Sýkora parukářka.

Sýkora parukářka.
Z Francie k nám přiletěla slunných niv roztomilá parukářka, pravý div, velmistryně převýtečná napořád, skromná, tichá parádnice, mám ji rád! Krásná, ladná, milá, vnadná; samý pel, krašší nikdo jaktěživ jste neviděl; nevím proč, leč paruku má též: gris clair, a co nejvýš ku podivu, pouze z per. Miluji tu parukářku na vzdor všem, třeba víc než o půl věku starší jsem; bílé líčko, bílé hrdlo jsou mi vděk, i ten černý kolem šíje obojek. Vážím si té umělkyně s parukou, její vkus buď vašim přáním zárukou, je-li z vás kdo mody chtivý, pěvci, hej, paruku si parukářkou dělat dej! 159 Spěšte! No, jen nekaboňte probůh tvář, ctěn-liž není v mnohé zemi parukář? nenosí-liž prázdná ňadra plna zdob? má-li jenom řádnou touru nebo cop! Já paruky dělat nedám, k čemu as? mám svou hlavu bez kudrlin, bez okras. „Drž se módy!“ praví mnozí, já však ne; co je móda, přežije se, pomine. Mám svou touru samorostlou, k čemu lež? měj si jiný na sta paruk, když je chceš; nedbám mód, jsem přirozeným napořád; co je pravda, v tom je krása, to mám rád! K čemu účes vypůjčený na obdiv? korunou být nemůž’ chochol jaktěživ; jasné čelo zdobí muže víc než skvost, je-li v lebce, v ňadrech, v srdci jisker dost! 160