Chocholouš.

Chocholouš.
Z úvozu rýhy hlavu zved’ veselý šohajek ptačí, rozhlíd’ se vůkol, v pole slet’, po stříži v brázdě si kráčí. V zahnědlý prostě oděn šat na hlavě chocholkou třese. „Zpívá-li?“ „Zpívá! Aj, pak z blat sotva se k blankytu nese!“ „Poslyš!“ „Aj, knikal ten ti vhod? tomu že pěvec se říká? vždyť pije z kolejných jen vod, kal mu až na hlavu stříká.“ 194 „Ovšem, leč vod těch krůpěje v nitru se v rubíny mění, vroucněji-li se rozpěje, nad něho básníka není. Zazvučí-li si na sněti, pučí sněť, chví se a kývá, a když to k srdci doletí, je z toho pohádka tklivá. Mrtva je hlína, z ní však přec nebeská vyrůstá krása, dal-li jí život umělec ohněm, jenž v duši se jásá. Z chaosu, z kalu stvořil Bůh zázraky, skvrn jež jsou prosty, proč z prsti orné tvůrčí duch nemoh’ by vyvážit skvosty?“ 195