Sykavka.

Sykavka.
Ký drobný pták to slétl třepetavě – či břízy list – na svěží lesa mech? aj, sykavka, jež hnízdo staví právě ve bělokoré jedle kořenech, kde nejvíc vřesem kryty jsou a travou... jak bázlivě se chví a třese hlavou, má asi starost velikou a spěch! Druh její čile snáší vlákna šedá a stonky borůvek a suchý vřes, i šišek hebčí šupiny jí hledá i peří koroptvic, jež padly v les. Jen ukryjte se mlází plotem živým před myslivcovou fenou, dravcem lstivým, jenž v polích každou brázdu zná i les. 121 Jak švarně vystýlá ta něžná paní své lásky kvítím utajenou skrýš! I prach svých ňader trhá bez ustání- což matce pro děti je za obtíž – by utuleny pod jejími křídly ty zpívající skvosty neustydly, než volně v blankytnou se vznesou říš. Hle, nožkami pýř stlačuje a hvízdá a volá na chotě, by dílo zhléd’, pak vzdutou hrudí hladí stěny hnízda a tlačí jeho okraj, by se zved’; teď ladně upoutala ještě žíní, co nepevno v té hebké ptačí síni, a ve všem přísný zachovává sled. A jaká klenba nad hnízdem se zvedá kol do kola! V ně jeden otvor jen, a pilná ženka na lože v něm sedá, by zkusila, jak na zítřejší den spát bude v teplé síňce ptačí chaty ten její bílý poklad kropenatý, v snů zvučných moře tiše pohroužen. A družce milé druh se dvoří, zpívá... teď zhlédli mě a strachem v okamih choť s chotí v srdci houštiny se skrývá jak třepotných dvé listů březových; leč pějí pod zbujelou její klestí dál drobné sloky radosti a štěstí a probouzejí slzy v ňadrech mých. 122 Ó, ptáčata, kéž zpěv váš pospolitý se náhle nepromění v teskný žal, zřelť v černých sosnách jsem, jak ostříž litý zlým zrakem práci vaši sledoval, a společná když radost vaše pěla, v checht dal se vám, hruď s křídly se mu chvěla, a jak stín smrti zapad’ v lůno skal. 123