Orel.

Orel.
Na skalním trůnu hrdě stál mohutný orel, ptactva král, zablýskal okem v šíř i dál, rozhléd’ se, hlasně zaklektal po dálném lesnatém svodu: „Ptáci, zvu všecky vás k hodu! Zvu dvořenínů vzácnou směs, co má jich niva, luh i les, zvu sokolí i soví rod, zvu racky, věštce bouřných vod, chřástaly, čápy i sluky s drobnými dětmi i vnuky! 180 Nuž šplhavci, kde který dlíš, i datli, žluvy, blíž jen blíž, sem holubové z končin všech i rorýsové, na pospěch, nedejte znova se zváti, léto se končí, čas krátí! Sem kukačky, jichž vroucně ždám, i pěvci, nejraděj jež mám, sem drozdi z hájů, lejsci z luk, i vy, jichž v půlnoc zvučí tluk: slavíci, lindušky, skorci k mému si pospěšte dvorci! Sem, kdo jen můžeš, křídla tuž, sem, černé vlaštovice, už, sem, kdo jsi nejmenován zbyl, buď strnad, ťuhýk, vrabec, hýl, střízlíci, pěnice, rehci – nikoho urazit nechci! Sem, vynechán-li posud kdos, ať dlask, ať brkoslav, ať kos, ať mandelík, ať koroptev, ať křivka červená jak krev, s červenkou stehlík ať pestrý, s jiřičkou břehule sestry. Sem, kdo rád hnědých plžů rod, kdo z polí hmyz a ryby z vod, 181 kdo larvy mravenců a včel, kdo z tučných ponrav zmohutněl, třešně kdo snídá i svačí, hrozny i vajíčka ptačí. Sem ze všech lesů, niv i lad, kdo čil a zdráv, sem odevšad, kdo prosem živ, kdo semenem, kdo hmyzem, rybou, sem, jen sem, ať třeba louskáte pecky –“ tiše pak dodal: „Králem jsem, a sním vás, hlupáci, všecky!-“ 182