Den umírá a nebe slzy roní,
víť, že se mrtvý nevrací,
a slunce jako básník hlavu kloní,
snů růžemi když krvácí.
Stesk večerní spí v chrámě starých buků,
v němž hvězdy zář a červánek se snoubí
při kyprých snětí ševelivém zvuku
a pláči hravé říčky v lesa hloubi,
kraj tiše v roucho nočních vnad se halí
a skalin hlavy v šedý závoj chmur;
slyš! Jaký hvizd to, jaké zpěvné žaly?
Kdo zpívá to? Kos, lesa troubadour!
Hle, v zadumané jedle temné hrudi,
jež jako hvozdu kněžka vůkol zírá,
on, samoty sen perutný, se budí
a v usedavých slokách toužně zmírá,
své upomínky lká, své duše kvítí,
ta živá flétna lesa do všech stran,
až starým kmenům, otužilým v žití,
krev topasová kane z větví ran.
Tak nepěl’s, kose, v záři plaché luny,
když čekal’s nadšen živitele světa
a květů dech v tvých ňadrech zjásal struny;
tu jásot byla každá tvoje věta,
až příroda jak krásná spící žena,
již hlídá druhdy mračný zimy drak,
dne čarodějným proutkem probuzena
svůj udivený otevřela zrak.
Tvé ave slunci tenkrát vábněj’ znělo,
a každé sosně, každému kol smrku
tvých zpěvů předivo, v němž zlato tkvělo,
vln vzdušných ručej ovíjel kol krku;
jak bílé panny v bystřině tvých zpěvů
podlešek něžná koupala se směs,
a líbezného vánku při záchvěvu
strun živých harfou březový byl les.
Dnes večer však, jak v podjesení bývá,
své končíš zpěvy už, jež teskně lkají,
až javor lípě dumně hlavou kývá
a stonky trav i květy umírají;
tvé sny jdou na pouť v jara slunné doby
jak mé, jež letí v mládí dálný sad,
až se mnou zapadnou v hrob mezi hroby
jak ty, můj pěvče, v temno houští snad. –
Den umírá, a nebe slzy roní,
víť, že se mrtvý nevrací,
a slunce jako básník hlavu kloní,
snů růžemi když krvácí.