Zvonek.

Zvonek.
Zlatým zvonkem hrdla zvoní slunci jásavý svůj dík v prostřed sadu na jabloni Vesnin něžný kostelník. A jak švarně druh ten ručí v zelený se oděl šat, jak mu z ňader krása zvučí, že až milo poslouchat! Štastná země již se budí, ten tam snění těžký mrak, jarost hárá v její hrudi, fialkou se modrá zrak. Přeblažená pouští z klína zpěvných miláčků svých sbor, a zdroj jako pohár vína šumí z ňader modrých hor. 25 Jako včely v zlatém roji divy letí tam i sem; země nevěstou se strojí, slunce jejím ženichem! Hle, již v snivé blaženosti spějí oba v tvorstva chrám, a já první ze všech hostí vzácné od nich dary mám. Prvosenky, petrklíče, ó jak něžný je to květ, v útulku jenž lesní příče krášlí hvozd a těší svět! Prvosenky, milé kvítí, přizdobte mi jarou hruď; slunně ať mi v srdce svítí zlatoskvoucí vaše žluť. Petrklíče něžných stonků, vonné klíče k říši snův, k ráji pohádek... ach zvonku, víš-li o něm? zpívej, mluv! Vyzvu v jeho čarné divy všecky ty, jež v srdci mám, a ze svojí duše nivy parnasky jim natrhám. 26 Pro tebe však, věštče jitra, zvláštní poctu připravím: z dobrých veršů mého nitra zvonit budeš jako rým. Veselost se ozve všady, jásat bude celý svět; jestiť dražším nad poklady zpěvem život přeletět! 27