Lesní skřivan.

Lesní skřivan.
Bloudil jsem večer po lese, tesknota duši mi hnětla, démanty v sosen koruny luna již sypala světlá. Na blankyt hvězdy žasnoucí v zářivém slétly se roji; pyšně se nebe zhlíželo v tekoucím pod skalou zdroji. Nádhera všude: na stráních, na nízkém křoví i mechu... slyš, ký to soulad líbezný toužebných zvuků a vzdechů? 89 Jásá to, kvílí zas a zas... divno! To slavík snad zpívá; což i ten pustých krajů kout křídlaté poety skrývá? Jaký to zázrak vznešený v borovic nevlídném houští! Aj, to můj lesní skřivánek v ráj svého snění mě pouští! Naříká, kvílí bez konce, v zoufalství duše jak mladá, a zas jak rosa útěchy do sprahlých ňader to padá. Jaká to zvonků líbeznost! Zpěv-li to s kouzelné říše? Keře i stromy údivem modliti zdály se tiše. Dojemný nářek s jásotem v toužebnou píseň se pojil, v tesklivém srdce úsvitu roj dávných zkazek se rojil. Složil jsem hlavu do mechu, na ústech toužebné přání: Zpívej mi, ptáče rozmilé, slavíku pustin a plání! 90 Zpěv tvůj, on ňader bolesti slunečné polibky dává, až jako mušle choroba tajemně perlou se stává. K míru a klidu vyzvání je tvoje dojemné pění, veškero blaho skryto v něm z bolesti vykoupení! Drahou – ač nemáš slavíků – jsi mi, ty samoto snivá, lesní tvůj snílek stesky své luznými kouzly ti zpívá. 91