Uhelníčka vidím v letu
s černou čapkou ze sametu;
chyť ho, písni, chyť!
Než přelítne hor a nivu,
přines mi ho do motivu;
Sviť, slunéčko sviť!
Uhelníček černohlavý
o ptačí juž nedbá davy,
svým si přeje býť,
v borovice mělké duti
tajemného cosi kutí;
sviť, slunéčko, sviť!
Uhelníček, co as hledá?
Mhouří očka temnohnědá,
proletuje mýť,
černou hlavu dvorně kývá,
polohlasem volá, zpívá:
„Sviť, slunéčko, sviť!“
Uhelníček bílé tváře
za slunéčka zlaté záře
tká své lásky síť,
by v ni stejné jak on kštice
ptačí vlákal krasavice.
Sviť, slunéčko, sviť!
Svítilo mu pěkně, věru;
celý duben za večerů
v rozkoši moh’ žíť;
přiveď sobě v temno skrýše
uhelničku Tiše, tiše...
Sviť, slunéčko, sviť!
Stará sosna v útulnosti
ponejprv dnes párek hostí,
budou blaze sníť;
z rána s novým štěstím v hrudi
hlasnou písní drozd je budí:
„Sviť, slunéčko, sviť!“
Pohoda jim v očích vznítí
touhy poupata i žití;
nač má srdce tlíť?
dobu pak až stihne doba.
dětem budou zpívat oba:
„Sviť, slunéčko, sviť!“
„Dej jim zdaru, dej jim síly,
v příhodnou pak léta chvíli
v srdcích zpěv jim vzniť;
tuž je křídly, tuž je těly,
do nebe by vyletěli;
sviť slunéčko, sviť!“
„Dlouhých nocí tmy je prosti,
vznes je vzhůru do volnosti,
v ní je milo dlíť;
pomoz záhy jejich rodu
z dravců nástrah na svobodu.
Sviť, svobodo sviť!“
„Přej, ať každé Vesně z klínu
roj vylétne jejich synů
v rodnou houšť i mýť,
ať jich každé srdce chvění
na zvučnou se píseň změní:
Sviť, svobodo, sviť!“
„Vposled pak až v hedbáv mechu
mrtvi padnou, zbav je vzdechů,
dej jich tělům stlíť,
ale duší jich ať zpívá
skála, řeka, les i niva:
Sviť, svobodo, sviť!“
„Zpívati ať neustanou,
až i mrtví z hrobu vstanou
s heslem: „Chceme žíť!“
a všech lidí v jednom hlasu
zazní bez mezí a času:
Sviť, svobodo, sviť!“...
Kochám se tím ptačím zjevem!
A co zvučí jeho zpěvem,
slyším v duši zníť;
je to sen? či v srdce tluku
sám jsem vložil do těch zvuků:
„Sviť, svobodo, sviť!“