Na skalním trůnu hrdě stál
mohutný orel, ptactva král,
zablýskal okem v šíř i dál,
rozhléd’ se, hlasně zaklektal
po dálném lesnatém svodu:
„Ptáci, zvu všecky vás k hodu!
Zvu dvořenínů vzácnou směs,
co má jich niva, luh i les,
zvu sokolí i soví rod,
zvu racky, věštce bouřných vod,
chřástaly, čápy i sluky
s drobnými dětmi i vnuky!
Nuž šplhavci, kde který dlíš,
i datli, žluvy, blíž jen blíž,
sem holubové z končin všech
i rorýsové, na pospěch,
nedejte znova se zváti,
léto se končí, čas krátí!
Sem kukačky, jichž vroucně ždám,
i pěvci, nejraděj jež mám,
sem drozdi z hájů, lejsci z luk,
i vy, jichž v půlnoc zvučí tluk:
slavíci, lindušky, skorci
k mému si pospěšte dvorci!
Sem, kdo jen můžeš, křídla tuž,
sem, černé vlaštovice, už,
sem, kdo jsi nejmenován zbyl,
buď strnad, ťuhýk, vrabec, hýl,
střízlíci, pěnice, rehci –
nikoho urazit nechci!
Sem, vynechán-li posud kdos,
ať dlask, ať brkoslav, ať kos,
ať mandelík, ať koroptev,
ať křivka červená jak krev,
s červenkou stehlík ať pestrý,
s jiřičkou břehule sestry.
Sem, kdo rád hnědých plžů rod,
kdo z polí hmyz a ryby z vod,
kdo larvy mravenců a včel,
kdo z tučných ponrav zmohutněl,
třešně kdo snídá i svačí,
hrozny i vajíčka ptačí.
Sem ze všech lesů, niv i lad,
kdo čil a zdráv, sem odevšad,
kdo prosem živ, kdo semenem,
kdo hmyzem, rybou, sem, jen sem,
ať třeba louskáte pecky –“
tiše pak dodal: „Králem jsem,
a sním vás, hlupáci, všecky!-“