Brávník.
Sklon východního nebe zlatem vzplál
jak hodu síň, v niž pyšný vchází král,
kraj sivých oblak zrudnul do purpuru,
a z něho šlehla dolů zář i vzhůru.
A z rostoucí vždy záře plamen šleh’,
les zachvěl se a zatajoval dech,
trav perly měnily se na rubíny,
a do skal trhlin rozprchly se stíny.
Jak zlaté moře byla mraků směs,
a ze zlatého moře výš se nes’
vrch klenotu, jenž žhavý byl a rudý,
a rosť a rosť a krásou deštil všudy.
56
Svět zjasnil se, jen zadumaný hvozd
noc v srdci měl, až jarem nadchlý drozd,
jenž s vršku sosny na slunce se díval,
zvěst probuzení blaženou mu zpíval.
„Již vzbuď se, temný hvozde, z černých dum,
vstaň, zaplaš mátoh nitra stinný tlum,
viz, nebe ohněm růžovým se chytá,
spěš, neotálej, vyjasni se, svítá!
Spěš, po nočním si trudu poulev,
či nevábí tě velebnosti zjev,
ten zlatý příboj života a světla?
Proč ňadra tvá by krásou nerozkvetla?
Proč temné dumy žele dále tkáš,
proč zvučné perly zpěvu nesbíráš
a perly sladké vůně doušky svěží
a perly zdroje, z ňader skal jenž běží?“
I zachvěl hvozd se v nitra hlubinách
a chvojné ruce k těšiteli vztáh’
a z hloubi vzdech’: „Kéž píseň tvá je zjevna
všem na světě, ty moje duše zpěvná!
Kéž ti, jež nocí bezsenných zžeh’ mráz,
tvým jarním nadšením zas kvetou v ráz,
a tonoucí v dům propasti a žele
v tvém zvučném srdci mají spasitele!
57
Ó prozpěvuj všem sdílnou na pomoc,
kdo z temna žití touží v hrobu noc,
ať každému den útěchy se vznítí,
kdo s nocí v myšlenkách jdou lesem žití.“
58