Budníček.
(Jiný motiv.)
Jsi nepatrn, že můž’ tě hravě
skrýt vrby vyrostlejší list,
jak mistrně však v křovin trávě
vít hnízdo umíš si a plíst.
Jak měkce koroptvím je peřím
pro drobné děti vystýláš!
Těm pěkně se to sní, to věřím,
ty roztomilý pěvče náš!
81
Zda tušíš, drobte zelenavý,
jak rád mám tvoje „vít vyjít“,
jímž stromů našich snící hlavy
v květ vonný toužíš probudit.
Jak smutným na tě hledím okem,
když v dumách o návratu tkvíš
a staré vrby nad potokem
svým četným rodem obalíš.
A kterak těšívám se na tě
a družiny tvé čilý zjev,
když v jarním slunci mladnou hatě
a míza vlaží ňadra dřev!
Mou duši znáš-li rozechvěnou,
když v sad tě vlákal jara svod
a čilá bystřeň bílou pěnou
na perlový tě volá hod.
Věz, radost mám, že milostivý
dal Tvůrce tobě za úděl,
bys budil pole, háje, nivy
a k novému je žití měl.
Tím bratrem jsem ti, vzdechu Lady;
i mého zpěvu touží vzlet,
by v české duše, chyše, hrady
sléť činů jas a krásy květ.
82
Jsme stejni, stejné srdce máme,
a nechť pln koček náš je sad,
přec poslání své vykonáme
líp nežli mnohý orel snad.
83