Les rděl se políbením zory,
pláň usmála se, zjasnil dol,
a na temeni šedé hory
den bílý sedl na prestol,
leč mráz objímal spící zemi
pln vášně a pln vzruchů zlých,
a světelnými krůpějemi
led drobný hořel na větvích.
Já nedbal mrazu, nedbal sněhu,
a cestou k háji jsem se dal,
v němž vichor v divém koloběhu
změť diamantů rozsypal;
v mé duši sklíčené vše mřelo,
co kvetlo dřív; cit chladl v led,
v mlh sivé moře oko zřelo
a do vánice různých běd.
V mé duši lítost zastenala
a šeptala mi: „Vše je dým,
když radost srdce opadala
tvé krve květem nachovým;
když život upoutal ti křídla
a děti vzala bouře zlob,
jsi ptákem u vyschlého zřídla,
a míru skytne ti jen hrob!“
Já vzkřik’; mech zúpěl zpod mých kroků,
a z dum když vyrušil jsem chvoj,
sníh pršel s ní a zdál se oku
jak svatojanských mušek roj;
ač slavnostně se přiodělo
vše, co v té samotě jsem zhlíd’;
přec v ňadrech srdce mi se chvělo,
leč mimo mne byl mír a klid.
Co zhlíd’ jsem v lesa pološeří,
vše snilo tajemný svůj sen,
srn ukryt byl, a klubkem peří
zdál pták se k sněti přichoulen;
jen v jedlí vrkočích se mihnul
skvost živý, křivčin milý zjev,
a jak by střelec hruď jí stihnul,
pýř zdála se být samá krev.
Jak k modlitbě jsem sklonil čelo
a krásou líbán tajil dech,
tu pojednou to zazvučelo
ve sněžných křovin guirlandech;
tak rozkošný byl květ těch zvuků,
hned tlumený, hned hlasný zas,
že na srdce jsem tisknul ruku
a duchem slétl v jara čas.
Ten zpěv mě uchvacoval v nitru
a svěžil trilků kaskadou,
jež v dumném únorovém jitru
- déšť perel – padly v duši mou;
krev v žilách počala mně hřáti;
vždyť vyslech’ jsem z těch ladných vět:
„Ať sněží! Vesna přec se vrátí
a poceluje všechen svět.
Jen vyčkej každý pravé chvíle
a nechtěj dříve květů mít,
než dojde země svého cíle,
a než lze růže v kytku vít;
dřív musí jaro luhy zrosit
a keře zhejčkat jihu van,
než můžeš za kloboukem nosit
lesk sedmikrás a máku vzplan.
Nuž hlavu vzhůru, milý hosti,
své zjasni čelo juž i tvář,
nech zimu ňader minulosti
a ponoř duši v slunnou zář;
nač stesk, nač žal, jenž život krátí
a plaší drobných písní směs!
I tobě pohoda se vrátí,
až jíní s větví shodí les.
Nač srdcem mřít, nač zmlknout písní?
vždy z hloubky ňader na soulad
zvuč do světa, co duše vysní,
ať vedro stíhá tě, ať chlad;
nač hlavověsem býti tupen?
nač hynout tíhou vlastních pout?
až rozvine se keřů lupen,
pak snadno zase pěvcem slout!“
I ohlížím se, kdo to zpívá
mé snivé duši takto vděk,
a hle, tu s keře hlavou kývá
mnich houštin, ptačí paleček;
jak suchý list byl rzivohnědý,
blesk v černých očích se mu skvěl,
a křídla temných proužků zdobou
měl poseta a pěl a pěl.
Vždy hloub ten zpěv mi vnikal v prsy,
vždy mocněj’ bušilo to v nich,
až v radostí mých suché trsy
zas svěžest dýchal slunný jih;
vždy teplej’ ňadrům pro úlevu
hnal srdce rozprouděný nach
proud svěžesti mi v každou cevu –
a jara sen mi srdcem táh’.
Dík, střízlíčku, dík, pěvče milý,
ty’s nejněžnější pěvců všech,
vždyť žal můj, číší útrap spilý,
jsi utišil i prsou vzdech;
dík, skromný básníku můj ptačí,
jenž věštíš jistý jara vjezd,
když zimní buran hvozdem kvačí
a lehá v závěj sněžných hvězd.
Ty’s ukojil mě; v duši znova
svět slunný z mlžných bolů vzrost’,
tvá krásou prozářená slova
zas rozvila v ní růží skvost,
jimž ňadra zdobí perel četa!...
A smířen šel jsem z lesa tich. –
Bud žehnán, jehož písní zkvétá,
kdo v nitru svém již čeká sníh.