V chrám minulosti putuje má duše,
v něm rusých vzpomínek se schází rod,
jak včely v ňadra zkvétající hruše,
jak děti na půlnoční v Boží hod;
zas na to jaro žití myslím nyní,
kdy žití mráz a mračných žalů jíní
květ srdce mnohý zhubily i plod.
Kdys v mlýnském sadě dědově, v hor klínu,
štěp letný sníval zelený svůj sen,
ač kvést ho nezřeli, kdo přišli k mlýnu,
přec v jeseni byl plody obalen
a jako sadu král své ratolesti
šíř rozkládal, hrd z tajemného štěstí;
lid říkával, že štěp jest okouzlen.
Že čaroděj ho zařkl v dávné chvíli
a z jara večer v jeho ve snětech
prý někdo skrytý naříká a kvílí,
až úzkostí se v prsou tají dech;
že lesní panny pod ním hody slaví
a toho, kdo k nim jde, že na smrt znaví
chvat jejich rozkoše a tance spěch.
Děd usmíval se plané lidu řeči
a říkával: „Jen nech, dost záhy zvíš,
že klam je vše, co mluví naši mleči,
a přeludu a báchorek jen říš;
ač nekvetlým jsme tomu štěpu děli,
přec mnozí jsou, kdo kvést jej uviděli,
a také ty jej kvésti uvidíš.“
Jak těšil jsem se blažen slovy těmi
a čekal na líbezný Vesnin jas,
až zulíbá svit slunný snivou zemi
a v lásce vroucí obejme ji zas;
až pod bílou jí rouškou zkvete líce
a životů z ní vzejde na tisíce
na kvapný žití rej a hodokvas.
A přišel čas, v němž teplou vlahou záhy
sad dědův pojednou byl samý třpyt;
sta perel bylo na vrcholcích trávy,
a každý květ se klonil rosou spit.
A za krátko strom každý po všem sadu
co den se více v květnou halil vnadu
a kytkou drobných růží zdál se být.
To bylo jara sněžení a vání
a vůně závěje, jen sadu král,
štěp tajemný v tom mladém slunce pláni
bez ozdob květových jak žebrák stál;
snad bolem schvácen prosil smavou Vesnu,
by zkvetl, ne-li za dne, aspoň ve snu,
až mile vyslyšela, čeho ždál.
Noc teplá milým oddýchala klidem,
a měsíc s nebes východu se vznes’
jak hostie, již k míru hříšným lidem
nad modrým kalichem by zvedal kněz;
hned prozřely ty hnědé noci oči,
jež krásou mámí srdce, v něž se vnočí,
a báchorek v něm budí čarnou směs.
I stála tiše v milostných chvil tuše,
a z pršků měsícových tkaný sen
jí s nebe splýval do vnímavé duše,
a dálný svět se jasnil ven a ven;
a nad skal stráněmi a lesů lemy
jas světla jako lavina lét’ k zemi,
a mlýn i sad byl krásou zaplaven.
„Ven hochu,“ volal děd, „v ta kouzla noci!“
A vyšli jsme; já udiven se chvěl;
štěp záhadný moh’ sotva zdoby zmoci
a milionem lilií se skvěl;
však chudy ostatní tu stály štěpy
a zřely s divem rozkvět velkolepý
i libovonnou druha svého běl.
Jak socha stál jsem přitulený k dědu,
žas ústa moje zamkl; byl jsem něm –
tu tré tajemných zvuků v rychlém sledu
se v štěpu zachvělo i v srdci mém;
snad strom ten zpívá, snad je dařen citem,
či rusalky je vyvoleným bytem
těch milých krajů v důlu hlubokém?
A zase zvuk se ozval v štěpu jasný.
„Co to? co to? pryč, děde! Kouzel směs!“
I smál se děd: „Ty’s hrdina mi krásný!
Toť slavík, pěvec náš a přítel, věz;
sem dej tu chvějící se dětskou ruku
a poslouchej zvěst krásy v jeho tluku,
již vypravuje hvězdám do nebes.“
I zpíval slavík ve vonném skryt květu,
až strom se chvěl; byl jásot to i sten,
zvuk za zvukem se ronil v ladnou větu,
jíž krásou duch i cit byl opojen;
ty ptáka zpěvy s štěpných květů vůní
tak vábně snoubily se v srdce tůni
jak v noci červánek, jenž věští den.
Hvězd z nebe vylétalo na tisíce,
by slyšely tu píseň čarovnou;
i zdálo se, že padá jich vždy více
do květů jabloně i v duši mou.
Snad poznat ždály jara vábné svody
a spatřit půvabné vil chorovody,
než obloha je zastře mračnou tmou.
Vše zdálo se mi zčarováno rázem,
já mněl, že ptákův zpěv se mění v květ,
a květy štěpu slétající na zem
té noci kouzelné jsem slyšel pět.
Hle divů div, jak snítky štěpu zvučí
a z hrdla slavíkova květy pučí
a nebe shýbá se a líbá svět.
Vše padalo mi v srdce pylem štěstí
a blaha poupaty já v nebe rosť,
tak okouzlil mě v stromů ratolestí
ten mile klokotavý sadu host;
i byla duše má jak pohár zlatý,
jenž krásy pohádek je vrchovatý,
a chvěla se jak večernice skvost.
A rostla, rostla v tajemném tom chvění
a křídlem touhy dávala se v let
a byla plna sladkých políbení,
jež v kolébce nám dává matčin ret;
proud mého snění vzdul se v hojné vlny,
jež třpytných hvězd a perel byly plny,
však cit svůj vyslovit jsem nedoveď.
Tak s tónem tón se nesly dolu nivou
a každý knězem byl, an vyslán snem,
by s přírodou mou duši snoubil tklivou
nad zlato dražším zvuků prstenem;
a v dáli hučel splav jak příboj žití
a přiboj běd a práce vlnobití,
leč já jsem neslyšel ho v blahu svém!
Od oněch dob se divně se mnou dálo,
rád po kraji jsem bloudil sám a sám,
vše vůkol tajné srdce mít se zdálo
i krev i řeč i všecko, já co mám;
i viděl jsem, jak oddýchaly skály,
jak lesy modlily se, nivy smály
a hvězdy létly k různým končinám.
V mé duši se cos tajemného snulo,
jak pohádka i píseň, žal i smích,
mým srdcem moře slunných zvuků dulo
a mělo slzy – perly v peřejích;
proud růží tekl z ňader rudým zřídlem,
a hvězd sny zářné úbělovým křídlem
ve vůně vznášely se oblacích.
Vše probuzení toužilo a vzletu,
co kol jsem zhléd’ i co jsem v duši měl:
sta poupat hořelo tam nachem květů,
sta ptáků písněmi sad ňader zněl;
byl pojednou jsem kouzelným též štěpem
a každým srdce vzruchem, každým tepem
jak on jsem květem obalen být chtěl.
Mně zdálo se, že s mou se touhou pojil
i slavíkova srdce chvějný hlas,
by hruď mou z žalů vyléčil a skojil,
a od té doby duši na úžas
jsem pocítil, že jeho ze šveholu
v mých ňadrech vzrostly květy jemných stvolů
a že z nich kytku vážu zas a zas.
Toť písně moje, zdoby mého žití,
mé kotvy v bouři, pásma modliteb,
mé ve tmách jiskry, jež se v slunce nítí,
by ozářily dnů mých mračnou step.
A doposud, an ňader květ se ztrácí,
mé srdce ve snu toužebně se vrací
pod dolu oteckého starý štěp.
A vždy ti žehnám, ptáče, když zde prodlím,
a zpět tě volám v život plný ztrát
a zbytkem přání duše své se modlím:
„Rač, Bože, pěvce takové nám dát,
již na všem nekvetlém květ štěstí vzbudí
a trní žití všeho, jež nás trudí,
nám věncem růží mohou obetkát!“