Lekce.

Lekce.
Vzduch byl pln lahody a zvuku; já širák vzal, hůl pevně v ruku a pospíchal jsem ven; Bůh sám ví, co se přes noc dělo; zdroj šuměl, ptactvo mile pělo, luh smál se, voněl rmen, vše jako sen! Pod paždím novou knihu nesa šel do vrchu jsem v úkryt lesa, kde pod buk jsem si leh’, a v mechu uhostiv se hezky té knihy otevřel jsem desky, bych četl na listech, leč co jsem slech’! Dřív nežli započal jsem čísti, již z buku zeleného listí kýs ptačí volal tvor: „Aj, pohleďte! I mezi ptáky své potištěné kliky háky nosí ten professor, náš známý z hor. 9 Co probůh chce s tou svojí knihou, když štěp se pyšní květu tíhou a štěstím voní luh? ač není-li to ptáčník jaký, jenž touže vyučovat ptáky v náš zpěvný přišel kruh? To chraň nás Bůh! Co chce? Nám svoboda a krása své nevystižné pravdy hlásá, ne knihy planý sděl; my máme volnost, máme křídla, a slunnou zář a perly zřídla a květů vonný pel, což on by měl! Z nás nikdo těm se neukloní, kdo mouchy na kathedrách honí v pochmurné síni kdes; zde zcela jiný vítr vane; proč nosíte sem, vzácný pane, těch liter pustou směs? To lekcí dnes.“ I styděl jsem se z duše, věru, že knihu na procházku beru, an vůkol mládne svět, když lidské srdce volněj’ bije, strom tyčí se, pták hnízdo vije a vůní něžných vět se modlí květ. 10 Hned odložil jsem lejstra tedy a do lesa šel na výzvědy, bych zhlíď, co v taji tkal; zjev vůkol sledoval jsem všaký, až mezi veselé ty ptáky sám jsem se zatoulal a v zpěv se dal. Co zde – až na verš mého kroje – vše od nich tajně chyceno je a památkou zde stůj; těch pěvců nejmenší moh’ skorem být ředitelům professorem, což mně, Ty Bože můj!... A přec přec jsem svůj! 11