Černohlávek.
Kraj nebes jemně s dálnou zemí splývá,
jak jinoch s dívkou, touhou lásky jat,
má duše v klenu mladou hruď se dívá,
kam stichlý pták šel spat.
To básník můj a stromů duše plesná
a sladký vykřičník těch na listech,
jež usmívavá zemi píše Vesna,
z nichž vane květů dech.
To těšitel můj svištně rokotavý,
jenž tam, kde nivy ladný kyne klín,
své lásky chrám i palác z mechu staví
v lahodný polostín.
117
Jenž na snítce, již vánek jižní houpá,
svůj švitořivý koncert hvízdá rád
a v pramenitých perlách křídla koupá,
by volně jimi vlád’.
To černohlávek můj; zda asi tuší,
jak rád ho mám a čarný jeho zpěv,
jímž krásy záhony mi rostou v duši
a sluncem hoří krev.
Jenž zemi z náručí se u výš vznáší
jak blaženého jara sladký vzdech
a volá do květu, co v srdci raší
a v slunných nivách těch.
To lékař můj, jenž léčí zvuků plesem
mou duši, druhdy chorou zas a zas,
když jako dítě bloudím v dumách lesem,
kam jarní zve mě čas.
Viz, sklonil hlavu pod zahnědlá křídla
a zavřel očí vábnou čaromoc;
nač myslí as, a jaký z duše zřídla
skvost vyváží tu noc?
Slyš, pěje juž, můj černohlávek něžný,
své duše pestře zkvétající sen,
o černých očích družně ptačí kněžny
a kštici nad eben.
118
O popelavých líčkách, hrdle šedém,
o světle olivovém boku snad,
jak shlédl ji, když placha jeho sledem
v kvetoucí slétla sad.
Či nových písní zdroj mu v duši zvoní,
by perlily se růži úkojem,
jež roztouženě po něm hlavu kloní
a rudým vzdychá rtem?
Či o prohřáté letním sluncem výši,
kde zlatá pásma jarních zpěvů tkal,
když jak shluk strastí do nuzákův chýší
tlum vran slét’ v lůno skal?
Či o loupeži hrozné sní a líté,
když ťuhýk, lad i lesů ukrutník,
jim za soumraku v hnízdo pospolité
odvážnou silou vnik’?
Když odnes’ ji, jak vraha toho zvykem,
v keř ostnatý kams do úvalu skal,
by bez ní popěvným se poustevníkem
a lesním mnichem stal?
Pryč se zlým snem, pryč s těžkým žití bojem,
jeť v bdění různých strastí víc než dost;
spi klidně, druhu můj, co s žalů rojem?
buď v snění útrap prost!
119
Spi pokojně; má noha opatrně
od ložnice tvé odnese mě zpět,
že nezdupu ni trav na hebkém drně,
kde přes noc vzejde květ.
Ó spi! Ni dech můj snu ti neporuší;
vždyť v slunných písních tvých
mně upomínky mládí pějí v duši
jak děti v letnicích.
Ó spi! Vždyť tam, kde milý zpěv tvůj prodlí,
též krása dlí, ty’s pravý její kněz;
má duše při tvém útulku se modlí
i všechen strom i vřes. –
On sní, on sní svou píseň nevypěnou,
můj okřídlený, černohlavý brach,
a co jsou sny? Jen žití šumnou pěnou,
a s ptákem já jen prach.
Leč jednu-li jsme duši potěšili
tím, čeho zpěvný uštědřil nám sen;
pak kalich, z něhož žití zdroj jsme pili,
byl sluncem naplněn.
120