Babka.
Má ptačí babka – co as hledá?
na malinový sedla prut,
skráň černá je, hruď sivohnědá,
a pápěř boků jemně rud. –
„Pst, pst!“
Co to? Druh družku volá s jedle!
„Spěš, chvěji se jak zvadlý list,
kde touláš se, co kutíš medle?
když hnízdo spravuji, chci jíst!
Kde drobný hmyz a mák a zrní,
kde sladké símě šešulic?
mě z námahy již křídla brní,
a ty, má zlatá, nic a nic!nic!“
50
I skočil na temeno keři
a stýskal si – co zvuk, to ston –
leč babka tříbila si peří,
a odvětila na pokon:
„Již ustaň, nehněvej se, drahý,
vždyť víc než ty snad práce dbám;
tam vylítla jsem na skal prahy,
zda vloček vlny uhlídám.
Jím lože vystlati jsem chtěla,
pro novou četu sýkořic;
já péči o tvůj rod jsem měla,
a ty mi takto spěcháš vstříc?
Slyš, místo modravého máku
dám kytku polibků ti dnes,
pojď, klenote můj, skvoste ptáků,
a k vůli dětem něco snes!“
A celuje ho v listí chladu
a šepce: „Blaze budem žít!“
„Ach,“ zase on, „to za náhradu?
dřív lačněl jsem a teď jsem spit,spit.
Spit krásou očí tvých i peří,
jímž přizdobil tě slunný jas –
ó lásko v malinovém keři,
jak štědrý je tvůj hodokvas!
51
Však hle, ó běda! Tamo k jedli
druh slétl zlý jak blesku svit;
viz, luňák! Probůh, drahá, nedli,
toť loupežník, jenž krví spit!“
A jako sen zjev ptáčat milý
před zdiveným mi okem znik’,
leč vím, že za krátkou zas chvíli
je sladký spojí okamžik.
Nechť rozlítli se družka s druhem,
jich láska jediný má chvat,
až slunce rozloučí se s luhem,
v duť vrby půjdou družně spat.
Pst – pst!
52