Uhelníček.

Uhelníček.
Uhelníčka vidím v letu s černou čapkou ze sametu; chyť ho, písni, chyť! Než přelítne hor a nivu, přines mi ho do motivu; Sviť, slunéčko sviť! Uhelníček černohlavý o ptačí juž nedbá davy, svým si přeje býť, v borovice mělké duti tajemného cosi kutí; sviť, slunéčko, sviť! 113 Uhelníček, co as hledá? Mhouří očka temnohnědá, proletuje mýť, černou hlavu dvorně kývá, polohlasem volá, zpívá: „Sviť, slunéčko, sviť!“ Uhelníček bílé tváře za slunéčka zlaté záře tká své lásky síť, by v ni stejné jak on kštice ptačí vlákal krasavice. Sviť, slunéčko, sviť! Svítilo mu pěkně, věru; celý duben za večerů v rozkoši moh’ žíť; přiveď sobě v temno skrýše uhelničku Tiše, tiše... Sviť, slunéčko, sviť! Stará sosna v útulnosti ponejprv dnes párek hostí, budou blaze sníť; z rána s novým štěstím v hrudi hlasnou písní drozd je budí: „Sviť, slunéčko, sviť!“ Pohoda jim v očích vznítí touhy poupata i žití; nač má srdce tlíť? 114 dobu pak až stihne doba. dětem budou zpívat oba: „Sviť, slunéčko, sviť!“ „Dej jim zdaru, dej jim síly, v příhodnou pak léta chvíli v srdcích zpěv jim vzniť; tuž je křídly, tuž je těly, do nebe by vyletěli; sviť slunéčko, sviť!“ „Dlouhých nocí tmy je prosti, vznes je vzhůru do volnosti, v ní je milo dlíť; pomoz záhy jejich rodu z dravců nástrah na svobodu. Sviť, svobodo sviť!“ „Přej, ať každé Vesně z klínu roj vylétne jejich synů v rodnou houšť i mýť, ať jich každé srdce chvění na zvučnou se píseň změní: Sviť, svobodo, sviť!“ „Vposled pak až v hedbáv mechu mrtvi padnou, zbav je vzdechů, dej jich tělům stlíť, ale duší jich ať zpívá skála, řeka, les i niva: Sviť, svobodo, sviť!“ 115 „Zpívati ať neustanou, až i mrtví z hrobu vstanou s heslem: „Chceme žíť!“ a všech lidí v jednom hlasu zazní bez mezí a času: Sviť, svobodo, sviť!“... Kochám se tím ptačím zjevem! A co zvučí jeho zpěvem, slyším v duši zníť; je to sen? či v srdce tluku sám jsem vložil do těch zvuků: „Sviť, svobodo, sviť!“ 116