To bylo v úžlabině Váhu,
kde voda přes úlomy hor
jak zběsilá si razí dráhu,
než ňadra utíží jí vor;
kde peří se a divně těká,
až jako z diamantů stéká
do bujně rozvětvených drv...
tam spatřil jsem tě ponejprv.
Tvé hrdlo zřel jsem sněhobílé
a krátkých křídel černý pýr,
když odpolední slunné chvíle
jak střela vnikl’s u vod vír;
to byl tvůj palác křišťálový,
vždy hynoucí a stále nový,
a vždy, když ven jsi vyletěl,
skvost perel na šíji ti tkvěl.
Věz, tenkrát, ptáku milozvučný,
v hor luzném kraji kol a kol,
kde pláč a zpěv jsou nerozlučny,
v ráz zjev tvůj jsem měl za symbol
těch, již zde v jařmu neustálém
v zdroj žití rozpěněný žalem
své duše pestrý noří sen,
až skvostem písní letí ven.
Buď zdráv! Až k slunci ať se vznáší
tvá duše nad pozemský luh
vzdor těm, jimž pochoutkou je dražší
než tvoje píseň tučný pstruh,
a proto hubí tě a ničí
jak u nás Vydry *) na poříčí,
kde viděl jsem tě naposled
pod křišťálový krýt se led.
To na hod vánoční se dělo,
když vodu ledný zdobil třpyt
a hejno sýkor přiletělo,
jež zatoužily perly pít;
mně tenkrát na Šumavské pouti
přál Bůh tvé srdce vyslechnouti,
a dojmů z Tater zlatý sled
v mé duši znova ožil hned.