Vlaštovka.
Zelené když z mrtvých vstání tuší
pod příkrovem sněhu spící svět,
vždy na tebe čekám pohnut v duši,
vlaštovko, a na fialčin květ;
vždyť se tebou v polí horských líhu
vrací ruch a květ v mých ňader luh,
modře okřídlená střelo jihu;
vítej, vzkaze Vesny, pozdrav Bůh!
Toužil po tobě jsem, družko čilá,
úzkostně jsem tvého hnízda dbal,
jež jsi čile nad mým oknem vila,
když květ žití náhle opadal,
an mi klenot dětí křídlem bílým
anděl smrti odnes’ na věčnost,
kam již také přímou cestou pílím,
jako v domov ty, náš jarní host.
Vítám tě a všechen sbor tvůj milý
pod útulných domů tichý krov;
kéž, kam touha perutě vám schýlí,
vše je šťastno zvukem vašich slov;
15
kéž to prostomilé švitoření
zní jak zlaté struny snivých lyr,
kéž zaplaší z duší hněvné vření
a vykouzlí blaho v nich a mír!
Vítám vás, jež k paláci i chatě
snášíte se všemu pro radost,
hruď zdobíce slunnou smavé hatě,
jako temně safírový skvost;
vítám vás, vy pěvci jihu švižní,
žehnán buď váš rozjařený hvizd;
moje duše také jara žízní,
s jarem vítám do starých vás hnízd!
Vítám vás, jež věrnosti jste vzorem,
v jejichž srdcích jeden plane ruch,
když vám hnízdo střechy za otvorem
uloupit chce vrabčí dobrodruh;
vítám vás, jež k ochraně svých stanů
v hrdinný vždy pouštíte se boj,
přesile až zpupné na pohanu
v divém křiku prchá škůdců roj.
Vítám vás, vždyť znám tu touhu vaši,
mou je též, ba pln jí dálný svět;
či v dům otecký nás neunáší
orlím křídlem v zašlá jara zpět?
Či v snů krásné bludiště a hrady
přes oceán žití zas a zas,
přes propasti nevděku i zrady
nikdo vroucně nezatoužil z nás?
16
Nevábí nás sladké srdce žaly,
říčky zpěv a buků šumný stesk,
tam, kde jsme kdys první verše psali,
když sen lásky v duši se nám lesk’?
nevábí nás jas vyhaslých zraků,
jenž nás oděl v nejskvostnější šat,
nechť svět vůkol tměl se v záští mraků?
Nebyl’s nikdo v pažích matky jat?
Vítám vás; vždyť láska zpět vás nesla
v krásu temných hvozdů, niv a vod,
kde jste ondy na perutná vesla
po krůpějích vzaly pro svůj rod,
by jak vy se v kvetoucích snů chvíli
rozpomenul milý na domov,
než by mu ho vrazi proměnili
v měkkých srdcí zkrvácený rov.
Vítám vás z těch nedohledných luhů,
kde tak mnohý bratr útrap prost,
ne-li zlata, pokladů a sluhů,
volnosti přec drahý našel skvost;
vímť, že někdy na svá duše křídla –
návratný až též ho svábí spěch –
vezme perly ze svobody zřídla
v moře slz a nářku, rodných Čech.
17