Králíček.
Slétla k družkám sýkořice s těmi slovy:
„Slyšely jste, co se stalo králíčkovi?
Ubili ho u milíře černí v líci
ťuhýkové, známí v kraji loupežníci.
No, vždyť znáte zákeřné ty rabiáky,
cigánští to Růžičkové mezi ptáky;
vyslídivše, kamo chodí po své práci,
z houští se naň vyřítili, darebáci!
Bylo vám to na mýtině, už se tmělo,
zhrozíte se, až vám povím, jak se dělo,
víří mně to posavade v hlavě lysé –
je to jako v Kralodvorském rukopise.
164
Ubili ho bez lítosti velmi dravě,
pro korunku, již měl zdobou na své hlavě,
pyšnil se jí ovšem trochu, chodě z domu,
nevlídným však věru nebyl k pranikomu.
Prchal zprvu, bránil se jim ostražitě,
leč, to víte, s chlapa není útlé dítě,
a přijdou-li na jednoho dva hned tací,
tu i drozd, ne králíček jen, vykrvácí.
Jako šelmy ze stran obou naň se vrhli,
v hruď ho ťali, zlatohlav mu s lebky strhli,
polámali žluté letky, útlé nohy,
že se nemoh’ ani hnouti, přeubohý.
Bez ustání zle ho bili, zle ho prali,
niv a zahrad pobudové neurvalí,
spárem ňadra trhali mu, tloukli v prsy,
až se vůkol chvěly strachem jahod trsy.
Do srdce mu bez milosti, rváči podlí,
ostré drápy, tuhé zobce rázem vbodli,
vzkřik’ a zvolal úzkostlivě: „Zlí jste! Zlí jste!“
a již klesl. Co náš život, ptáci, vizte!
Padl, zhynul; v ňadrech dravčí zbraň mu ryla,
s lotří krví královská se pomísila;
vposled vzdychl umíraje: „S Bohem, lese!“
posud se mi jak list v bouři srdce třese.
165
O kořist se vrazi nato dělit chtěli,
druh však druhu, jak to bývá, záviděli,
do rvačky se spolu dali tuhé velmi,
že až krví zbarvily se obě šelmy.
Hlava se jim naježila, vousy taky,
jako hadí zajiskřily jejich zraky;
rvali se a kousali se zas a znova,
každý chtěl mít více skvostu králíčkova.
V tom se vznášel mladý sokol na vrch buku;
jak ho shlédli, prchli jako šipka z luku,
leč i cestou ustavičně dál se rvali,
lotr lotru, jak jen mohli, nadávali.
Já se všecka ulekána kryla v keři,
z králíčka teď v hnízdo nosím zlaté peří;
chudáku však ubitému, hrozno říci,
hrob už kopou černokřídlí hrobaříci.
Ptala jsem se, proč tak na kvap hrob mu robí,
dřív než si ho králíčková v rakev zdobí,
dříve než ho drobné děti oplakaly,
ale oni odvětili: „Nač ty žaly?
Dopěl, dožil; zhynul, padl v pravé době,
a nám vzejdou pokolení v jeho hrobě;
z jeho smrti, z jeho prachu, milý hoste,
našich dětí jará četa k žití vzroste! –
166
V hynutí se život skrývá; zhynem taky,
v tom ruch světa, v tom náš vzlet a vývoj všaký;
hyneť člověk, pták i skála, proud i niva,
všecko, všecko, jenom smrt je věčně živa!“
167