Sibiřanka.
Jak vločka sněhu právě nová,
jak cherubových křídel pýr
a květu špetka úbělová
slít’ maličký k nám bohatýr.
Viz letky, blankyt bez obláčku,
a na nich přes příč kmentu pruh,
aj, aj, můj roztomilý ptáčku,
zkad k nám tě přenes’ touhy ruch?
„Já přilít z Amuru!“ I šlaka!
toť ovšem velký světa kus,
snad dál než stokrát na oblaka;
ty’s tedy Rus, ty’s tedy Rus!
238
Jsi pravoslavným dozajista
a velkým důstojníkem snad!
Tvá uniforma jak je čista,
a jaký ve všem sklad a lad!
Či všemocný jsi dvorní sluha?
hle, na tvém hrdle vzácný dar!
Toť Ondřejova řádu stuha,
jejž knížatům jen dává car
To řídká pocta, na mou kuši,
jak omámen tvým zjevem jsem;
mé srdce udivením buší, –
tak malý, a již komthurem!
No zdrávstvuj, batuško můj milý!
Leč nyní pověz mi přec, kdo’s?
sám samovládce snad, car bílý,
či carevič jsi?... „Ničevos!“
Ne? Tak jsi nejmíň státním radouradou.
A přec i vás, když konec jest,
do země k odpočinku kladou;
co všecka sláva, všecka čest?
Co všecky řády, všecky stuhy,
co žezla? Hračky nanejvýš,
když údy chladny jsou a tuhy
a kámen na hrobě a kříž!
239
Viď, divíš se, proč také stesky?
leč nediv se a vážně suď,
sám příčinou jsi, ptáčku hezký,
že plna vzdechů je má hruď.
Slyš, roztomilá excellencí,
mne zajímá tvůj kraj a svět,
a vím, k hor Jablonných že věnci
za krátko poletíš zas zpět.
Mám prosbu na tebe, můj zlatý,
kéž laskavě ji vyplníš;
i mně ty končiny jsou svaty,
tož, něžný bojarine, slyš!
Až slétneš k vodám Sachalínu,
háj mladý spatříš moře blíž
a v něm v bříz zlatohlavých stínu
hrob z kamene a na něm kříž.
Zde po života marné snaze
sní sám a sám můj drahý brat,
a děti nechal na Kavkaze –
ó, pozdravuj ho na stokrát.
Šel štěstí hledat pro své milé,
zjev jeho klamný v dál ho táh’,
a střelou smrti potměšilé –,
pták raněný – mřel na vlnách.
240
Spí. Nechať píseň tvá mu zvučí
jak ondy v nejvěrnější hruď,
a květům, jež mu u hlav pučí,
má slza jarní vlahou buď.
A vzkazy útěchy, mé ptáče,
v dál dětem, vnučkům jeho nes,
kde Morják kvílí, Čemes pláče
a javorový šumí les.
Kde snivý syn se chápe pluhu
a pěstí vinnici a sad,
než slunce v zlatém polokruhu
jde za Marchotské vrchy spat.
A český lid jich na úpatí
po dlouhé zimě k jaru vzbuď;
již peruť toužíš rozepjati –
nuž vznes se! S Bohem – s Bohem buď!
241