým ohněm vzplál.
Zvoní, volá na vše strany zas a zas:
„Děti, slunce rozhouští již zlatý vlas,
na sta z něho perel padá v meze květ,
spěšte skvost těch živých perel popíjet!
124
Hleďte, jak se třpytí travin vrcholek,
jim i vám tím jasným skvostem kyne lék;
co těm nivám darem bylo, buď i vám,
nadarmo vás na hod zářný nevolám.
Pijte, potom na pšenice přijďte lán,
mám v něm útul krásný pro vás uchystán;
slunce hřeje, veselit se budem dnes,
těšte se, mé drobné děti... Pět peněz!
V dálném hvozdu štíhlých klasů, útlých trav
potěší se, pobaví se ten váš dav;
pod sametem bujné meze, pokraj žit
budeme se pohromadě popelit!“
Vrátily se záhy děti, přišly zpět,
matka čítá: „Kolik je vás? Pětkrát pět!
No, jste hodny, popeličky, všecky dnes,
nuže tedy, popelme se! Pět peněz!“
A již blaze rozvinuje křídla v šíř,
krátkým zobem peří čechrá, tříbí pyř,
vlažnou hlínu vyhrabuje hrudi zpod,
chladný důl jí k popelení právě vhod.
Popeli se, popeličko, popeli,
šťastna buď, jak žvavé dítě v koupeli,
chlaď si peří, chlaď si křídla, sotva víš,
v popelu že předků svých se popelíš.
125
Popeli se, jásej z květů krásných chvil,
jež ti Pánbůh do kytice léta svil,
vadnouť rychle; dozná toho každý z nás,
když jak sny je na skla oken dýše mráz.
Popeli se, zpívej v skrýši rodných líh,
než vzdech stromů jiním bude na větvích,
než tu nyní ověnčenou matku zem
bouře bílým přiodějí rubášem.
Popeli se, uhosti se v prsti chlad,
žhavé slunce praží mocí ňadra lad;
vyhrab dětem drobné jamky, uprav byt,
musímeť se všichni jednou zpopelit.
Neustále, každým srdce úderem
hloubí se nám pod nohami sypká zem,
jen kdo strážcem odkazů svých otců byl,
bude žít, nechť věky by se popelil.
126