Skorec.

Skorec.
To bylo v úžlabině Váhu, kde voda přes úlomy hor jak zběsilá si razí dráhu, než ňadra utíží jí vor; kde peří se a divně těká, až jako z diamantů stéká do bujně rozvětvených drv... tam spatřil jsem tě ponejprv. Tvé hrdlo zřel jsem sněhobílé a krátkých křídel černý pýr, když odpolední slunné chvíle jak střela vnikl’s u vod vír; to byl tvůj palác křišťálovýkřišťálový, vždy hynoucí a stále nový, a vždy, když ven jsi vyletěl, skvost perel na šíji ti tkvěl. 208 Věz, tenkrát, ptáku milozvučný, v hor luzném kraji kol a kol, kde pláč a zpěv jsou nerozlučny, v ráz zjev tvůj jsem měl za symbol těch, již zde v jařmu neustálém v zdroj žití rozpěněný žalem své duše pestrý noří sen, až skvostem písní letí ven. Buď zdráv! Až k slunci ať se vznáší tvá duše nad pozemský luh vzdor těm, jimž pochoutkou je dražší než tvoje píseň tučný pstruh, a proto hubí tě a ničí jak u nás Vydry *) na poříčí, kde viděl jsem tě naposled pod křišťálový krýt se led. To na hod vánoční se dělo, když vodu ledný zdobil třpyt a hejno sýkor přiletělo, jež zatoužily perly pít; mně tenkrát na Šumavské pouti přál Bůh tvé srdce vyslechnouti, a dojmů z Tater zlatý sled v mé duši znova ožil hned. *) Vydra = bystřina tekoucí divokou rozsedlinou Šumavskou.
209