Odnesené hnízdo.
Stál u hnízda jsem líbezného rána,
jež v šipkovém se ukrývalo keři;
hle, malá miska v trojvětvici dána,
a z ní pět mláďat prořídlého peří
ven zobáčky své žluté povznášelo;
já dlaně tiskl na vrásčité čelo
a duší nazpět v život jsem se nes’:
keř chvěl se, šuměl les.
Seď podál jsem, zrak neodtrhnuv s hnízda,
a sledoval, jak přicházeli staří,
jak matka krmí mláď a otec hvízdá,
snad radostí, že holátkům se daří,
68
že hovoří a křídly touží vzletu
a drobná pýř, pyl žlutavého květu,
než včera dvojnásob že husta dnes:
keř chvěl se, šuměl les.
V snech dál jsem šel, přál zdaru tomu rodurodu,
leč v nebi mračné oblaky se vzduly,
hrad za hradem z nich vstával na východu
a rosť a rosť a zabral nebes půli,
a než jsem došel cestou svého cíle,
zveď s perutí se dračí v hrozné síle
nezdolně rozzuřený bouře běs:
keř chvěl se, stenal les.
Kraj zatměl se a pln byl černých stínů,
a vichor skučel směs divokých zpěvů
a k poskoku zval družku Meluzínu,
jež lkala v skalách z lítosti i hněvu,
že Jih, ten jinoch s řečí mile snivou,
zhrď láskou duše její náruživou
a slunným křídlem prchal do nebes:
keř chvěl se, stenal les.
Ba divoký to tanec byl a děsný,
že stará niva zmítala se strachem;
byl výsměch rouhavý to ve tvář Vesny,
a květ i list, vše poházeno prachem,
chvěl objatých se nestvůr pod nohami;
nad býků tlum hůř jejich řvaly tlamy,
a kam se nesly, rostl stesk a děs:
keř chvěl se, stenal les.
69
Když umdlely, když divé stichly hody
a nebe obléklo se v řízu sinou,
zpět kráčel jsem. V rmut změnily se vody,
a smutek rozpjal peruť nad krajinou,
a každý keř i stonek květů každý
mřel nebo strádal z hrozné vichru vraždy,
a nad skrčeným mlýnem hučel jez:
keř chvěl se, šuměl les.
S dum plnou hlavou pospíchal jsem k místu,
kde hnízdo viděl jsem, jat v snivém duchu,
však běda! Rukou zuřivého chvistu
v dál odneseno bylo v zloby ruchu,
a písklata, jež na hnízdě se chvěla,
msta kruté bouře z keře vyházela.
„Ó matko,“ teskně zaúpěli, „kde’s?“
Keř chvěl se, stenal les.
Ach, přišla pozdě! Hrůzou seveříku
již oči dítek skrylo bělmo smrtismrti,
keř oblétali staří v teskném křiku
a hledali své hnízdo v keře drti
a probouzeli mrtvé dítky k žití –
leč slep byl zrak, tluk srdce přestal zníti,
jen z ňader rodičů zněl žalů směs.
Keř chvěl se, šuměl les.
Už marno vše; vzléť otec na vrch sněti
a k nebes slunci zvedaje své tváře,
pěl lítostivě pro ztracené děti
a klam mu vyčítal a chabost záře
70
i zradu krutší všech, co kdy jí bylo,
že bábsky uteklo a že se skrylo,
a slzou krvavou byl každý hles.
Keř chvěl se, šuměl les.
A pěl a lkal: „Proč v prořídlém radš sadu
neb v ověnčeném nízkým hlohem chlomku,
proč třeba v stínu víc a více v chladu,
tam při útulném myslivcově domku,
v zdar dětem kolébky jsem nebudoval?
proč k hrudi té jsem nedůvěru choval,
již nadšeně mi rozvil vonný bez?“
Keř chvěl se, šuměl les.
„Zde mám-li žít a slétat na klín nivy,
kde rukou ukrutnou a hrůzou hnaný
snů palác mých strh’ vichor závistivý
a skvost mých ňader rozmeť na vše strany?
mám denně zírat, jak v tom růžném klestí
mé srdce umřelo a zpěvné štěstí?
pryč, pryč!“ a v trní vzlétl na skal tes. –
Keř chvěl se, šuměl les.
Něm poslouchal jsem žal ten úpěnlivý
a dumal jsem, co písní zašlo tady,
v jichž slunné záři zkvétaly by nivy
a mladé háje zvučely i sady!
Co harmonických sedmikrás a zvonků
zde strženo je se snů zlatých stonků,
jichž hlahol město blažil by i ves!
Keř chvěl se, šuměl les.
71
To tam! Jíž z bouří proletnutých hatí
a z rozdrcených korun mrtvých stromů
ptač bouří ubitá se nevrátínenavrátí.
A zarmoucený otec zhyne k tomu!
Jen z jeho srdce záchvěvů a vzdechů
druh vínek písní svije jiným v těchu,
by znali jarní jeho žal a ples.
Keř chvěl se, šuměl les. –
„Zda člověk s ptákem stejni nejsou všude?“
děl k sobě jsem, „co vysnil v dobu jasnou
vše opláče, jen chladný hrob mu zbude
a vzpomínky, jež denně více hasnou,
až znikne vše, i řídká slza žalu,
jak chudobka skal v ňadrech za úpalu
a na písečné cestě nízký vřes!“..vřes!“...
Keř chvěl se, stenal les.
Tak dumal jsem, a vůkol na vše kraje
zář červánková kladla roušku zlatou,
já cítil jsem, jak v oku žal mi taje
a vzpomínek jak číši vrchovatou
má duše roznícená na dno prázní,
a volal jsem: „Ó žití snové srázní,
proč s výše vaší v žalů tůň jsem kles’!
Keř chvěl se, šuměl les! –
72