Skalník.

Skalník.
Ó vítán budiž, odkojenče klidu, z hor, bratrů slovanských, ó vítán buď! leč rci, proč mocí vyhýbáš se lidu a za skrýš tajnou volíš skalin hruď? proč nedbáš písní šumícího lesa, kde drozd, tvůj krevní přítel, s vršku dřev v kraj širý nadšeně a hlučně plesá, než padlý den svou v západ cedí krev? Chtěls býti sám, můj pěvče šedohlavý, leč nebyl’s! věz, já tajně s tebou dlel a vyslech’ jsem tvůj výkřik pronikavý i stesk i žal i radost, jež jsi pěl; mně divně kouzelná tvá píseň jala, duch nadšen krásou bloudil v žití snech, skal sivá ňadra mlhou oddýchala, a tvému podobný z nich zvučel vzdech. 168 Při písni té den zrak otvíral světlý – bylť raněn jen a z mdlob se budil zas- na strání ňadrech kytky keřů kvetly, a slzy štěstí plály s travin řas; v šat královský kraj přioděl se chudý, zdroj horstva modravý jak zlato tek’, a k skále červánek se skláněl rudý a na čelo jí tiskl polibek. V té chvíli tiše snášela se ke mně druž nebes, poesie, halíc tvář, zvuk zlatých strun chvěl v ňadrech mi se jemně a v srdci čarodějná krásy zář; výš duše vzlétala, ač s tebou dlela, a s nadšením, jež posvěcuje ret, jak ty své jarní alleluja pěla a ztichla též, když ty jsi ustal pět. S tvou také moje píseň ztratila se; dlí obě uzavřeny v srdci skal i v srdci mém, leč obě zavzní zase, až klepat na nás bude stesk a žal; zvuk krásy velebné se nevytratí, jenž duši znítil nám a zjasnil hruď, on třeba před smrtí se jistě vrátí – Ó druhu skalních samot, žehnán buď! 169