III.
[IV]
Lesu.
Sen slunce, červánek, dne věrný sluha,
v kraj nebes na západě zlato tkal,
jak na příkrov by zabitého druha
druh rudé růže dal.
V plášť mlhový se přioděla země,
kraj v dálce temněl se jak v hloubce hrob,
a v slzy travin s křídel zory jemně
déšť padal zlatých zdob.
Jak úsměv, vytesaný soše v tváři,
tkvěl něhy ruměnec na líci hor;
luh dýchal kvítím, slunečnou spit září,
a smolnou vůní bor.
137
Les oněměl a zíral k nebes nivě
na siné večernice jasný vjezd,
jež v zelený mu sen vždy milostivě
květ snáší lesklých hvězd.
V mé krve každé kapce slunce hrálo,
a pestrým květem bujel v duši cit;
vždyť vínem, v hlavách poetů jež zrálo,
byl zjařen jsem a spit.
Tak šel jsem nitrem tvým a duší tvojí,
a přání roj mi v hloubce ňader tkvěl,
ty hlavě mé jsi žehnal šumnou chvojí,
mech u nohou se chvěl.
Vše líbalo mě tajemně a tiše
a objímalo vůně ramenem;
rty žhavými pil z úkoje jsem číše
a v kráse tonul jsem.
Já šťasten byl a zbožňuji tě, lese,
a zahynu-li v houštích ztemnělých,
pak duch můj ptákem ať se u výš vznese
v hruď dumných stromů tvých.
Ať zpívá tobě zemi v zdar i lidu
a těší vše, jak já byl potěšen,
když úkoje jsem srdci ždál a klidu,
bolestí lačných plen.
138
A zhubí-li mě vrah neb v ňadra střelí,
a srdce bíti ustane a pět,
ať pojí zemi nach mých prsou vřelý,
bych vzrostl z ní jak květ.
Pak místo zpěvu chodci vonět budu,
skryt v kypré trávě prozářených míst,
a snivou dívku těšit v srdce trudu,
než ztratím pel a list.
Leč poutníkovou zahyne-li nohou
mé květné žití v slunných porostech,
pak nechať s každou duší přeubohou
jdu šerem tvým jak vzdech. –
139
Sedmihlásek.
Sedmihlásku, lyro Vesny smavé,
z duše vítám líbezný tvůj zjev;
jistě že tě z ruky průsvitavé
upustila lípy na větev,
srdcovými jež se listy zdobí,
v kterých skryt nám jako zvučný dar
hlasně zpíváš za sluneční doby
vzpomínky svých v duši snících jar,
sedmihlásku!
Krásný čas jsi volil, pěvče malý!
Pohleď jen, strom v bujný žene květ,
a světelné peřeje se valí
s nebes zlatých končin v mlžný svět;
140
s plamenitou leží slunce září
lásky žhoucí zemi na ňadrech,
rozkoš zkvétá na sličné jí tváři,
k nebi stoupá vonný její vzdech.
Sedmihlásku!
Nuže zpívej, drahý, zpívej s chutí
snivou touhu země po květech;
probuď krásu v jara obejmutí,
v kuklách motýle a v růžích dech;
rozkošných pěj písní řadu ladnou,
všecka lidská až rozkvete krev,
a hynoucí pokolení zmladnou;
kouzelnýť je hovorný tvůj zpěv,
sedmihlásku!
Já však tobě důvěrně a cele
rozbolené srdce otvírám –
nejež jen to pérko na svém čele,
nechciť tebe lapit, pouze žádám,
bys, jenž tónů stupnici máš v duši,
vypěl pro nás nebe skvostný div,
nežli žalost vnikne všeho tužší
v naše ňadra, v srdce českých niv,
sedmihlásku!
Nuže slyš! Strun sedm v zdroj tvých zpěvů
pro potěchu lidu ukryl Bůh,
sedm barev zžeh’ též v duhy zjevu,
blankytný jež ozdobila luh,
141
po světa když potopě a víru
od země výš k nebi onen skvost –
od člověka k sobě – známkou smíru
divukrásně sklenul jako most,
sedmihlásku!
Učiň po něm, pěvče! V zbožném pění
s prosbou o sílu se v nebe nes;
Bůh co konal k hněvu usmíření,
pro nás, pro vlast drahou konej dnes;
v ňadrech všech, v nichž dravce perutěmi
krouží svárů ustavičný vír,
duhu vypěj, aby v rodné zemi
navždy zářil zlatý smír a mír,
sedmihlásku!
142
Čermáček
Když po půl věku doma v staré hruši
můj zrak se potkal s tebou, milým ptákem,
šly upomínky růžové mou duší,
jak nivou děti ověnčené mákem.
Upomínky, zlaté runy
luzných vnad a krás,
za královské pláště, trůny,
za žezla ni za koruny,
za svět nedám vás!
143
Blah poznal jsem tě po šedavé hlavě,
po sněhobílém na ní příčném pruhu
a černém líci, jež jsi upejpavě
na rzivá prsa chýlil, dávný druhu.
Snad styděl jsi se, kominíčku drahý,
či starému jsi příteli se klonil,
jenž na otecké navrátil se prahy,
by v lásce mateřské se vposled slonil?
Proč nevítal’s mne, rci, tím drobným zpěvem,
jejž nad tirády jiných rád jsem míval,
an srdce záchvěv spěchal za záchvěvem,
v snů dětských sad, kde blaženým jsem býval?
Jak rád jsem poslouchal tvé jitřní hóry
a bděl, když ještě hvězdy v nebi tkvěly
a na zářivých ňadrech mladé zory
dne růže krvavé se rozvíjely.
Když jitřenka, jež den za ruku vedla,
kraj vposled líbala i stromy sadu
a při loučení slzela a bledla,
až znikla v nebes blankytovém hradu.
Blah po kvetoucí zahradě jsem těkal,
bych blíž ti byl, kam zalétal jsi koli;
na švehol tvůj, na radost svou jsem čekal,
na popěvků tvých ňader zlaté doly.
144
Květ stromů slétal do rusých mi vlasů
a květ tvých písní do mé duše klínu
jak bílý motýl do pšeničných klasů
a zlatá muška v soumrak do jasmínu.
Ó jak jsem snil! A když své černé rámě
noc němá k nebi ku modlitbě vznesla,
tu každá myšlenka má v ňader chrámě
před tebou zbožně na kolena klesla.
A dnes tě vidím zase, něžný hosti,
leč kde můj květ? Sníh týmě lebky chladí,
a v mužných ňader srázné hlubokosti
lkát slyším rusé upomínky mládí.
Jak při tvém zpěvu zbujely, jak rostou,
jak v bouři mění se dech vonný sadu,
když s písní tvojí malou, dětsky prostou
v ráj mládí svého tajemně se kradu.
Zas domov zřím, les vůkol, luhy, stráně
a s otcem matku, jež mě k srdci vije,
a v chladné ruce horké tisknu skráně,
a duše má jen zevšad smutek pije.
A ty jej množíš! Hle ta jarní doba,
jež v každý květ a v každé srdce září,
nás hlavověsi marně budí oba,
jsme v ruchu žití, oba samotáři.
145
Upomínky, zlaté runy
luzných vnad a krás,
za královské pláště, trůny,
za žezla ni za koruny –-
za svět nedám vás!
146
Mlynářík.
Aj, co to? zda zrak mě klame,
ký to zpěvný křik?
Hola, ptáče, my se známe,
vy jste mlynářík;
hostívalť nás ondy oba
rychmburský důl –
ty můj Bože, to je doba,
věku víc než půl!
Slza jeví se mi v oku, snil-li jsem či bděl?
přes padesát dlouhých roků
jsem vás neviděl,
a tu náhle strhána je
vzpomínek mých hráz –
krajánku můj z dětství ráje,
vítám, vítám vás!
147
Ach, příteli šedohlavý,
sestár jste a shrb,
co jste se jak šohaj pravý
vyved z našich vrb;
tenkrát plavou měl jste kštici –
posud všecko vím –
tak jdou léta, smutno říci,
mlha jen a dým!
Ondy lepší byly časy,
bez žalu a běd,
leč tak každý říká asi
kopuletý děd;
nemůž ani jinak býti,
což je život? Sen!
Změn divoké vlnobití
všecko bere v plen!
Škoda, viďte, děde malý,
dřív byl jiný ruch,
lesy víc se zelenaly,
svěžejším byl luh;
plno houslí bylo nebe,
země samý květ,
o závod jsme vedle sebe
dávali se v let.
Bývalo nás všady plno
jako v slunci much,
ej, ty hbitá času vlno,
kam tě zahnal Bůh?
148
prchla jsi; kde ona chvíle,
když jsme v lůně skal
druha druh pln hravé píle
v letu sledoval?
Těkali jsme bez únavy
pospolu i zvlášť,
s hravým ptákem chlapec hravý,
kam vítr, tam plášť;
ejhle nyní! svěžest zvadla,
skončen mládí hod – hleďte jenom do zrcadla
klidných lesa vod.
Či ta siná voda klame
jako celý svět?
snad co na svých hlavách máme,
jest jen druhý květ?
vždyť nám Pánbůh posud dává
drobných písní dar;
kdo, jak my dva, křídly mává,
rcete, je-li stár?
Nevím, ale buď jak koli,
našli jsme se zas,
nuže, zvu vás tady v poli
na vzpomínek kvas;
zanesme se myslí svěží
v ráje dětských dob,
přeleťme, co v cestě stojí,
ať to třeba hrob. –
149
Znalť jsem já vás, milý ptáčku,
ještě za těch chvil
kdy jste v hnízda švarném váčku
vajíčkem jen byl –
bílým, s drobných teček nachem,
ale malým tak,
kropenatým že vás hrachem
dětský tušil zrak.
Z desíti ten nejpestřejší
tenkrát byl jste snad,
když jsem na vás v listů skrejši
ondy z rána pad’;
pak jsem chodil vždy, můj zlatý,
jak jsem mohl jen,
na ten poklad kropenatý
dívat se co den. –
Holátkem vás zhlíd’ jsem na to,
sotva jste se zlíh’ –
oči byly jako zlato,
víček ohnivých;
jed’ jste za dva, křičel za tři,
byla s vámi tíž –
nad ostatní druhých bratří
dral jste se vždy výš. –
Žlutavou jste týčil hlavu,
krčkem míře ven,
nejstatnější všeho davu
rostl jste co den;
150
stlačil jste své bratry mocí,
mnohý z nich se chvěl,
ale vy jste ve dne v noci
volným býti chtěl.
Leč ne vy jen, každý v skoru
tlaku chtěl být prost –
inu, deset takých tvorů,
to je víc než dost –
k té i k té se tlačil straně
čechraje svůj pýr,
tu vy jste se odhodlaně
zved’ jak kavalír.
„Nač ta tíseň?“ hovořil jste,
zdálo se mi tak,
„proč nás má to hnízdo, vizte,
týrat všelijak?
nevolno v něm všemu rodu,
žalář je to spíš,
kdo jsi zrozen pro svobodu,
k dílu, k činu již!
Chutě, ruče, odhodlaně,
k čemu máme zbroj?
vzhůru, bratři, jménem Páně
připravte se v boj;
za mnou, kdo jsi junák pravý,
planých strachů prost!
či chceš kord jak hošek hravý
mít jen pro radost?“
151
A v ráz všecek podurděný,
v příklad bratrům všem,
probodnul jste hnízda stěny
chvostu rapírem;
po vás druzí; tak se dělo,
že na druhý den
z ubohého hnízda čnělo
deset kordů ven.
Deset hrotů po příkaze
vniklo v hnízda skvost –
jediného k plné zkáze
bylo by už dost –
tak co matka v lásce tkala,
zahubil váš hněv,
třeba z ran že nestékala
purpurová krev!
Tenkrát z domu matce, otci,
prchal jsem co den,
abych zřel, jak živou mocí
z hnízda chcete ven;
leč váš otec křídly rázně
do tváře mě pral,
chudák stará, jistě z bázně,
bych vás nevybral.
A když jste se vyváděli,
to byl teprv šum!
za zkoušku jste cílem měli
nízký podál chlum;
152
ach ty křiky, ach ty strachy!
ach ten chabý let!
teď, krajánku větroplachý,
znáte celý svět.
No, jste u nás, bavte se tu
jako milý host,
odchovejte dětí četu
kraji pro radost;
radujte se, veselte se,
mám vás z duše rád,
s dávným ať se těší v lese
dávný kamarád.
Nechoďte jen, milý děde,
na tu lesní pláň,
ničemný kam luňák vede
družnou svoji káň;
ostříž, háje lotřík divý,
lapil by vás hned –
a což moták odvážlivý?
a co včelojed!
Veďte raděj na mýtinu
mláď svou k milým hrám;
mlynáříčku, bratře, synu,
dobře radím vám;
jste mi příliš důvěřivý
jako každý Čech,
varujte se, druhu snivý,
loupežníků těch!
153
Chraňte svoji krev i peří,
dejte na můj svod,
vždyť je také po mateři
mlynářským můj rod;
na Chrudimsku při Olšince,
Blíž moravských hor,
poví vám to všechny mlýnce,
každý lidský tvor.
Až vás někdy touha snese
zas v těch vrchů klín,
matčin rodný v starém lese
spící zříte mlýn;
stulen v klíně strmých strání
sní svůj časný sen,
nad jeho se střechou sklání
lípy starý kmen.
Přiučte se perlám písní,
které zpívá splav,
v němž se bílých jelců tísní
rudoploutvý dav;
zdeť jste ondy blíže skály
útulek svůj měl,
když mlýn mouku a vy škály
zobáčkem jste mlel.
Zdržte se tu; nechať záhy
přilétá sem sníh,
kupící se podél dráhy
v mocných závějích;
154
tam, kde má dřív dlela máti,
všude krásy dost,
že jí srdci vyzpívati
nelze na věčnost.
Na své mládí vzpomeňte si,
já na svoje též,
na ty vrchy, na ty lesy,
na zámeckou věž;
na mých drahých hlavy sváté,
na pohádek tlum,
na hodince jimiž zlaté
zkvétal rodný dům.
Zavítejte jarním časem
v nademlýnský sad,
spatříte v něm s rusým vlasem
bledé dítě stát;
tleská v ruce, pláče, zpívá
drobnou žití zvěst,
poznáte je, vždyť to snivá
moje duše jest. –
155
Tužebník.
Jsi jako hoch, jenž po děvčeti touží
a prchá do skalin
a vlhké oko v sluj i propast hrouží,
zkad věčný zeje stín,
a zadumaně v zříceninách sedá,
až na západě zora křídla zvedá
a nebe perly sype zemi v klín;
snad podobný v klid pouště tebe pudí –
můj šedý pěvče s rzivožlutou hrudí
a leskle černým křídlem nad samet –
žal v plachý let.
Jak chvěješ se a třeseš před mým krokem
a prcháš dál a dál
svým kratičkým, leč blesku rovným skokem!
proč pak bys mne se bál?
proč zpěvák zpěváka, můj ptáku milý?
již na balvanu odpočiň si chvíli
156
a zazpívej mi srdce svého žal;
slyš, vypravuj, co trýzní tě a bolí,
ty strážce bran a lomů po okolí
i hradu rozvalin, kam zalétáš
a hnízda dbáš.
Nuž zpívej, pěvče zátiší a stínu,
skal pohádko a hor,
sne ubohých, již v trosek pustém klínu
svých ňader stesk a spor
a duše žalost slzou ukájeli
a z výhně duše slunné jiskry pěli;
těch písní zářících mi zapěj sbor,
mně zapěj je i veškerým těm lidem,
již potěšit se chodí samot klidem
a rozvlněné duše bouřný cit
chtí utišit.
Ó pěj a pěj! Zbav všakou duši mraků,
ať vzlétá výš,
když při svých slokách s hvězdičkami zraků
tvář k nebi obracíš;
vždyť zoufalec, jenž v propast hlavu chýlí,
zpět ustoupí, když slyší tě v tu chvíli,
až v nových nadějí se vrátí říš,
mrak bolesti v slz vlažný déšť se mění,
to nebeský je příval očištění,
jímž ňader mlžný luh je ven a ven
zas operlen.
157
Ó pěj, ó pěj všem poustevníkům žití
a zoufajícím všem;
až ňadra jejich budou plna kvítí
a perly v něm;
až každé srdce, jež mráz žití hněte,
zas radostí jak bujná růže zkvete
a vlhké oko vzplane opálem,
v němž barvy štěstí v záři slunce hrají;
až, kdo byl vyhnán, zpět se vrátí k ráji,
kde zaskvěje se rosou na květech
snů jeho vzdech
158
Sýkora parukářka.
Z Francie k nám přiletěla slunných niv
roztomilá parukářka, pravý div,
velmistryně převýtečná napořád,
skromná, tichá parádnice, mám ji rád!
Krásná, ladná, milá, vnadná; samý pel,
krašší nikdo jaktěživ jste neviděl;
nevím proč, leč paruku má též: gris clair,
a co nejvýš ku podivu, pouze z per.
Miluji tu parukářku na vzdor všem,
třeba víc než o půl věku starší jsem;
bílé líčko, bílé hrdlo jsou mi vděk,
i ten černý kolem šíje obojek.
Vážím si té umělkyně s parukou,
její vkus buď vašim přáním zárukou,
je-li z vás kdo mody chtivý, pěvci, hej,
paruku si parukářkou dělat dej!
159
Spěšte! No, jen nekaboňte probůh tvář,
ctěn-liž není v mnohé zemi parukář?
nenosí-liž prázdná ňadra plna zdob?
má-li jenom řádnou touru nebo cop!
Já paruky dělat nedám, k čemu as?
mám svou hlavu bez kudrlin, bez okras.
„Drž se módy!“ praví mnozí, já však ne;
co je móda, přežije se, pomine.
Mám svou touru samorostlou, k čemu lež?
měj si jiný na sta paruk, když je chceš;
nedbám mód, jsem přirozeným napořád;
co je pravda, v tom je krása, to mám rád!
K čemu účes vypůjčený na obdiv?
korunou být nemůž’ chochol jaktěživ;
jasné čelo zdobí muže víc než skvost,
je-li v lebce, v ňadrech, v srdci jisker dost!
160
Raněnému ptáku.
S hlavičkou staženou
do vzletných ramen
naříkáš, druhu můj:
„Ach, už je amen,
hruď se mi tetelí,
oko se kryje...“
Ztiš se, má ruka tě
za ňadry skryje!
Hovoř, co stalo se,
rozmilý brachu?
schoulen jsi, zčepejřen,
proč tolik strachu?
161
Křídla jsou bez vlády,
nožky jak ťaty –
kdo pak ti ublížil,
kollego zlatý?
Kočka-li z hajnice –
zjasni přec očka –
tlapou tě ranila?
Ohavná kočka!
Či divý krahujec
cuchal ti peří?
Ohavný krahujec,
hanba té sběři!
Nebo tě ostříž rval,
zbojník ten divý,
bratře můj ubohý,
zpěváku snivý?
Pojď, ať tě vyléčím
k novému jaru,
zchudloť by bez tvého
zvučného daru.
Bez tvého návratu,
bez tvého hlasu –
pojď, věrný příteli
v stesku i v jasu;
až přijdou ostříži
s novými spory,
prchnem jim sdruženi
v lesy a hory!
162
Prchneme do oblak,
k slunnému kraji,
k zpěvu kde andělé
na harfy hrají,
tam zniknou bolesti,
stezky i hoře;
večer se nachýlil,
čekejme zoře!
163
Králíček.
Slétla k družkám sýkořice s těmi slovy:
„Slyšely jste, co se stalo králíčkovi?
Ubili ho u milíře černí v líci
ťuhýkové, známí v kraji loupežníci.
No, vždyť znáte zákeřné ty rabiáky,
cigánští to Růžičkové mezi ptáky;
vyslídivše, kamo chodí po své práci,
z houští se naň vyřítili, darebáci!
Bylo vám to na mýtině, už se tmělo,
zhrozíte se, až vám povím, jak se dělo,
víří mně to posavade v hlavě lysé –
je to jako v Kralodvorském rukopise.
164
Ubili ho bez lítosti velmi dravě,
pro korunku, již měl zdobou na své hlavě,
pyšnil se jí ovšem trochu, chodě z domu,
nevlídným však věru nebyl k pranikomu.
Prchal zprvu, bránil se jim ostražitě,
leč, to víte, s chlapa není útlé dítě,
a přijdou-li na jednoho dva hned tací,
tu i drozd, ne králíček jen, vykrvácí.
Jako šelmy ze stran obou naň se vrhli,
v hruď ho ťali, zlatohlav mu s lebky strhli,
polámali žluté letky, útlé nohy,
že se nemoh’ ani hnouti, přeubohý.
Bez ustání zle ho bili, zle ho prali,
niv a zahrad pobudové neurvalí,
spárem ňadra trhali mu, tloukli v prsy,
až se vůkol chvěly strachem jahod trsy.
Do srdce mu bez milosti, rváči podlí,
ostré drápy, tuhé zobce rázem vbodli,
vzkřik’ a zvolal úzkostlivě: „Zlí jste! Zlí jste!“
a již klesl. Co náš život, ptáci, vizte!
Padl, zhynul; v ňadrech dravčí zbraň mu ryla,
s lotří krví královská se pomísila;
vposled vzdychl umíraje: „S Bohem, lese!“
posud se mi jak list v bouři srdce třese.
165
O kořist se vrazi nato dělit chtěli,
druh však druhu, jak to bývá, záviděli,
do rvačky se spolu dali tuhé velmi,
že až krví zbarvily se obě šelmy.
Hlava se jim naježila, vousy taky,
jako hadí zajiskřily jejich zraky;
rvali se a kousali se zas a znova,
každý chtěl mít více skvostu králíčkova.
V tom se vznášel mladý sokol na vrch buku;
jak ho shlédli, prchli jako šipka z luku,
leč i cestou ustavičně dál se rvali,
lotr lotru, jak jen mohli, nadávali.
Já se všecka ulekána kryla v keři,
z králíčka teď v hnízdo nosím zlaté peří;
chudáku však ubitému, hrozno říci,
hrob už kopou černokřídlí hrobaříci.
Ptala jsem se, proč tak na kvap hrob mu robí,
dřív než si ho králíčková v rakev zdobí,
dříve než ho drobné děti oplakaly,
ale oni odvětili: „Nač ty žaly?
Dopěl, dožil; zhynul, padl v pravé době,
a nám vzejdou pokolení v jeho hrobě;
z jeho smrti, z jeho prachu, milý hoste,
našich dětí jará četa k žití vzroste! –
166
V hynutí se život skrývá; zhynem taky,
v tom ruch světa, v tom náš vzlet a vývoj všaký;
hyneť člověk, pták i skála, proud i niva,
všecko, všecko, jenom smrt je věčně živa!“
167
Skalník.
Ó vítán budiž, odkojenče klidu,
z hor, bratrů slovanských, ó vítán buď!
leč rci, proč mocí vyhýbáš se lidu
a za skrýš tajnou volíš skalin hruď?
proč nedbáš písní šumícího lesa,
kde drozd, tvůj krevní přítel, s vršku dřev
v kraj širý nadšeně a hlučně plesá,
než padlý den svou v západ cedí krev?
Chtěls býti sám, můj pěvče šedohlavý,
leč nebyl’s! věz, já tajně s tebou dlel
a vyslech’ jsem tvůj výkřik pronikavý
i stesk i žal i radost, jež jsi pěl;
mně divně kouzelná tvá píseň jala,
duch nadšen krásou bloudil v žití snech,
skal sivá ňadra mlhou oddýchala,
a tvému podobný z nich zvučel vzdech.
168
Při písni té den zrak otvíral světlý –
bylť raněn jen a z mdlob se budil zas-
na strání ňadrech kytky keřů kvetly,
a slzy štěstí plály s travin řas;
v šat královský kraj přioděl se chudý,
zdroj horstva modravý jak zlato tek’,
a k skále červánek se skláněl rudý
a na čelo jí tiskl polibek.
V té chvíli tiše snášela se ke mně
druž nebes, poesie, halíc tvář,
zvuk zlatých strun chvěl v ňadrech mi se jemně
a v srdci čarodějná krásy zář;
výš duše vzlétala, ač s tebou dlela,
a s nadšením, jež posvěcuje ret,
jak ty své jarní alleluja pěla
a ztichla též, když ty jsi ustal pět.
S tvou také moje píseň ztratila se;
dlí obě uzavřeny v srdci skal
i v srdci mém, leč obě zavzní zase,
až klepat na nás bude stesk a žal;
zvuk krásy velebné se nevytratí,
jenž duši znítil nám a zjasnil hruď,
on třeba před smrtí se jistě vrátí –
Ó druhu skalních samot, žehnán buď!
169
Čížek.
Z těch písní, které zapěl čížek –
to obecně je známá věc –
řad švarných byl by asi knížek,
když dbal by o ně knihkupec,
a z hnízd, jež pletl v olších hráze,
kdy zdařil se mu jarní frej,
jak architekti domů v Praze
má tři i čtyři na prodej.
Je ladný v pohybu i v letu,
vždy po švihácku uhlazen
a nad ostatní má se k světu,
je vůbec milý ven a ven;
jen, prosím, popatřte naň trochu
a sami přesvědčte se přec,
zda není vzorem ptačích hochů,
ten zelenavý křídlatec?
170
No, čížku, ukaž se, pojď blíže,
ať tvůj si prohlédneme šat!
Tyť vypadáš jak mladé kníže,
když v háj jde lišku stopovat;
ej, lepší zdoby tělu není
než temných křídel zlatý lem
a špetka černě na temeni
a špetka černě pod hrdlem.
Jsi v umění sic méně zběhlý,
mdle třepetá se jen tvůj zpěv
jak náhlým mrazem motýl zkřehlý,
jenž vznést se touží na větev,
mně milým však jak píseň dětí,
jež dávají se v skočný rej,
když kočičky se v chrámě světí,
a proto chutě dále pěj.
Já rád – pak uslyšíš i výtku –
v čas nouze vyjdu tobě vstříc;
mámť doma uschovanou kytku
těch nejkrásnějších makovic;
hleď, rozdělím se s tebou, hochu,
a třeba všecky míti máš,
když na své reputaci trochu
a mravech záležet si dáš.
Leč nyní, ptáku hvězdozraký,
tu výtku slyš a dbej jí zvlášť:
mně žel, že šplhalem jsi taky
a kamo vítr, tamo plášť;
171
to bolí mě, věř, v srdci tuze,
vždyť viděl jsem tvůj plachý chvat,
když do lesa mě vedla chůze
vás, pány ptáky, studovat.
Však nad to horší věc mě mrzí –
v tom, hříšný číži, sprav se již –
že snadno lhostejně a brzy
skvost volnosti své oželíš,
že nabádáním chtíče zlého
svou hlavu chýlíš, hrbíš plec
a dáváš klenot dražší všeho
za pestře malovanou klec.
Že vnikl jsi jen velmi mělce
ve společenský řád a tón,
an dětské děláš kotrmelce
a vrtíš se jak histrion;
že nevíš, co se pěvcům sluší
a co je mrav a co je čest,
a že bys druhdy dal i duši
za semenitou ratolest.
Že vězení ti nad svobodu,
jen vydatně-li při tom jíš,
že kolem točíš, vážíš vodu
a za nohy se pověsíš,
že taháš planety a klidně
i vozík s druhem vléci jdeš
a jako spitý „stritzi“ z Vídně
„dilédiledé“ jodluješ.
172
To všecko je ti na pohanu,
můj milý čížku, toho nech;
nač takých hloupých tatrmanů?
to neučiní řádný Čech;
kdo v žalář spěchá v zpupném pychu,
jen trochu semence by lap’,
ten, čížku, pravím bez ostychu,
ať pěvcem, mizerný je chlap!
Nuž to si pamatuj, můj milý,
a činů otrockých se chraň,
spíš na svobodě v slunné chvíli
své písně v drobné skvosty hraň;
ni zlaté klece nechtěj rodu
za nejprostější lesa sněť;
nic není v světě nad svobodu,
nic nad volnost! A nyní leť!
173
Labuť
Jak obláček, jenž jara pozdrav nese,
na blankytových ňadrech nebe svítí,
i ty, když na modravém pluješ plese,
mně poslem pohody se jevíš býti;
jak krásná jsi, jak půvabná, ač němá,
jak klidná, straníc svárů se a bojů!
Snad také tvoje nitro skvrny nemá,
ty dcero pramenů a zdrojů!
Jak z úběle jsi, zjeve bohorodý,
jak z blesku Jovišova jsou tvé hledy;
rci, nespadla jsi do náruči vody
snad vínem lásky spita z klínu Ledy?
Snad v nebi, které s jezerem se snoubí,
zříš posud bohyni tu usměvavou
a vzpomínkou se chvěješ v srdce hloubi,
a blaha sen ti táhne hlavou?
174
Hle, ladnou peruť nazvedáš jak k letu
a sličnou hlavu nyvě kloníš k hrudi,
kde z vůně v ňadrech utajených květů
tvá dumná píseň k životu se budí;
což břehů dbáš, co lesů, niv a luhů,
kam pestrý pták a zlatá včela pílí!
tvůj přítel v jezera dlí modrém kruhu,
hvězd obraz: leknín bílý.
Tak nebe nad sebou máš nedozírné
a nebe v hloubce vod i v srdce vznětí;
co tobě dílny ruch, co křiky vírné
všech mimojdoucích třeštitelůvtřeštilův i dětí?
a nechať mrak ti náhle peruť skalí,
ty s hlavou na prsou, zříš bez úžasu,
jak zlatý proud, jenž ňadry se ti valí,
pln hudby jest a jasu.
A jaký pohled vábný to a krásný,
když na pel tvého kmentového peří
lesk padá hvězd jak výše pozdrav jasný
a na východě červánkem se šeří,
jenž křídla tobě zlatí úbělová:
tu myslím vždy při velebném tvém zjevu :
Tak má být také duše básníkova,
když vznáší se v říš zpěvu.
175
Špaček.
Kraje šednou, stýská si hvozd tmavý,
a ty s ním, můj pěvče přeletavý,
a ty s ním, vždyť jeseň v kraje kluše,
a ty s ním, i zpěvná moje duše.
Listí žloutne, brzo sprchne dolů,
zase máme loučiti se spolu,
a mě vždy tak divně srdce bolí,
když se v stádce slétáš po okolí.
Rád tě mám, ty zpěváku můj raný,
jenž nám věštíš jaro před skřivany,
a pln ruchu stromů na temeni
zpěvem lesy budíš z polosnění.
176
Rád tě mám, jenž v slunce teplém zlatě
slétáš na klín okytěné hatě
a s perlami v zelenavém peří
písně pěješ na omladlém keři.
Rád tě mám, a mysl tvoje čilá
jako hochu juž mi drahou byla,
když jsi vesel v štěbotu a křiku
z palašiny vzlétal na rybníku.
Rád tě mám, vždyť kam se sneseš, všady
kraj se mění na květnici Lady
a sad s luhem voní tobě díkem;
jejich křídlatým jsi zahradníkem.
Ano, ano, švarný druhu mládí,
juž jak děti měli jsme se rádi,
a nechť v dálku rozehnal nás osud,
upřímnými přáteli jsme posud.
K nejdražším však upomínkám kladu,
v dědově když jabloňovém sadu,
na Olšince, v skalním lesa klínu,
napodobil’s hravý klepot mlýnu.
A jak jsi mě pobavil až k smíchu,
když strýc pluhem brázdil stráně líchu,
a ty, chytrý, ochočený ptáče,
za trůn volil’s hlavu přetykače.
177
Jak jsi doprovázel smačklým zobcem
vzdechy plužňat vlekoucí se kopcem
nebo skřípal po otřelém plíšku,
kde se drábce pojí na potížku.
A jak dětská sálala mi líčka,
když jsi vrzal jako korouhvička
na střeše, jíž vítr jal se hráti –
ach, ty časy juž se nenavrátí!
Ty však přec se vrátíš z šeré dáli,
nechť by sněhy do budky ti vály,
vždyť tvůj odlet zvěstuje mi tklivý,
že ti drahy jsou ty rodné nivy.
Že luh tebou žije a ty luhem,
že pták květu a květ ptáku druhem,
že to v různých ňadrech stejně zvoní,
že co tento pěje, onen voní.
Proto vím, když listím pláče boučí,
proč tvůj rod tak dojemně se loučí
a pln stesku kolikrát se vrací,
nežli v mlhách jeseně se ztrácí.
V také chvíli, v také smutné době
víc než jindy připoután jsem k tobě;
sklíčen volám do vzdušné ti dráhy:
„Příteli niv rodných, vrať se záhy!
178
Vrať se s vánky, jež nám jaro nosí,
vrať se v stráně, k vodám do rákosí,
v luka, sady, pole, družný ptáku,
pomoz nám je čistit od slimáků.
Od slimáků, již nám podle ruší
květ i plod i dětí útlou duši,
a co drahým nemohou vzít plenem,
aspoň hnusným povlékají hlenem.
Za to budku postavím ti dvojí
na jasaně, pod okny jenž stojí,
dřív než zimě ve tvář slzy skanou
a na ňadrech země růže vzplanou...
S Bohem, s Bohem! Z jara na shledanou!“
179
Orel.
Na skalním trůnu hrdě stál
mohutný orel, ptactva král,
zablýskal okem v šíř i dál,
rozhléd’ se, hlasně zaklektal
po dálném lesnatém svodu:
„Ptáci, zvu všecky vás k hodu!
Zvu dvořenínů vzácnou směs,
co má jich niva, luh i les,
zvu sokolí i soví rod,
zvu racky, věštce bouřných vod,
chřástaly, čápy i sluky
s drobnými dětmi i vnuky!
180
Nuž šplhavci, kde který dlíš,
i datli, žluvy, blíž jen blíž,
sem holubové z končin všech
i rorýsové, na pospěch,
nedejte znova se zváti,
léto se končí, čas krátí!
Sem kukačky, jichž vroucně ždám,
i pěvci, nejraděj jež mám,
sem drozdi z hájů, lejsci z luk,
i vy, jichž v půlnoc zvučí tluk:
slavíci, lindušky, skorci
k mému si pospěšte dvorci!
Sem, kdo jen můžeš, křídla tuž,
sem, černé vlaštovice, už,
sem, kdo jsi nejmenován zbyl,
buď strnad, ťuhýk, vrabec, hýl,
střízlíci, pěnice, rehci –
nikoho urazit nechci!
Sem, vynechán-li posud kdos,
ať dlask, ať brkoslav, ať kos,
ať mandelík, ať koroptev,
ať křivka červená jak krev,
s červenkou stehlík ať pestrý,
s jiřičkou břehule sestry.
Sem, kdo rád hnědých plžů rod,
kdo z polí hmyz a ryby z vod,
181
kdo larvy mravenců a včel,
kdo z tučných ponrav zmohutněl,
třešně kdo snídá i svačí,
hrozny i vajíčka ptačí.
Sem ze všech lesů, niv i lad,
kdo čil a zdráv, sem odevšad,
kdo prosem živ, kdo semenem,
kdo hmyzem, rybou, sem, jen sem,
ať třeba louskáte pecky –“
tiše pak dodal: „Králem jsem,
a sním vás, hlupáci, všecky!-“
182
Nocleh.
Pták skryl se v strom a do lenošky snění
večerní zorou zlíbán umdlen kles’;
už západ v moře purpuru se mění,
a noc se chýlí na daleký les,
by uhejčkala svými perutěmi,
co zklíčilo i vzniklo v ňadrech zemi,
a vyrůstala hlavou do nebes.
Hle, v listí stulen hlavu k srdci kloní
a sní svůj sluncem vyzlacený sen!
Zda král, jenž v záři pokladů se sloní –
jež národ musel dát mu jako plen –
rév krví sladkou sytě napojen,
tak kliden jest a blažen v ňader hloubi,
jak pták ten v mladých listů svěžím loubí?
183
O čem as sní? O zdobě štěpných snětí,
o bílých květech rudě žíhaných,
jež vánek střásá v rusé hlavy dětí
a v purpur lící jejich, ve rtů smích
i v rozvlněné setí brázd a lích,
z nichž mladých travnic ožehnutá paže
mák planý s charpou v kytku sobě váže.
Sní o vážkách, jež křídly jako z kovu
sem tam se prohánějí slunných chvil,
o motýlu, jenž při milostném lovu
na srdci lechy nádherné se spil;
sní o pavouku velkém, jenž se svil
v síť na modřínu chytře rozepjatou,
by před západem lapil mouchu zlatou.
Sní o květech, jež v ňader jeho tísni
se rozvíjejí ve zvučící lad,
o květech rudých růží, bílých písní,
jak sní je v slunném kouzlu jarních vnad
za jitra zorou objímaný sad,
v němž s dívkou hoch si v toužném srdce chvění
své lásky první dali políbení.
Sní o matce, jež léta na úsvitě
pod stromem na poli, kde ondy dlel,
své krve květem napájela dítě,
prs sněžný byl a v tváři růžný pel,
jíž na rozchodnou zvučně píseň pěl
a na niž denně ve žní zlatém čase
skryt v hnízdě čekával, až přišla zase.
184
A slyšel ji, jak smála se a pěla,
svůj poklad držíc květem živých pout,
k úst poupěti své rty jak ukláněla,
a nikdy nemohla jich odtrhnout,
snad duši svoji v dětskou chtěla vsout
a jeho ssát, by jedno byly spolu
již věčně věkův v radosti a bolu.
Sní o dětech, jež v hovoru a smíchu
na jahod chodívaly sladký hod
a naschvál v dětsky lehkovážném pychu,
na nejstaršího hocha častý svod,
vždy borůvkový temně modrý plod
si roztíraly po růžovém líčku,
by zástupem se staly kominíčků.
Sní o své družce as, jež k hlohu keři
jej mile vábí na milostný kvas
a perutí svých lesklé tříbí peří,
i prsou svých, a volá zas a zas,
by přiletěl, než vzroste nebes jas,
a hvězdami než usměje se nebe,
že oba nalezlo spát vedle sebe.
Sní, jak se s dětmi, s ženkou k jihu vrací
přes potměšilý siné vody vzruch,
jak v blahém štěstí k nové hnízda práci
zve v palmových ji stromů stinný kruh,
kde valná hejna krouží zlatých much,
z nichž pro své děti v keře milé skrejši,
vždy přinášeti budou nejtučnější.
185
Ó jaký jas! A ze snu tiše zpívá...
Však slyš! Kdos chytl šumnou za větev,
jež černou chvojí výstražně ti kývá...
Ó běda, procitni a viz ten zjev!
Toť plavá kuna jest, jež pije krev,
všech okřídlenců škůdce zlý a lstivý...
Ach, marně, navždy dozpíval druh snivý!
„Tak lstná je smrt,“ děl zlekán jsem sám sobě,
„tak zákeřná a milosrdná přec!
Snad je to líp, než kdyby v zimy době
jej zžehal mráz a mořil jinovec,
neb kdyby dusná svírala ho klec,
když písně svobody zní z ptactva davu,
leč o žalář on rozbíjel si hlavu!
Já aspoň přál bych si, až dojdu hrobu
a místo moje mladší zajme druh,
by takového snění květnou zdobu
mi v duše hloubku milý vdechl Bůh;
bych snem svým volně prolít’ rodný luh
a v ptačích písní libovonném květu
jat smrtí vznes’ se v oblast lepších světů.“
186
Odlet.
Noc snivou na srdci měl les
a hvězd bohatý květ –
já v hlavě dum i záhad směs
a v ňadrech stesk, jenž v srdce kles’,
šel z denních potulek jsem zpět.
Byl umdlen jsem jak rudý list,
jímž v podzim pláče strom,
když pavouk počal síť v něm příst –
tu jemný vyrušil mě svist
a ptačí sten ve svistu tom.
187
Šum křídel nad hlavou jsem slech’,
a dole stín se mih’,
já bezvolně jsem z hloubky vzdech’;
to ptáků podzimní byl spěch
do jihu končin jasnějších.
Jak někdo by ho plašil v dál,
spěl chvatně s ptákem pták;
snad váben světlem, jehož ždál,
či vichrem, jenž ho z cesty svál,
polítne přímo na maják.
Svou hlavu roztříští tu snad
a klesne v příboj vln,
jež přivalí se odevšad;
zda vyletěl, by zklamán pad’,
že touhy po světle byl pln? –
Či jiní jsme než ptáků rod?
I našich křídel tep
na různých světel tíhne svod,
kde záhad příboj duní spod,
a smělou tříštíme si leb.
Leč Ikarem kdo touží být
a letmo k slunci plout,
ten, nechať hromy počnou bít,
ni nad mořem se nesmí chvít
ni bát se ohněm zahynout! –
188
Po pravdě touhou nezkrotnou
nám vzlétati je všem,
ať blesků ohněm, mraků tmou!
Zda poznáme kdy duší svou,
proč přišli jsme, kam jdem?
189
IV.
[191]
Věrní pěvci.
Chlad, všude chlad, les tichne, zpěv se ztrácí,
kde květy smály se, tkví bílý sníh,
bouř staré sosny vyvrací a kácí,
jen tu a tam se ozve na větvích
pták opuštěný, snílek sivopérný,
leč rodným nivám do smrti až věrný.
A zpívá, lká sny duše osiřelé,
již zlíbal ondy slunný krásy ret,
k níž hoří purpurem své krve vřelé,
nechť mlází vrhá jíní naň a led,
blah zpívá dál i přes hněv mraků černý,
svým rodným nivám do smrti až věrný.
193
Chocholouš.
Z úvozu rýhy hlavu zved’
veselý šohajek ptačí,
rozhlíd’ se vůkol, v pole slet’,
po stříži v brázdě si kráčí.
V zahnědlý prostě oděn šat
na hlavě chocholkou třese.
„Zpívá-li?“ „Zpívá! Aj, pak z blat
sotva se k blankytu nese!“
„Poslyš!“ „Aj, knikal ten ti vhod?
tomu že pěvec se říká?
vždyť pije z kolejných jen vod,
kal mu až na hlavu stříká.“
194
„Ovšem, leč vod těch krůpěje
v nitru se v rubíny mění,
vroucněji-li se rozpěje,
nad něho básníka není.
Zazvučí-li si na sněti,
pučí sněť, chví se a kývá,
a když to k srdci doletí,
je z toho pohádka tklivá.
Mrtva je hlína, z ní však přec
nebeská vyrůstá krása,
dal-li jí život umělec
ohněm, jenž v duši se jásá.
Z chaosu, z kalu stvořil Bůh
zázraky, skvrn jež jsou prosty,
proč z prsti orné tvůrčí duch
nemoh’ by vyvážit skvosty?“
195
Vrabec.
Den temný z klínu jeseně se rodil,
měl bledou tvář a sivý zrak mu vlh’,
mrak šedou roušku na skráně mu hodil,
a země ukryla ho v pleny mlh,
a po obloze těkající chmury
pýř bílou v lůžko sypaly mu shůry.
Tu na dvůr statku, zkad pět cepů znělo,
by zrna klenot zlatý vydal klas,
za stádcem stádce vrabců přiletělo,
leč vyplašeno na strom vzletlo zas,
jenž větry obrán o vše, co měl v létě,
jak žebrák hostitelem byl jich četě.
196
Jsa hostem právě horském ve přístěnku
po čerstvém vzduchu světničky jsem prah’,
ač sivé mlhy válely se venku,
a bílý pápěr ležel na horách;
i viděl jsem v těch větví ptačím stádu
ruch předivný a vyslech’ hlučnou svádu.
To bylo třepetání, bylo hluku!
Ten pýřil se, ten kloval do větvic,
ten křičel hlasně v chomolný rej zvuků,
ten skákal druhu podurděně vstříc,
ten těkal tam i sem, ten dotíravý
pýř černou družce s křídel rval i hlavy.
Já dlouho hleděl do koruny stromu,
až zvěděl jsem, že vrabčí byl to sněm;
ti ze všech polí sletli se i domů,
by o svých strastech rokovali v něm;
já duši svou jsem v jejich srdce vnořil
a znal jsem v ráz, co který zahovořil.
Tak vystih’ jsem, že radili se ptáci,
jak nových řádů sestrojiti svět,
by hynout nemoh’ jeden tuhou prací
a druhý válet se a zahálet;
by, když mře žebrák při mrazu a hladu,
pán neukládal zlata na hromadu.
Výš ostatních sed’ chlapík načechraný,
všech náčelník, či vrabčí doktor snad,
ten vrtěl černou hlavou na vše strany,
197
a dotazován hlučně odevšad,
svár konejšil a volal: „Jen ne hádku,
všem slovo dám, leč pěkně po pořádku!
Vy víte, co nám vyčítají jiní:
že vyrůstá nás jak po dešti hub,
že hrubí jsme a závistní a líní,
že naším řemeslem je zášť a lup,
že kde kdo může, kouše se a sváří,
že podvodní jsme ptačí proletáři!
Že nic a nic nám není podle chuti,
že majetek nám nic než dravý plen,
že proti jiným vzdorni jsme a kruti,
že volnou lásku mužů chcem i žen,
že mrav a řád z nás drze každý ruší,
a že nám v posměch Bůh i věčnost duší.
Že štěpů květ, než v plod se zmůže, rveme,
jest také lež! Snad stane se to kdys,
larv z něho mocí dobýti-li chceme
a dechem slunce oživený hmyz,
leč ptám se vás, co jiným v šírém světu
za hříšné choutky oběť padne květů?
Že víno škubem nemajíce studu,
než sílu vykrvácí jeho plod
a zlatým zdrojem perlí z klenby sudu,
je z půle pravda jen a z půle svod,
a pak, což réva hroznů poklad nosí
jen pro vznešené kvíčaly a kosy?
198
To vše je klam a lstivá léčka pouze,
a tu a tam vzrost’ taký-li z nás čin,
jen bída k tomu hnala nás a nouze
a vzlykajících útrap plný klín;
proč radou pouze pomoci nám skýtat?
či nesmí prostý vrabec ani lítat?
Kde jsou, kdo pro nás koutek v srdci mají,
kdo skrovné lásky chudobkový květ?
kdo o zář očí našich dětí dbají?
kdo o perutě k vzletu z tůně běd?
kdo rty nám ukájejí žízní siné,
když z ňader ran nach života se line?
Zpěv lahodný-li naší duši schází,
tož bez důmyslu záře není přec;
ej, často v krzně chundelatých frází
chví bídné myšlenky se kostlivec,
jenž pro publikum vyžilé a slepé
jen zimomřivě zvadlým zobcem klepe.
Nuž, zásady své povězme již směle,
nechť ztřeštěným je zovou bláznů snem,
my Boha v mozku máme, v srdci, těle,
a co nám káže, to nám zákonem;
nic z hloubky ňader nám ho nevystřebe,
zní: „Miluj bližního jak sama sebe!“
Je mnoho nás, a bereme-li z polí,
když v slunci zrají, více klasů snad,
proč divno jim? Zda máme panské stoly?
199
či semenec? Ej, rozkáže-li hlad,
tu nepomůže hartusit ni láti,
líp dobrovolně, čeho třeba, dáti!
Těm ovšem líp, kdo v pěkné kleci chrní,
když za mrazu nás tajně hostí chlév,
vždyť mají hojnost přerůzného zrní,
leč my – my nejvýš hrst jalových plev,
a v lázni ze skla když se jiní pruží,
my koupat smíme se jen na kaluži!
Či staví nám kdo budky po okolí
neb teplé hnízdo upravuje v klec?
Spíš zlobně sráží hned, kde stan si volí
a lůžko slamou stele našinec;
zda někdo dbá, když z podkroví je smetá,
že zahyne v něm útlých dětí četa?
Leč bída nedbá smrti, nedbá žití;
my zorlíme, až zloba vnikne hloub,
jdem zvolna sic, leč svoboda nám svítí
jak ondy bludným v poušti zlatý sloup,
i věříme, že v nedaleké časy –
nechť krve křtem-též doždáme se spásy.
Střel smoud a blesk nás věru nezastraší
ni strašák houpavý a pestrý věch,
tím leda párek motýlů se plaší,
ne smělých odvážlivců houfný sběh;
ať stům zbraň smrtonosná žití zkrátí,
což na tom jest? V čas tisíce se vrátí!
200
Pak také pro nás jara den se zjeví,
a zvučné rhytmy vytrysknou nám z prs,
a nebudou nám v úděl pouze plevy,
leč sladkých jahod vypěstěný trs;
pak také pro nás třešně budou zráti,
a nebe úsměv na vždy se nám vrátí.
I my se vznesem v zpěvných díků sféru
a v skřivánkova chrámu modrou výš,
skvost perly na každém nám utkví péru,
a v ňadrech harmonií ladná říš;
i my kraj světů rozneseme zvěsti,
že v bratrství a lásce jen je štěstí! –“
Čím hlučnějším to bylo sněmování,
tím víc v mé hlavě množilo se dum –
a v purpurného slunce raním plání
jak krví polit bílý dřív byl chlum,
a cestou mimo, plné rudé tváře,
jel boháč z města hbitém na kočáře.
I přes kol rachot sněmovali ptáci,
až kočí v smíchu v stádce bičem švih’,
já viděl, jak se dvé jich s větví kácí,
leč ostatní druh za druhem se zdvih’
a v hlučném pokřiku a plachém zmatku
přes hřeben střechy sletl na dvůr statku.
Dál kočár spěl, leč za kočárem s holí
šel chudák potulný; byl bled a chor,
snad žebral kousky chleba po okolí
201
od útrpnějších lidí Žďárských hor;
hruď propadlá se kašlem třásla v hadrech,
já zachvěl se, a křik mi vázl v ňadrech.
Ven chtěl jsem nepokojen z nízké síně,
tu na prahu strýc s ubožákem stál,
pak bibli bratrskou vzal z rohu skříně
a mě i jeho vlídně k stolu zval. –
Ten den dva choré pod bratrským krovem
v zdar chlebem vyléčil a lásky slovem.
202
Stehlík.
V mlh závoj Jeseň luhy vine,
stesk padá v kraj i v lidský sen;
hej, stehlíku, můj harlekýne,
pojď, obvesel mě chvilku jen!
Pojď, švarný ptáku rudé tváře!
když druhy své rád škádlíváš,
snad od starého písničkáře
též trochu poškádlit se dáš.
A smíš-li na rejdišti nivy
žert ze sýkor a pěnkav mít,
proč nesměl bych tě, hašteřivý,
též s dovolením poškádlit?
203
Jsme oba volni, chvilka stačí,
mně k vůli učiníš to snad,
sic lestkvice dám na bodláčí
a naučím tě poslouchat!
Nuž jak? Ej, vzdorně házíš hlavou,
ni semen nechceš darem mít?
tož půjdu na tě s usmívavou
a budu trochu lichotit.
Nic neboj se, můj švarný hochu,
nač v prchavý se dávat let,
což nelze pěvci s pěvcem trochu
o moudrých věcech rozprávět?
Vždyť víš, ty pestrý květe ptačí,
že dřív, než sněhy počnou vát
a bouře krajem těkat v pláči,
v klec veršů svých tě musím dát.
Nuž pojď a zanech všeho všudy,
pak můžeš zase s druhy hrát,
jen tenkrát zaplaš moje trudy,
buď vděčen mi, vždyť mám tě rád.
Již tenkrát, milá ptačí duše,
jsem velkou radost z tebe měl,
když v poli s vršku plané hruše
pět synáčků jsi vyváděl.
204
Jak třepali se ulekaně,
že za šera, než svítal den,
již z visutého hnízda maně
tvůj štěbot vyzýval je ven.
No, nyní máš je v bezpečnosti,
já přeju ti to, žehnej Bůh,
vždyť milé ve vás máme hosti,
nechť les i sad je bez lopuch.
Nechť málo řepky, málo býlí,
a zřídka len a zřídka mák,
přec, nechať zima vůkol kvílí,
k nám družíš se; jsi hodný pták.
No, rád tě mám, vždyť ustavičně
tvá píseň zvučí se všech stran,
když na sněti se houpáš sličně –
jsi roztomilý tatrman.
A kterak varuješ své druhy,
když luňák do hvozdu jim vnik’!
Ty dřív, než krouží svoje kruhy,
jim hlasně voláš: „Pekelník!
Zlý pekelník je zase tady,
pryč, rozleťte se do všech stran,
rod v listí ukryjte svůj mladý,
než zhyne z luňákových ran!“
205
Též z legendy tě ctím. Skryt v keři
v před nedral jsi se ptáků hned,
když Pánbůh maloval jim peří,
a skromně čekal’s naposled.
To řídká ctnost je naší doby;
tak mnohý v před se tlačí teď,
ač cizím jen se peřím zdobí
a v hlavě plevy má a smeť.
Ty’s z jiných, proto Všemohoucí
tvé zdoby nad sta jiných dbal,
an rajských ptáků barvy skvoucí
na rozkošný ti úbor dal.
Ač vzal jen, v kelímku co zbylo,
a jezdil štětcem, jak kde moh’,
přec v tobě se mu zalíbilo;
jsi nejkrásnější ptačí hoch!
Tu rudá je, tam žlutá lata,
čerň na křídlech, skráň bílou máš –
to značí sice renegáta,
leč přes to, jonáku, jsi náš.
Stráň rodná nad nivy ti steré,
jí neopouštíš ve zlý čas,
ať vichr cuchá ji a pere
a trhá křovin řídký vlas.
206
Tak neváží si vlasti mnohý,
a proto zdráv a štasten buď;
Bůh dej ti locik celé stohy
a vroucí písně v bujnou hruď!
A mrazy přijdou-li a deště,
sleť k nám a nestrachuj se nic,
my máme ve vikýři ještě
hrst znamenitých makovic.
Přijď, neboj se těch lidských bytů,
ne všude nástraha a klam –
a nyní leť si do blankytu;
já motiv chtěl, a již ho mám!
207
Skorec.
To bylo v úžlabině Váhu,
kde voda přes úlomy hor
jak zběsilá si razí dráhu,
než ňadra utíží jí vor;
kde peří se a divně těká,
až jako z diamantů stéká
do bujně rozvětvených drv...
tam spatřil jsem tě ponejprv.
Tvé hrdlo zřel jsem sněhobílé
a krátkých křídel černý pýr,
když odpolední slunné chvíle
jak střela vnikl’s u vod vír;
to byl tvůj palác křišťálovýkřišťálový,
vždy hynoucí a stále nový,
a vždy, když ven jsi vyletěl,
skvost perel na šíji ti tkvěl.
208
Věz, tenkrát, ptáku milozvučný,
v hor luzném kraji kol a kol,
kde pláč a zpěv jsou nerozlučny,
v ráz zjev tvůj jsem měl za symbol
těch, již zde v jařmu neustálém
v zdroj žití rozpěněný žalem
své duše pestrý noří sen,
až skvostem písní letí ven.
Buď zdráv! Až k slunci ať se vznáší
tvá duše nad pozemský luh
vzdor těm, jimž pochoutkou je dražší
než tvoje píseň tučný pstruh,
a proto hubí tě a ničí
jak u nás Vydry *) na poříčí,
kde viděl jsem tě naposled
pod křišťálový krýt se led.
To na hod vánoční se dělo,
když vodu ledný zdobil třpyt
a hejno sýkor přiletělo,
jež zatoužily perly pít;
mně tenkrát na Šumavské pouti
přál Bůh tvé srdce vyslechnouti,
a dojmů z Tater zlatý sled
v mé duši znova ožil hned.
*) Vydra = bystřina tekoucí divokou rozsedlinou Šumavskou.
209
Zlatohlávek ohnivý.
Kde po pás v sněhu dumá lesní chata,
den v červánkovém plášti k hvozdu táh’,
a hojnost kapek taveného zlata
chvěla se na sosnách.
Hle, kterak v slunci mění se a skvějí,
na bílý s oblak padajíce sníh,
a poskakují v rozpustilém reji
jak živy na větvích.
A věru, ony krůpěje jsou živy;
jeť ohnivých to zlatohlávků rod,
an slaví pokraj zasněžené nivy
svůj novoroční hod.
210
Zda každý živou kapkou zlata není?
Jen pohledněte na čilý ten dav,
jak hrdě nese v poskoku a pění
svůj zdobný zlatohlav!
Ej, kmitá se to stromu haluzemi
jak okřídlená četa žhavých střel,
snad krůpějemi slunce padli k zemi,
když Bůh je utvářel.
Teď živé zlato na hlavě jim raší –
a kterak hebký je ten něžný skvost –
jen nezpyšněte, zlatohlaví braši,
mou slyšte upřímnost!
Víc skvost mi ten, jenž z ňader se vám prýští,
než ozdobného peří zlata směs;
kdož pak teď ctí, co na hlavě se blyští?
co v hlavě, platí dnes!
Nech třeba slunce na kabát nám sletí
a hvězdy svítí s dvojích náramnic,
když nejsou hvězdy v mozku ladné spleti,
na šatě nejsou nic!
211
Křivka.
Zimní slunce v cudné horoucnosti
zlatou hlavu vzneslo nad obzor,
čarodějně krásný den se hostí
od nížiny říčné po kraj hor,
jimž pokládá zora v luny sledu
za čelenku zlatou čapku z ledu.
Jak dvorana v záři sterých svící
hvozd se zaskvěl sněžně vyzdoben,
tlupa jedlí s diamanty v kštici
pyšnila se jako kytka žen,
v jejichž vlasech opály se blyští
a v rej barev ve světle se tříští.
212
Královně jich chvojném ve vrkoči
jako z krve velký skvost se rděl,
pyrop snad, leč křídla měl i oči,
kmital se a třepotal a chvěl,
ba já mněl, že v šeru polosvětla
na té sosně živá růže zkvetla
Ty’s byl půvab ojíněných lesů,
jejich jara oživený sen,
míhal jsi se v bílých vloček směsu
křivým zobcem v snětech zavěšen,
z nichž, jak zdiven uviděl jsem z dáli,
v slunných perlách sněžné hvězdky tály.
Díval jsem se na tvou postať milou,
na zahnědlých křídel čilý šum,
a v mou duši divným steskem spilou
roj se snášel zkrvácených dum
z šedých končin dávno zašlých věků...
o Bohu jsem snil i o člověku.
Zaúpěl jsem snů těch krutou tíží,
rychlejším byl náhle srdce tep;
zřel jsem tě, jak na golgothském kříži
z rukou Spásy ostrý taháš hřeb,
a jak Kristus s probodnutou hrudí
znovu k žití s úsměvem se budí.
Poznal jsi, můj okřídlenče lepý,
že zde lásku, štěstí, mír a klid
ukřižoval různou vášní slepý
213
křivý soudce, neupřímný lid;
poznal jsi a napřed tušil’s asi,
kdo zde mře a přec se k lidstvu hlásí.
Že to Láska, symbol vykoupení,
kterou vraždil svárů běsný zjev,
že to Kristus, v posledním jenž chvění
posud všecku nevycedil krev;
dál že satan plodí záští hady
a že posud Golgotha je všady.
Ach, a nejhůř u nás, hůř než kdysi
Spasná láska k rozmnožení běd
na kříži je přibita a visí,
bok je proklán, potrhán je hled,
a kdo mimo kráčí, v tvář jí plije
a hrot hřebů hlouběj do ran bije.
Zhyne v zachmuřených mraků tísni,
nevzplane-li smírem každá hruď;
proto k tobě vroucí volám písní,
sdílný ptáku, pomocen nám buď,
a tu lásku, již hřeb svárů víže,
před skonáním s námi sejmi s kříže!
214
Hýl.
Ký zpěvák švarný to a ranný?
I hle, toť hýl!
Jak z bavlnky je načechraný,
či vzrost’ a ztyl?
Hruď vzdutá z lesklého je nachu,
plášť modrý z pernatého prachu
a černý týl.
Je hodný, klidný, učelivý,
ten milý host,
ať v kleci je, ať v klíně nivy,
má na všem dost;
že lapit dá se ledakomu,
to přičteno buď pouze tomu,
že lstí je prost.
215
A ještě vzácnější má ctnosti,
že bratrům všem
je vzorem družné oddanosti
i v čase zlém;
z nich jednoho-li ztratí hejno,
tu žít neb umříti mu stejno,
leč v právu svém.
Ej, věru sotva hýla znají
a pravdy běh,
kdo hlupákem ho nazývají
a za posměch
při ledabylých zábav směsi
v žert druhům na nosy ho věsí,
hloupějším všech.
Hýl chytrý je a bystrý, věru,
a vzácný zjev,
když tím, co slyšel v síně šeru,
v něm zhárá krev,
zvlášť zpívá-li ty zadumané
„Kde domov můj?“ a „Hej, Slované“,
náš pláč i hněv.
Zpěv jeho v duši soucit budí,
vždy smutný však,
že srdce zachvěje se v hrudi
a zvlhne zrak:
Tak zpíval ondy choré dívce
tam na Šumavě u myslivce,
u pláňských mlak.
216
Jak mile usmála se v loži!
Chvil prchlých zář
klad’ milostivě anděl Boží
na její tvář,
a jako růže úběl sněhu
dvou líček přizdobil jí něhu
sen, žití lhář.
V tom ptačím zpěvu znova slechla
své štěstí pět
a hlavu pozvedla a vzdechla:
„Teď přijde květ;
hýl zpívá, obloha se jasní,
já uzdravím se jara básní
a zlíbám svět!
Vždyť z dálných potulek se vrací
k nám teplý jih,
sníh na hor temenech se ztrácí
i z orných lích;
strom v sadě květnou zdobu tuší
a já keř růží v snivé duši
a hnízdo v nich.
Vše oživne, co chladem stydlo;
svých záslon šeď
dá obloha si na bělidlo,
a já – já, hleď,
můj hýle, veselý a žvavý,
své kmenty, jež mám do výbavy,
a vstanu teď!“
217
A zvedla se, leč znova klesla
v podušek běl, (
a v ptačím popěvku se nesla,
jak Pán Bůh chtěl,
výš duše její trpělivá,
kde kvetla nebeská hvězd niva,
a pták jí pěl.
On kouzlil v zlata skvoucí zdobu
sníh na horách
a přenes’ přes propast ji hrobu
i smrti strach;
on v sen jí změnil konec žití,
jenž jako píseň, zář a kvítí
jí srdcem táh’.
Snad slyšela v něm na šalmaje
své štěstí hrát,
jež v lepší volalo ji kraje
z chvil žalných ztrát
a líbalo ji v usmívání –
tož, hýle, nech tě všickni haní,
já mám tě rád!
218
Jalovčák.
Buď vítán, pěvče dumavější všech,
ty elegie norská,
kde slavíkem tě zovou na Fjälldech,
v nichž jezera sní horská
sen nebes blankytný, a los kde svěží
přes ztuhlý sníh v skrýš plavé družky běží,
když břízy Šaterdalské zlíbal jih
po dlouhých nocech severních.
Buď vítán k nám a stan si volit rač,
nač prchat v strachu stálém,
což mníš, že lapit chci tě na roháč?
vždyť nejsem Martialem,
jenž, nadšen masa tvého vzácnou chutí,
sta praotců tvých lákal v zahynutí,
by těla jejich za pochoutku měl
a Orvietským zapíjel.
219
U mne jsi bezpečen, mám rád tvůj zjev
a cením víc tvou krásu
i líbezný a jásající zpěv,
jejž v srdce vložil ti snad první z Asů,
jenž na jazyku posvátné má runy
a vyvoleným skaldům ladí struny,
by při harfách mu pěli duší květ,
než fenrir zhltne svět.
Proč nezpíváš, co ondy jsi mi pěl,
svůj stesk i sladké hoře
a vše, co druhdy toužil jsi a chtěl:
snů růžovaté moře,
v něž hroužila se mile rozechvěna
tvá zpěvná duše pro část nebes věna,
pro lásky perly, jež v ně život klad’,
i pro slzy, jež v sutky přešly snad?
Ó pěj! Já s tebou všechen cítím žal
a všechnu radost v slok tvých davu,
vše zlato milých chvil i rmutný kal,
jenž na moji pad’ hlavu,
již ověnčila v konec mého žití
hrst krví srdce zkropeného kvítí,
bych ze všech ondy vytoužených zdob
nic sobě neodnesl v hrob.
Ó pěj, ó pěj, můj příteli, vždyť vím,
že z Bragovy pil’s číše
a dařen jablkem jsi čarovným
z té Iduminy řiše,
220
jímž nesmrtelnost kyne písni tvoji
a svatá paměť věčném v lidstva boji;
že září umění, již v srdci máš,
mrak žití přetrváš!
Ó pěj! Já v nadšení tě poslouchám
a čelo v dlaně kladu,
až plné srdce zvučných zvěstí mám
z niv Asgardských a sadů,
kde s hlavou svislou duchové se plouží,
již krůpěj medu věčnosti mít touží,
zkad povzdech slyším zklamání a kvil...
Či to můj vlastní byl?
221
Čečetka.
Mé družné čečetky, když v rubáš oděn svět,
vy přilétáte domů,
ať sever mračí se a jíní bílý květ
tkví v černých kšticích stromů;
k hor břízám truchlícím vás čilý nese spěch,
vy sněhu rudé zdoby,
nechť řeky oněmly a mrazných nocí dech
vám prsa prochvívá a bodá mečem zloby.
Jak krve krůpěje, tekoucí létu z ran,
jež mřelo vichrů kvasem,
slétáte na úběl, jímž lesní pokryt stan,
a granátovým jasem
se rdíte v třepotu, když slunce zlatá zář
pláň vroucně líbá sinou,
až jiskří radostí a rumění se tvář,
a slzy blaženství jí v perlách z očí plynou.
222
Rád na vás pohlížím, když probouzí se bor,
vy palečkové ptačí,
a toužím vyslechnout váš drobný rozhovor
a vystihnout, co značí,
a v hlavě skloněné, když sleduji váš zpěv,
sny podivné se rojí,
když za jednoho z vás sbor všechen cedí krev,
a pohnut pohlížím, jak statečni jste v boji.
Ten lesklý na hlavě i hrudi rudý chmýr
je rekovnosti znakem,
jste tělem malí jen, leč duch váš bohatýr,
v boj pouští se i s ptákem,
jenž z loupeže je živ, a druhdy viděl jsem,
vy moji drobní reci,
jak jste se tužili, když brat rván ostřížem,
až z dravčích osidel a spárů vyváz’ přeci.
Jste vzorem družnosti, vám rodný řád je svat,
jímž bratr k bratru stojí,
tlum za jednoho z vás a jeden za tlum rád,
když káže cit, mře v boji,
z vás každý odhodlán i peven jest a směl,
ať hrozí vrahů stáda;
leb s hrudí krvavy jsem u všech uviděl,
leč nikde krvavá jsem nepostřehl záda.
Kéž jak ten útlý pták, můj lide, srdce máš!
Jen sketa srdce ztrácí,
když hrozný s pavézou se blíží Goliáš,
jejž druhdy David kácí.
223
Ten, koho s bojiště v dál žene chabý strach,
všech nejhorší je sketa,
a komu velikým je vypínavý vrah,
sám bídně vraždí se, a navždy po něm veta.
Před bouře hrozbami, před zbraní divých rot
jen baba v kout se krčí,
leč statnost chytá v pěst a svírá meče hrot,
když na prsa ji trčí;
za život bídácký, za hrstku lesklých plev
jen rab se práva vzdává,
leč z reků padlých hlav, již za rod dali krev,
duch slávy vznešený a nesmrtelný vstává.
224
Lednáček.
Líbá slunce v kment oděnou zemi,
a ten vroucí jeho lásky žeh
diamantů září kyticemi,
jež jí z jara kvetly na ňadrech,
a jak sivá vlhkých kotlin mlha
na vrcholky lesů jíním šplhá
ze srdce jí horoucího vzdech.
Bílé kštice, samé kmetí hlavy,
zadumaný k zemi klonil les,
z křoviny když říčné v Pootaví
jako šíp jsi přes řeku se nes’
a pýř skvostná tvých perutných oudů,oudů
zaleskla se v jasném slunce proudu
v opálu jak hravá barev směs.
225
Za topol jsem utulil se tiše
touhou jat tvůj vystihnouti zjev,
žití tvého hloubky znát i výše;
duše ozvěnou tvůj chápat zpěv,
jehož zvuky v ozářené hrudi
mrtvé země tajemně se budí
zaniklého jara zlatá krev.
V mysli procitly mi drahé zvěsti,
spící věky v blanách milých knih,
když jsi láskou na výsluní štěstí
zhynul ve spárech vln kosmatých
a pak prosbou družné Halkyony
spolu s ní vzlet’ ptákem přes vln hony
na opálných krásy perutích.
Duchem zářily mi ony zkázky,
jež lid do chrámků svých srdcí snes’,
ladný vzore nehynoucí lásky,
pějící dík světci do nebes,
který milosrdím plana v líci
nahému dal pláště polovici,
když u cesty na smrt znaven kles’.
Zřím, jak zlobou nepohřbená těla,
v jejichž tváře zpupný tyran pliv’,
že jich duše za svobodou spěla,
zasypáváš vonným květem niv,
až tvou péčí okytěny jemně
rostou rovy z ňader siré země
jako dívčích prsů květný div. –
226
Zřím tě opět, Proudu nad zátočí
na kámen jsi k odpočinku slít’,
sklonil hlavu, zjasnil hnědé oči
a jak střela u vody se kmit’,
pod mlýnem jež vzdorným tepem kola
opjala hruď rozchvělou jen zpola
lesklým plátvím, které mráz jí skyt’.
Vzlet’ jsi opět, nezhlíd’ jsem však tebe
zapadnouti v bílých keřů týn,
v řece jen, kde líbalo ji nebe,
chytlo oko mé tvých křídel stín;
voda pod ním třásla se a chvěla
přáním snad, by také pěvce měla,
jejž by hejčkal siný její klín.
I tvůj zpěv jsem vyslech’ plný záře,
posud v srdci zní mi jeho květ:
„Nechať žiju život samotáře,
přece v duši kouzelný mám svět;
tam kde žití valná teče stoka,
povždy jiným sloužíš za otroka,
já však volně žíti chci i pět.
Hloubku blaha každý jinak měří;
někomu je malým valný sad,
někdo šťasten v nízkém hlohu keři,
jiný v květech nekosených lad –
neb kde objat lunou háj se skvěje,
či nezvučí celé epopeje
někdy v osamělém stromu snad?
227
Zde, kde hluku světa není zřídla,
kde spí klamů nástraha i svár,
výš snů zlatá vznášejí se křídla,
jichž nemůže ranit koček spár;
není sám – to lichý zvuk je řečí –,
samotou kdo srdce svoje léčí,
když ho líbá poesie žár.
Nechať tone vlastních písní v smutku
při odletu mladých duše vnad
a mráz slzy jeho mění v sutku,
přec z ní kmitá prosté krásy lad;
tajeným on v srdci nachem hoří,
jak hvězd odlesk v modré hloubce moří,
s blankytných jenž výší v hruď jim pad’.
Nuže pěj a kytku za kyticí
písní splétej září opojen,
za dar řece, zpěvačce té spící,
stříbrný jež dosnívá juž sen;
však ti za to jarní její píle
skvost svých ňader pošle: rybky bílé,
až jí pás rozepne vábný den.
Pěj a někdy v podvečerní doby
poblíž řeky zaleť na hřbitov,
kde dva malé u cesty jsou hroby,
a kde svůj též přeji si mít rov;
nechť se prach můj po všem žití plachém
navždy smísí s dcerušek mých prachem,
zasyp nás tím květem zvučných slov.
228
Tamo počkám bez stesku a hněvu
v bezvětří svých halkyonských chvil
na soud o svém srdci, o svém zpěvu,
čas až prchne, jenž se zlobou spil,
vímť, že doba krásu nezachvátí;
z ní i mně se k usmíření vrátí
zlatá záře v hrobních květů pyl.
229
Strnadi.
Pýr mraků dálné kraje v čechel skrýval,
a stále hojnějším byl jeho let,
zvon nebes šedý s bílou zemí splýval,
a konce nevidět.
Jen závěje, jak moře zbojné vlny
za divé bouře, rostly podél cest,
a sněti stromů byly guirland plny
a plny drobných hvězd.
Však slunce náhle jasnilo se v běhu
vzpomínkou usměvavou jarních dnův
a nasypalo do bílého sněh
zář drahých kamenův.
230
Tu vy jste přiletěli, pěvci žlutí,
na stromy v alejích – ký byl tu ruch –
a jati jara tuchou, v ňader zdutí
jste pěli s druhem druh.
To píseň byla jara na oslavu,
jež vítězně se bralo v srdce niv,
by všemu tvorstvu zmátl hruď i hlavu
ten jeho zlatý div.
Vy první byli jste jím okouzleni,
ten tam byl vašich ňader žalný stesk,
jen žlutý pýr pří zvučných prsou chvění
jak ze zlata se lesk’.
A hnědá letka zvedala se tiše
nad šedý níž, leč výše zrudlý bok,
když vy jste, zákopnící slunné říše,
řad zpívali svých slok.
Jen sedm slabik zaznělo mi v sluchu,
leč jejich závěr tak mi v duši tkvěl,
jak ranní rosa z prohřátého vzduchu,
jak bílé růže pel.
To byla píseň bez kožichu frází
a bez vlečky, leč žár a cit v ní byl,
že stromu děd hnal mízu v útlé mlází
a mladé jaro snil.
231
Ó mám tě rád, ty stráže domorodá,
tu vaši věrnost k rodným krajům ctím,
vy cítíte, co rve je, co jim hlodá
hruď mrazem ledovým.
Vy s lidem trpíte, jste povždy skrovni,
jak on je sám, ač veleti by měl,
jak vrány vám, již pěvcům chtí být rovni,
ta cháska drzých čel.
Vy neprcháte v cizí kraje, braši,
svých milých míjejíce stan i hrob,
vám chudá matka macechy je dražší,
nechť v tvář jí plivá rob.
Vy pravými jste bratry duše mojí,
a jako vašich zní mých ňader zvěst,
všech v útrapách, všech v strastech, v každém boji,
vlast nad poklady jest!
Nechť pláštěm zimních běd je skryta světu,
přec vím, že přijít musí slunný čas,
kdy při vánici krásy závěj květů
Bůh v klín jí hodí zas.
232
Střízlík.
Les rděl se políbením zory,
pláň usmála se, zjasnil dol,
a na temeni šedé hory
den bílý sedl na prestol,
leč mráz objímal spící zemi
pln vášně a pln vzruchů zlých,
a světelnými krůpějemi
led drobný hořel na větvích.
Já nedbal mrazu, nedbal sněhu,
a cestou k háji jsem se dal,
v němž vichor v divém koloběhu
změť diamantů rozsypal;
v mé duši sklíčené vše mřelo,
co kvetlo dřív; cit chladl v led,
v mlh sivé moře oko zřelo
a do vánice různých běd.
233
V mé duši lítost zastenala
a šeptala mi: „Vše je dým,
když radost srdce opadala
tvé krve květem nachovým;
když život upoutal ti křídla
a děti vzala bouře zlob,
jsi ptákem u vyschlého zřídla,
a míru skytne ti jen hrob!“
Já vzkřik’; mech zúpěl zpod mých kroků,
a z dum když vyrušil jsem chvoj,
sníh pršel s ní a zdál se oku
jak svatojanských mušek roj;
ač slavnostně se přiodělo
vše, co v té samotě jsem zhlíd’;
přec v ňadrech srdce mi se chvělo,
leč mimo mne byl mír a klid.
Co zhlíd’ jsem v lesa pološeří,
vše snilo tajemný svůj sen,
srn ukryt byl, a klubkem peří
zdál pták se k sněti přichoulen;
jen v jedlí vrkočích se mihnul
skvost živý, křivčin milý zjev,
a jak by střelec hruď jí stihnul,
pýř zdála se být samá krev.
Jak k modlitbě jsem sklonil čelo
a krásou líbán tajil dech,
tu pojednou to zazvučelo
ve sněžných křovin guirlandech;
234
tak rozkošný byl květ těch zvuků,
hned tlumený, hned hlasný zas,
že na srdce jsem tisknul ruku
a duchem slétl v jara čas.
Ten zpěv mě uchvacoval v nitru
a svěžil trilků kaskadou,
jež v dumném únorovém jitru
- déšť perel – padly v duši mou;
krev v žilách počala mně hřáti;
vždyť vyslech’ jsem z těch ladných vět:
„Ať sněží! Vesna přec se vrátí
a poceluje všechen svět.
Jen vyčkej každý pravé chvíle
a nechtěj dříve květů mít,
než dojde země svého cíle,
a než lze růže v kytku vít;
dřív musí jaro luhy zrosit
a keře zhejčkat jihu van,
než můžeš za kloboukem nosit
lesk sedmikrás a máku vzplan.
Nuž hlavu vzhůru, milý hosti,
své zjasni čelo juž i tvář,
nech zimu ňader minulosti
a ponoř duši v slunnou zář;
nač stesk, nač žal, jenž život krátí
a plaší drobných písní směs!
I tobě pohoda se vrátí,
až jíní s větví shodí les.
235
Nač srdcem mřít, nač zmlknout písní?
vždy z hloubky ňader na soulad
zvuč do světa, co duše vysní,
ať vedro stíhá tě, ať chlad;
nač hlavověsem býti tupen?
nač hynout tíhou vlastních pout?
až rozvine se keřů lupen,
pak snadno zase pěvcem slout!“
I ohlížím se, kdo to zpívá
mé snivé duši takto vděk,
a hle, tu s keře hlavou kývá
mnich houštin, ptačí paleček;
jak suchý list byl rzivohnědý,
blesk v černých očích se mu skvěl,
a křídla temných proužků zdobou
měl poseta a pěl a pěl.
Vždy hloub ten zpěv mi vnikal v prsy,
vždy mocněj’ bušilo to v nich,
až v radostí mých suché trsy
zas svěžest dýchal slunný jih;
vždy teplej’ ňadrům pro úlevu
hnal srdce rozprouděný nach
proud svěžesti mi v každou cevu –
a jara sen mi srdcem táh’.
Dík, střízlíčku, dík, pěvče milý,
ty’s nejněžnější pěvců všech,
vždyť žal můj, číší útrap spilý,
jsi utišil i prsou vzdech;
236
dík, skromný básníku můj ptačí,
jenž věštíš jistý jara vjezd,
když zimní buran hvozdem kvačí
a lehá v závěj sněžných hvězd.
Ty’s ukojil mě; v duši znova
svět slunný z mlžných bolů vzrost’,
tvá krásou prozářená slova
zas rozvila v ní růží skvost,
jimž ňadra zdobí perel četa!...
A smířen šel jsem z lesa tich. –
Bud žehnán, jehož písní zkvétá,
kdo v nitru svém již čeká sníh.
237
Sibiřanka.
Jak vločka sněhu právě nová,
jak cherubových křídel pýr
a květu špetka úbělová
slít’ maličký k nám bohatýr.
Viz letky, blankyt bez obláčku,
a na nich přes příč kmentu pruh,
aj, aj, můj roztomilý ptáčku,
zkad k nám tě přenes’ touhy ruch?
„Já přilít z Amuru!“ I šlaka!
toť ovšem velký světa kus,
snad dál než stokrát na oblaka;
ty’s tedy Rus, ty’s tedy Rus!
238
Jsi pravoslavným dozajista
a velkým důstojníkem snad!
Tvá uniforma jak je čista,
a jaký ve všem sklad a lad!
Či všemocný jsi dvorní sluha?
hle, na tvém hrdle vzácný dar!
Toť Ondřejova řádu stuha,
jejž knížatům jen dává car
To řídká pocta, na mou kuši,
jak omámen tvým zjevem jsem;
mé srdce udivením buší, –
tak malý, a již komthurem!
No zdrávstvuj, batuško můj milý!
Leč nyní pověz mi přec, kdo’s?
sám samovládce snad, car bílý,
či carevič jsi?... „Ničevos!“
Ne? Tak jsi nejmíň státním radouradou.
A přec i vás, když konec jest,
do země k odpočinku kladou;
co všecka sláva, všecka čest?
Co všecky řády, všecky stuhy,
co žezla? Hračky nanejvýš,
když údy chladny jsou a tuhy
a kámen na hrobě a kříž!
239
Viď, divíš se, proč také stesky?
leč nediv se a vážně suď,
sám příčinou jsi, ptáčku hezký,
že plna vzdechů je má hruď.
Slyš, roztomilá excellencí,
mne zajímá tvůj kraj a svět,
a vím, k hor Jablonných že věnci
za krátko poletíš zas zpět.
Mám prosbu na tebe, můj zlatý,
kéž laskavě ji vyplníš;
i mně ty končiny jsou svaty,
tož, něžný bojarine, slyš!
Až slétneš k vodám Sachalínu,
háj mladý spatříš moře blíž
a v něm v bříz zlatohlavých stínu
hrob z kamene a na něm kříž.
Zde po života marné snaze
sní sám a sám můj drahý brat,
a děti nechal na Kavkaze –
ó, pozdravuj ho na stokrát.
Šel štěstí hledat pro své milé,
zjev jeho klamný v dál ho táh’,
a střelou smrti potměšilé –,
pták raněný – mřel na vlnách.
240
Spí. Nechať píseň tvá mu zvučí
jak ondy v nejvěrnější hruď,
a květům, jež mu u hlav pučí,
má slza jarní vlahou buď.
A vzkazy útěchy, mé ptáče,
v dál dětem, vnučkům jeho nes,
kde Morják kvílí, Čemes pláče
a javorový šumí les.
Kde snivý syn se chápe pluhu
a pěstí vinnici a sad,
než slunce v zlatém polokruhu
jde za Marchotské vrchy spat.
A český lid jich na úpatí
po dlouhé zimě k jaru vzbuď;
již peruť toužíš rozepjati –
nuž vznes se! S Bohem – s Bohem buď!
241
V mrazu.
Ve slavnostně úbělovém šatě,
z něhož svítí diamantů zář,
kráčí Zima přes nivy a hatě,
v dálné kraje noříc slunnou tvář;
kráčí od hor přepodivným spěchem
a svým mrazně jedovatým dechem
tajeplně za své noční chůze
šňůry perel věsí na haluze,
snítky hvězdným obalujíc mechem.
Podél silnic, kde zní saní zvonky,
stříbro skládá v mocných závějích,
na klenoty mění travin stonky,
z neoraných vzrůstající lích;
na ujetou dráhu ptáků četa
s ojíněných stromů dolů slétá,
zrna lovíc troušená té doby
bedlivého vozky ze zásoby
nebo dětmi darem v cestu setá.
242
Jak se chvěje sbor ten zmořen prací,
před chodcem jak prchá, ale zas
k starému se nalezišti vrací
na chudobný zimy hodokvas;
málo je, co pro hlad s cesty trží,
sotva zkřehlých na nožkách se drží,
téměř bez vlády jsou křídla malá;
zima jim je k pleci upoutala.
Lze-li žít v té mrazu divé strži?
Rostou mrazu nájezdníci krutí,
stále hůř, čím noc se blíží víc,
kde se skrýt? vždyť valnou sněhu sutí
vnikla zima stromu do větvic;
v úběl sšedly kštice sosen v lese,
buk tíž sněhu zrádnou sotva nese,
modřín vzdychá, smrk se chví a stená,
sosna v bílou loktuš zahalena
shýbá se a starou hlavou třese.
Kamo na noc, přeubozí ptáci?
Ach, kam jinam nežli v stromů skrýš,
k větvím přitulí se ubožáci,
kde svá hnízda budovali spíš;
jak se choulí, jak se tisknou k sněti,
jara zvučné básně, nebes děti,
jak jim srdce buchá, hruď se chvěje,
a mráz stále krutší hvozdem spěje
po křišťálném sivých mraků setí.
243
Ptačí hlava na ňadra se shýbá,
rozželená strachem níž a níž,
mráz ji hladí, celuje a líbá,
k srdci vniká stále blíž a blíž,
provívaje rozčechrané peří,
až, jak ondy druhu v zkvetlém keři,
poddává se ptáče jeho vůli
a jak pestrá kulička se skulí
k patě stromu, v lesa pološeři. –
Dozpívalo. Ach, co písní asi
šírým krajům zahynulo s ním!
Zelené až rozpoutá zas vlasy
sličná země jarým osením,
úplné-li její jaro bude,
úplné-li naše as, či všude
pozná velká příroda, že v mlází –
kde dřív zpíval – vzletný zpěvák schází,
jenž svou duší už jí nezahude?
Pozná jistě, srdce mi to praví,
že snad vůní navrátí ho v květ,
neb jak rým jej pošle usmívavý
v básníkova srdce zvučný svět,
k nekonečné písni lidské touhy,
neb jak výkřik utrpení pouhý,
jenž se z temna žití v blankyt nese...
Či přilítne – divně hruď se třese –
spásy vzkazem v hrobu sen můj dlouhý?..dlouhý?...
244
Doslov.
Mráz sletl křídlem chvátavým
v hor třesoucí se les,
jdu vřesem – sním – tu k nohám mým
pták mrtvý s větve kles’.
Kde zrodil se, tam vyzpíval
zář citů, snův i dum.
Žal v hruď ho ťal, čas písně vzal
a hnízdo vichrů šum.
Tak rovněž umříti bych chtěl,
až zbudu zpěvných zdob,
a kde jsem pěl a hnízdo měl,
přál bych si mít i hrob.
245
OBSAH CYKLU II. A IV.
III.
Lesu137
Sedmihlávek140
Čermáček133143
Mlynářík147
Tužebník156
Sýkora parukářka159
Raněnému patáku161
Králíček164
Skalník169
Čížek170
Labuť174
Špaček176
Orel180
Nocleh183
Odlet187
IV.
Věrní pěvci194193
Chocholouš194
Vrabec196
Stehlík203
246
Skorec208
Zlatohlávek ohnivý210
Křivka212
Hýl215
Jalovčík219
Čečetka222
Ledňáček225
Strnad230
Střízlík233
V mrazu242
Doslov245
247
Omyly tisku.
„ 175., sloka 2., verš 4. místo třeštitelův
stůj třeštilův.
E: až; 2002
[248]