Stehlík.
V mlh závoj Jeseň luhy vine,
stesk padá v kraj i v lidský sen;
hej, stehlíku, můj harlekýne,
pojď, obvesel mě chvilku jen!
Pojď, švarný ptáku rudé tváře!
když druhy své rád škádlíváš,
snad od starého písničkáře
též trochu poškádlit se dáš.
A smíš-li na rejdišti nivy
žert ze sýkor a pěnkav mít,
proč nesměl bych tě, hašteřivý,
též s dovolením poškádlit?
203
Jsme oba volni, chvilka stačí,
mně k vůli učiníš to snad,
sic lestkvice dám na bodláčí
a naučím tě poslouchat!
Nuž jak? Ej, vzdorně házíš hlavou,
ni semen nechceš darem mít?
tož půjdu na tě s usmívavou
a budu trochu lichotit.
Nic neboj se, můj švarný hochu,
nač v prchavý se dávat let,
což nelze pěvci s pěvcem trochu
o moudrých věcech rozprávět?
Vždyť víš, ty pestrý květe ptačí,
že dřív, než sněhy počnou vát
a bouře krajem těkat v pláči,
v klec veršů svých tě musím dát.
Nuž pojď a zanech všeho všudy,
pak můžeš zase s druhy hrát,
jen tenkrát zaplaš moje trudy,
buď vděčen mi, vždyť mám tě rád.
Již tenkrát, milá ptačí duše,
jsem velkou radost z tebe měl,
když v poli s vršku plané hruše
pět synáčků jsi vyváděl.
204
Jak třepali se ulekaně,
že za šera, než svítal den,
již z visutého hnízda maně
tvůj štěbot vyzýval je ven.
No, nyní máš je v bezpečnosti,
já přeju ti to, žehnej Bůh,
vždyť milé ve vás máme hosti,
nechť les i sad je bez lopuch.
Nechť málo řepky, málo býlí,
a zřídka len a zřídka mák,
přec, nechať zima vůkol kvílí,
k nám družíš se; jsi hodný pták.
No, rád tě mám, vždyť ustavičně
tvá píseň zvučí se všech stran,
když na sněti se houpáš sličně –
jsi roztomilý tatrman.
A kterak varuješ své druhy,
když luňák do hvozdu jim vnik’!
Ty dřív, než krouží svoje kruhy,
jim hlasně voláš: „Pekelník!
Zlý pekelník je zase tady,
pryč, rozleťte se do všech stran,
rod v listí ukryjte svůj mladý,
než zhyne z luňákových ran!“
205
Též z legendy tě ctím. Skryt v keři
v před nedral jsi se ptáků hned,
když Pánbůh maloval jim peří,
a skromně čekal’s naposled.
To řídká ctnost je naší doby;
tak mnohý v před se tlačí teď,
ač cizím jen se peřím zdobí
a v hlavě plevy má a smeť.
Ty’s z jiných, proto Všemohoucí
tvé zdoby nad sta jiných dbal,
an rajských ptáků barvy skvoucí
na rozkošný ti úbor dal.
Ač vzal jen, v kelímku co zbylo,
a jezdil štětcem, jak kde moh’,
přec v tobě se mu zalíbilo;
jsi nejkrásnější ptačí hoch!
Tu rudá je, tam žlutá lata,
čerň na křídlech, skráň bílou máš –
to značí sice renegáta,
leč přes to, jonáku, jsi náš.
Stráň rodná nad nivy ti steré,
jí neopouštíš ve zlý čas,
ať vichr cuchá ji a pere
a trhá křovin řídký vlas.
206
Tak neváží si vlasti mnohý,
a proto zdráv a štasten buď;
Bůh dej ti locik celé stohy
a vroucí písně v bujnou hruď!
A mrazy přijdou-li a deště,
sleť k nám a nestrachuj se nic,
my máme ve vikýři ještě
hrst znamenitých makovic.
Přijď, neboj se těch lidských bytů,
ne všude nástraha a klam –
a nyní leť si do blankytu;
já motiv chtěl, a již ho mám!
207