Zvonohlík.

Zvonohlík.
Větévka lípy pod oknem níž ohnula se dolů, dvé ptáčat sedlo v listů houšť a hovořilo spolu. Dvé ptáčat žlutě zelených, dva palečkové ptačí, druh prohlíží si listů skrýš a družce zpívat ráčí: „Má zlatá, ký to pěkný stan! už zjasni černá očka, sem neodváží se ti, věř, ni nejlstivější kočka. 34 Toť besídka je nad palác, tak líbezná a svěží, pyl na květech, a na listech skvost rosných perel leží. Zde nespatří tě krahujec a ťuhýk nevyruší; kdož na snítkách tak útloučkých hned ptačí hnízdo tuší! Sem nepřilétá jinovec, ni příval dešťův v létě, a kdyby! lupen jediný i se mnou ukryje tě. Zde hnízda vínek upletem’ – no, žasnout budeš, světe – ó nezdráhej se, duše má, můj smaragdový květe! Já sletím do všech světa stran a do hájů a lesů a v lože naše svatební pýř zlatohlávčí snesu. Z trav vláken ti je upletu a z kůzlat jemné srsti, a teplo, milo bude v něm jak v dítka něžné hrsti. 35 Až blažena v ně usedneš, své zapěju ti díky, a seménky tě zasypu i malé zvonohlíky. A povedu je v širý kraj i přes poušť vody svodnou, a milovat je naučím svou vlast i lípu rodnou. A v hudbě si je vycvičím, již vlastní srdce hude, až růže jim rtem nachovým dík vonný dýchat bude. A své jim mládí vyzpívám a žití drobné zvěsti, a lásky snivou pohádku a zlatou báseň štěstí. O nezdráhej se, neváhej, už vejdi v skrýš tu ladnou, hleď, útlé snítky, květ i list jak srdce přes noc vadnou. Než zvadnou, k hnízdu si je vol, je ticho zde a milo ...“ A na větévce k hrudi hruď dvé ptáčat přitulilo. 36 Už ženichově milosti druž neodpírá snivá, a čechrá křídla... lípy list kles’ níž a vše mi skrývá. A zas větévka pod oknem se chví a dolů tlačí, a já svou duši ponořil v zář idylky té ptačí. 37