Odlet.

Odlet.
Noc snivou na srdci měl les a hvězd bohatý květ – já v hlavě dum i záhad směs a v ňadrech stesk, jenž v srdce kles’, šel z denních potulek jsem zpět. Byl umdlen jsem jak rudý list, jímž v podzim pláče strom, když pavouk počal síť v něm příst – tu jemný vyrušil mě svist a ptačí sten ve svistu tom. 187 Šum křídel nad hlavou jsem slech’, a dole stín se mih’, já bezvolně jsem z hloubky vzdech’; to ptáků podzimní byl spěch do jihu končin jasnějších. Jak někdo by ho plašil v dál, spěl chvatně s ptákem pták; snad váben světlem, jehož ždál, či vichrem, jenž ho z cesty svál, polítne přímo na maják. Svou hlavu roztříští tu snad a klesne v příboj vln, jež přivalí se odevšad; zda vyletěl, by zklamán pad’, že touhy po světle byl pln? – Či jiní jsme než ptáků rod? I našich křídel tep na různých světel tíhne svod, kde záhad příboj duní spod, a smělou tříštíme si leb. Leč Ikarem kdo touží být a letmo k slunci plout, ten, nechať hromy počnou bít, ni nad mořem se nesmí chvít ni bát se ohněm zahynout! – 188 Po pravdě touhou nezkrotnou nám vzlétati je všem, ať blesků ohněm, mraků tmou! Zda poznáme kdy duší svou, proč přišli jsme, kam jdem? 189