Jat v duše hloubi často vzpomínám,
když svatodušní svátky přišly k nám –
ač věku půl již za tím leží –
a zvučícím já zvonem v šírou dál
hod boží radostně jsem zvěstoval
na rudě obarvené chrámku věži.
Však sotva v čepech první skřípl zvon,
v ráz věžných ptáků nastal ruch a hon,
již všemi okny vznášeli se vzhůru;
hlas samý nářek byl a samý stesk,
až dolů slétali zas jako blesk
a ve věži se ukryli a kůru.
Jak čilý byl ten jejich letní rej!
Já v duchu posavade vidím jej;
zřím rorejsa, jak plaší se a děsí,
jak srpem křídel, ruče, s druhem druh,
a ploským zobem pružně seže vzduch
a drápkem nohy na stěnu se věsí.
Já houpal jsem se, také zavěšen,
na laně zvonu, vesel hledě ven,
dél nežli jiní dávaje mu zněti,
a naposled když zastenal a mřel,
vždy myslil jsem, jak do polí jsem zřel,
že o píď výše vymetalo setí.
A myslil jsem, že stále víc a víc
jdou šedé hory smavým nivám vstříc
a v zlatý prales roste vodní sítí,
že motýl na luhu se mění v květ,
a místo něho že se dává v let
na vůně hebkých křídlech pestré kvítí.
A myslil jsem, že zázraky těch chvil
hlas mého zvonu divem vykouzlil,
že srdce jeho neustále buší;
že kostel sám je živým tvorem též,
že hlavou báni má, jež zdobí věž,
a velký zvon že obra toho duší.
A když jsem na modravý hleděl les,
hned myslil jsem, že větve k nebi vznes’,
a že se modlí při hlaholu zvonů;
že nebe jasní se a směje luh
a všemu kolem v lásce žehná Bůh
a líbá zemi v krásnou chvíli onu.
Tak dumal jsem a drahný meškal čas,
až kostelníkův volával mne hlas
a ve dveřích se ozývaly klíče;
tu horem pádem po schodech jsem spěl –
leč jednou vstříc mi rorejs vyletěl
zpod krovu z hnízda u trámové příče.
Tím zaražen a zdiven výletem
již hlasu stařečkova nedbal jsem,
ať volal mě; já věděl, že mi shoví,
a ne-li, řek’ jsem si, tož trefím sám
a na klíč sobě ještě zapískám,
když do kazajky groš mu strčím nový.
A proto vesel v podroví jsem spěl,
bych rorejsovy mladé uviděl,
leč staří za mnou stále kolem hlavy;
strach od hnízda i k hnízdu zpět je hnal,
bych útlých dětí jejich nevybral,
a křídly ve tvář bili mě jak draví.
Mně podivným byl jejich plachý strach,
já nevěděl, že lestný druhdy brach
rod drobný násilně jim z hnízda bere;
tož čím víc rorejs lkal a bědoval,
tím do většího smíchu jsem se dal
a žert jsem měl, že křídly v tvář mi pere.
Já nechápal ten jeho křik a žal.
„Proč pláčeš, kvílíš?“ v žertu jsem se ptal,
leč věku půl jsem čekal bez odvěti
až náhle poznal jsem ten jeho děs,
když s výkřikem jsem na postýlku kles’,
z níž anděl smrti odnášel mé děti.