Zlatohlávek ohnivý.

Zlatohlávek ohnivý.
Kde po pás v sněhu dumá lesní chata, den v červánkovém plášti k hvozdu táh’, a hojnost kapek taveného zlata chvěla se na sosnách. Hle, kterak v slunci mění se a skvějí, na bílý s oblak padajíce sníh, a poskakují v rozpustilém reji jak živy na větvích. A věru, ony krůpěje jsou živy; jeť ohnivých to zlatohlávků rod, an slaví pokraj zasněžené nivy svůj novoroční hod. 210 Zda každý živou kapkou zlata není? Jen pohledněte na čilý ten dav, jak hrdě nese v poskoku a pění svůj zdobný zlatohlav! Ej, kmitá se to stromu haluzemi jak okřídlená četa žhavých střel, snad krůpějemi slunce padli k zemi, když Bůh je utvářel. Teď živé zlato na hlavě jim raší – a kterak hebký je ten něžný skvost – jen nezpyšněte, zlatohlaví braši, mou slyšte upřímnost! Víc skvost mi ten, jenž z ňader se vám prýští, než ozdobného peří zlata směs; kdož pak teď ctí, co na hlavě se blyští? co v hlavě, platí dnes! Nech třeba slunce na kabát nám sletí a hvězdy svítí s dvojích náramnic, když nejsou hvězdy v mozku ladné spleti, na šatě nejsou nic! 211