Sýkora.

Sýkora.
Dřív nežli v jasných perlách taje pýr zimy stromů na větvích, v hruď listnatého slétáš háje ku vetchým hnízdům dětí svých; a sotva sněti stromů pučí, a sotva keře zdobí list, již prostý popěvek tvůj zvučí, jak suchým vřesem jihu svist! Rci, ptáku, odkud jsi tak záhy do snících posud přilíť niv na staré lípy podél dráhy a na pučící snítky jiv? snad zbytkem zašlého jsi léta, jež v trhlinách si dřímlo skal, kde skrývá se tvých druhů četa, či ve vraním jsi hnízdě spal? 28 Či v srdce dumavému keři tě vdechlo slunce v zimní den, že na ňadrech máš zlaté peří a na hlavě jsi popálen? Tak mním; vždyt' na peruti svěží a na skráních a na lících sny šedých mraků posud leží: pýř mrazová a bílý sníh. Hle, žlutá tvoje hruď jen svítí, a dlouhý prsou černý pruh zdá s hlavy příkrovem se býti jak čárka s tečkou. Při sám Bůh si myslím, nežli pták že spíše jsi vykřičníkem na listech, v nichž mladé jaro zemi píše sny duše své a lásky vzdech. Nuž zvěstuj, živý vykřičníku, že jaro vrátilo se zpět, a že i zuboženým k díku zář slunná zlíbá všechen svět; že vzejde z každé země drtí květ ozdobný a plodný klas, a z jařma tmy a z jařma smrti duch volnosti a krásy zas! 29