Ký drobný pták to slétl třepetavě –
či břízy list – na svěží lesa mech?
aj, sykavka, jež hnízdo staví právě
ve bělokoré jedle kořenech,
kde nejvíc vřesem kryty jsou a travou...
jak bázlivě se chví a třese hlavou,
má asi starost velikou a spěch!
Druh její čile snáší vlákna šedá
a stonky borůvek a suchý vřes,
i šišek hebčí šupiny jí hledá
i peří koroptvic, jež padly v les.
Jen ukryjte se mlází plotem živým
před myslivcovou fenou, dravcem lstivým,
jenž v polích každou brázdu zná i les.
Jak švarně vystýlá ta něžná paní
své lásky kvítím utajenou skrýš!
I prach svých ňader trhá bez ustání-
což matce pro děti je za obtíž –
by utuleny pod jejími křídly
ty zpívající skvosty neustydly,
než volně v blankytnou se vznesou říš.
Hle, nožkami pýř stlačuje a hvízdá
a volá na chotě, by dílo zhléd’,
pak vzdutou hrudí hladí stěny hnízda
a tlačí jeho okraj, by se zved’;
teď ladně upoutala ještě žíní,
co nepevno v té hebké ptačí síni,
a ve všem přísný zachovává sled.
A jaká klenba nad hnízdem se zvedá
kol do kola! V ně jeden otvor jen,
a pilná ženka na lože v něm sedá,
by zkusila, jak na zítřejší den
spát bude v teplé síňce ptačí chaty
ten její bílý poklad kropenatý,
v snů zvučných moře tiše pohroužen.
A družce milé druh se dvoří, zpívá...
teď zhlédli mě a strachem v okamih
choť s chotí v srdci houštiny se skrývá
jak třepotných dvé listů březových;
leč pějí pod zbujelou její klestí
dál drobné sloky radosti a štěstí
a probouzejí slzy v ňadrech mých.
Ó, ptáčata, kéž zpěv váš pospolitý
se náhle nepromění v teskný žal,
zřelť v černých sosnách jsem, jak ostříž litý
zlým zrakem práci vaši sledoval,
a společná když radost vaše pěla,
v checht dal se vám, hruď s křídly se mu chvěla,
a jak stín smrti zapad’ v lůno skal.