Rorejs.

Adolf Heyduk

Rorejs.
Jat v duše hloubi často vzpomínám, když svatodušní svátky přišly k nám – ač věku půl již za tím leží – a zvučícím já zvonem v šírou dál hod boží radostně jsem zvěstoval na rudě obarvené chrámku věži. Však sotva v čepech první skřípl zvon, v ráz věžných ptáků nastal ruch a hon, již všemi okny vznášeli se vzhůru; hlas samý nářek byl a samý stesk, až dolů slétali zas jako blesk a ve věži se ukryli a kůru. 127 Jak čilý byl ten jejich letní rej! Já v duchu posavade vidím jej; zřím rorejsa, jak plaší se a děsí, jak srpem křídel, ruče, s druhem druh, a ploským zobem pružně seže vzduch a drápkem nohy na stěnu se věsí. Já houpal jsem se, také zavěšen, na laně zvonu, vesel hledě ven, dél nežli jiní dávaje mu zněti, a naposled když zastenal a mřel, vždy myslil jsem, jak do polí jsem zřel, že o píď výše vymetalo setí. A myslil jsem, že stále víc a víc jdou šedé hory smavým nivám vstříc a v zlatý prales roste vodní sítí, že motýl na luhu se mění v květ, a místo něho že se dává v let na vůně hebkých křídlech pestré kvítí. A myslil jsem, že zázraky těch chvil hlas mého zvonu divem vykouzlil, že srdce jeho neustále buší; že kostel sám je živým tvorem též, že hlavou báni má, jež zdobí věž, a velký zvon že obra toho duší. A když jsem na modravý hleděl les, hned myslil jsem, že větve k nebi vznes’, a že se modlí při hlaholu zvonů; 128 že nebe jasní se a směje luh a všemu kolem v lásce žehná Bůh a líbá zemi v krásnou chvíli onu. Tak dumal jsem a drahný meškal čas, až kostelníkův volával mne hlas a ve dveřích se ozývaly klíče; tu horem pádem po schodech jsem spěl – leč jednou vstříc mi rorejs vyletěl zpod krovu z hnízda u trámové příče. Tím zaražen a zdiven výletem již hlasu stařečkova nedbal jsem, ať volal mě; já věděl, že mi shoví, a ne line-li, řek’ jsem si, tož trefím sám a na klíč sobě ještě zapískám, když do kazajky groš mu strčím nový. A proto vesel v podroví jsem spěl, bych rorejsovy mladé uviděl, leč staří za mnou stále kolem hlavy; strach od hnízda i k hnízdu zpět je hnal, bych útlých dětí jejich nevybral, a křídly ve tvář bili mě jak draví. Mně podivným byl jejich plachý strach, já nevěděl, že lestný druhdy brach rod drobný násilně jim z hnízda bere; tož čím víc rorejs lkal a bědoval, tím do většího smíchu jsem se dal a žert jsem měl, že křídly v tvář mi pere. 129 Já nechápal ten jeho křik a žal. „Proč pláčeš, kvílíš?“ v žertu jsem se ptal, leč věku půl jsem čekal bez odvěti až náhle poznal jsem ten jeho děs, když s výkřikem jsem na postýlku kles’, z níž anděl smrti odnášel mé děti. 130