Zvonek.
Zlatým zvonkem hrdla zvoní
slunci jásavý svůj dík
v prostřed sadu na jabloni
Vesnin něžný kostelník.
A jak švarně druh ten ručí
v zelený se oděl šat,
jak mu z ňader krása zvučí,
že až milo poslouchat!
Štastná země již se budí,
ten tam snění těžký mrak,
jarost hárá v její hrudi,
fialkou se modrá zrak.
Přeblažená pouští z klína
zpěvných miláčků svých sbor,
a zdroj jako pohár vína
šumí z ňader modrých hor.
25
Jako včely v zlatém roji
divy letí tam i sem;
země nevěstou se strojí,
slunce jejím ženichem!
Hle, již v snivé blaženosti
spějí oba v tvorstva chrám,
a já první ze všech hostí
vzácné od nich dary mám.
Prvosenky, petrklíče,
ó jak něžný je to květ,
v útulku jenž lesní příče
krášlí hvozd a těší svět!
Prvosenky, milé kvítí,
přizdobte mi jarou hruď;
slunně ať mi v srdce svítí
zlatoskvoucí vaše žluť.
Petrklíče něžných stonků,
vonné klíče k říši snův,
k ráji pohádek... ach zvonku,
víš-li o něm? zpívej, mluv!
Vyzvu v jeho čarné divy
všecky ty, jež v srdci mám,
a ze svojí duše nivy
parnasky jim natrhám.
26
Pro tebe však, věštče jitra,
zvláštní poctu připravím:
z dobrých veršů mého nitra
zvonit budeš jako rým.
Veselost se ozve všady,
jásat bude celý svět;
jestiť dražším nad poklady
zpěvem život přeletět!
27