Chocholouš.
Z úvozu rýhy hlavu zved’
veselý šohajek ptačí,
rozhlíd’ se vůkol, v pole slet’,
po stříži v brázdě si kráčí.
V zahnědlý prostě oděn šat
na hlavě chocholkou třese.
„Zpívá-li?“ „Zpívá! Aj, pak z blat
sotva se k blankytu nese!“
„Poslyš!“ „Aj, knikal ten ti vhod?
tomu že pěvec se říká?
vždyť pije z kolejných jen vod,
kal mu až na hlavu stříká.“
194
„Ovšem, leč vod těch krůpěje
v nitru se v rubíny mění,
vroucněji-li se rozpěje,
nad něho básníka není.
Zazvučí-li si na sněti,
pučí sněť, chví se a kývá,
a když to k srdci doletí,
je z toho pohádka tklivá.
Mrtva je hlína, z ní však přec
nebeská vyrůstá krása,
dal-li jí život umělec
ohněm, jenž v duši se jásá.
Z chaosu, z kalu stvořil Bůh
zázraky, skvrn jež jsou prosty,
proč z prsti orné tvůrčí duch
nemoh’ by vyvážit skvosty?“
195