Labuť
Jak obláček, jenž jara pozdrav nese,
na blankytových ňadrech nebe svítí,
i ty, když na modravém pluješ plese,
mně poslem pohody se jevíš býti;
jak krásná jsi, jak půvabná, ač němá,
jak klidná, straníc svárů se a bojů!
Snad také tvoje nitro skvrny nemá,
ty dcero pramenů a zdrojů!
Jak z úběle jsi, zjeve bohorodý,
jak z blesku Jovišova jsou tvé hledy;
rci, nespadla jsi do náruči vody
snad vínem lásky spita z klínu Ledy?
Snad v nebi, které s jezerem se snoubí,
zříš posud bohyni tu usměvavou
a vzpomínkou se chvěješ v srdce hloubi,
a blaha sen ti táhne hlavou?
174
Hle, ladnou peruť nazvedáš jak k letu
a sličnou hlavu nyvě kloníš k hrudi,
kde z vůně v ňadrech utajených květů
tvá dumná píseň k životu se budí;
což břehů dbáš, co lesů, niv a luhů,
kam pestrý pták a zlatá včela pílí!
tvůj přítel v jezera dlí modrém kruhu,
hvězd obraz: leknín bílý.
Tak nebe nad sebou máš nedozírné
a nebe v hloubce vod i v srdce vznětí;
co tobě dílny ruch, co křiky vírné
všech mimojdoucích třeštitelůvtřeštilův i dětí?
a nechať mrak ti náhle peruť skalí,
ty s hlavou na prsou, zříš bez úžasu,
jak zlatý proud, jenž ňadry se ti valí,
pln hudby jest a jasu.
A jaký pohled vábný to a krásný,
když na pel tvého kmentového peří
lesk padá hvězd jak výše pozdrav jasný
a na východě červánkem se šeří,
jenž křídla tobě zlatí úbělová:
tu myslím vždy při velebném tvém zjevu :
Tak má být také duše básníkova,
když vznáší se v říš zpěvu.
175