Sedmihlásek.
Sedmihlásku, lyro Vesny smavé,
z duše vítám líbezný tvůj zjev;
jistě že tě z ruky průsvitavé
upustila lípy na větev,
srdcovými jež se listy zdobí,
v kterých skryt nám jako zvučný dar
hlasně zpíváš za sluneční doby
vzpomínky svých v duši snících jar,
sedmihlásku!
Krásný čas jsi volil, pěvče malý!
Pohleď jen, strom v bujný žene květ,
a světelné peřeje se valí
s nebes zlatých končin v mlžný svět;
140
s plamenitou leží slunce září
lásky žhoucí zemi na ňadrech,
rozkoš zkvétá na sličné jí tváři,
k nebi stoupá vonný její vzdech.
Sedmihlásku!
Nuže zpívej, drahý, zpívej s chutí
snivou touhu země po květech;
probuď krásu v jara obejmutí,
v kuklách motýle a v růžích dech;
rozkošných pěj písní řadu ladnou,
všecka lidská až rozkvete krev,
a hynoucí pokolení zmladnou;
kouzelnýť je hovorný tvůj zpěv,
sedmihlásku!
Já však tobě důvěrně a cele
rozbolené srdce otvírám –
nejež jen to pérko na svém čele,
nechciť tebe lapit, pouze žádám,
bys, jenž tónů stupnici máš v duši,
vypěl pro nás nebe skvostný div,
nežli žalost vnikne všeho tužší
v naše ňadra, v srdce českých niv,
sedmihlásku!
Nuže slyš! Strun sedm v zdroj tvých zpěvů
pro potěchu lidu ukryl Bůh,
sedm barev zžeh’ též v duhy zjevu,
blankytný jež ozdobila luh,
141
po světa když potopě a víru
od země výš k nebi onen skvost –
od člověka k sobě – známkou smíru
divukrásně sklenul jako most,
sedmihlásku!
Učiň po něm, pěvče! V zbožném pění
s prosbou o sílu se v nebe nes;
Bůh co konal k hněvu usmíření,
pro nás, pro vlast drahou konej dnes;
v ňadrech všech, v nichž dravce perutěmi
krouží svárů ustavičný vír,
duhu vypěj, aby v rodné zemi
navždy zářil zlatý smír a mír,
sedmihlásku!
142