Lučníček.
Můj hnědý snílku s načernalou tváří
a rzivě proužkovaným temenem,
rci, nejsi poslán slunce jarní září,
jež vzbudit spěchá dřímající zem?
Vždyť hruď tvá jako červánek se nítí,
a nad očima posud měsíc svítí
vybledlým obloučkem.
Nuž vítán buď, můj pěvče zadumaný!
Však čekal jsem, kdy, navrátíš se k nám,
v luk ňadra omládlá a v rovin stany,
k svým družkám, temnovlasým olšinám,
v nichž ukryt zdobou žlutavého listí
blah hlavou kýváš, touže po kořisti,
až kořistí jsi sám.
53
Tich ve dne jsi, leč tajnou puzen mocí
rád luně zpíváš slavičí svůj sen,
můj sladký vzdechu úplňkových nocí,
jichž krásou nadšen jsi a opojen
a hlásáš ji, až v nebe záři šeré
bůh světla uzdu zlatých ořů bere,
by spící vzbudil den.
Jsi pěvcem nebe nočního, hvězd druhem,
jež zvukem jasným voláš v zářný slet,
a je-li blankyt oživeným luhem,
ty’s toho luhu mile zvučný květ
neb spadlá hvězda toužně zpívající,
jež volá k nebi, s tajnou slzou v líci:
„Chci, družky, k vám, chci zpět!“
Noc slyší tě a bílým srdcem zkvétá
a diamanty hvězd hruď zdobí v spěch,
jen pozdrav její žhounkem k tobě slétá;
pak zase poslouchá a tají dech,
až přeblažena čarovných slok hodem
níž k zemi klesá nad skalnatým svodem
a tone v jarních snech.
Tak zřel jsem tě a slyšel, pěvče milý,
vzruch divné touhy moje srdce jal,
a z představ šera hvězdami v tu chvíli
luh ňader mých se náhle obsypal;
má hlava zvedala se, ústa chvěla,
a duše v touze odletěti chtěla,
kde v úsměv zkvétá žal.
54
Jak růže dech si přála zniknout tiše
a splynout s krásou nebes modravou
a prškem luny líbati vlast s výše
a snoubiti s ní stesk i radost svou,
jak jarní mlha s temnou lesa hloubí
a s noci sněním červánek se snoubí
před světla záplavou.
55