Vrabec.
Den temný z klínu jeseně se rodil,
měl bledou tvář a sivý zrak mu vlh’,
mrak šedou roušku na skráně mu hodil,
a země ukryla ho v pleny mlh,
a po obloze těkající chmury
pýř bílou v lůžko sypaly mu shůry.
Tu na dvůr statku, zkad pět cepů znělo,
by zrna klenot zlatý vydal klas,
za stádcem stádce vrabců přiletělo,
leč vyplašeno na strom vzletlo zas,
jenž větry obrán o vše, co měl v létě,
jak žebrák hostitelem byl jich četě.
196
Jsa hostem právě horském ve přístěnku
po čerstvém vzduchu světničky jsem prah’,
ač sivé mlhy válely se venku,
a bílý pápěr ležel na horách;
i viděl jsem v těch větví ptačím stádu
ruch předivný a vyslech’ hlučnou svádu.
To bylo třepetání, bylo hluku!
Ten pýřil se, ten kloval do větvic,
ten křičel hlasně v chomolný rej zvuků,
ten skákal druhu podurděně vstříc,
ten těkal tam i sem, ten dotíravý
pýř černou družce s křídel rval i hlavy.
Já dlouho hleděl do koruny stromu,
až zvěděl jsem, že vrabčí byl to sněm;
ti ze všech polí sletli se i domů,
by o svých strastech rokovali v něm;
já duši svou jsem v jejich srdce vnořil
a znal jsem v ráz, co který zahovořil.
Tak vystih’ jsem, že radili se ptáci,
jak nových řádů sestrojiti svět,
by hynout nemoh’ jeden tuhou prací
a druhý válet se a zahálet;
by, když mře žebrák při mrazu a hladu,
pán neukládal zlata na hromadu.
Výš ostatních sed’ chlapík načechraný,
všech náčelník, či vrabčí doktor snad,
ten vrtěl černou hlavou na vše strany,
197
a dotazován hlučně odevšad,
svár konejšil a volal: „Jen ne hádku,
všem slovo dám, leč pěkně po pořádku!
Vy víte, co nám vyčítají jiní:
že vyrůstá nás jak po dešti hub,
že hrubí jsme a závistní a líní,
že naším řemeslem je zášť a lup,
že kde kdo může, kouše se a sváří,
že podvodní jsme ptačí proletáři!
Že nic a nic nám není podle chuti,
že majetek nám nic než dravý plen,
že proti jiným vzdorni jsme a kruti,
že volnou lásku mužů chcem i žen,
že mrav a řád z nás drze každý ruší,
a že nám v posměch Bůh i věčnost duší.
Že štěpů květ, než v plod se zmůže, rveme,
jest také lež! Snad stane se to kdys,
larv z něho mocí dobýti-li chceme
a dechem slunce oživený hmyz,
leč ptám se vás, co jiným v šírém světu
za hříšné choutky oběť padne květů?
Že víno škubem nemajíce studu,
než sílu vykrvácí jeho plod
a zlatým zdrojem perlí z klenby sudu,
je z půle pravda jen a z půle svod,
a pak, což réva hroznů poklad nosí
jen pro vznešené kvíčaly a kosy?
198
To vše je klam a lstivá léčka pouze,
a tu a tam vzrost’ taký-li z nás čin,
jen bída k tomu hnala nás a nouze
a vzlykajících útrap plný klín;
proč radou pouze pomoci nám skýtat?
či nesmí prostý vrabec ani lítat?
Kde jsou, kdo pro nás koutek v srdci mají,
kdo skrovné lásky chudobkový květ?
kdo o zář očí našich dětí dbají?
kdo o perutě k vzletu z tůně běd?
kdo rty nám ukájejí žízní siné,
když z ňader ran nach života se line?
Zpěv lahodný-li naší duši schází,
tož bez důmyslu záře není přec;
ej, často v krzně chundelatých frází
chví bídné myšlenky se kostlivec,
jenž pro publikum vyžilé a slepé
jen zimomřivě zvadlým zobcem klepe.
Nuž, zásady své povězme již směle,
nechť ztřeštěným je zovou bláznů snem,
my Boha v mozku máme, v srdci, těle,
a co nám káže, to nám zákonem;
nic z hloubky ňader nám ho nevystřebe,
zní: „Miluj bližního jak sama sebe!“
Je mnoho nás, a bereme-li z polí,
když v slunci zrají, více klasů snad,
proč divno jim? Zda máme panské stoly?
199
či semenec? Ej, rozkáže-li hlad,
tu nepomůže hartusit ni láti,
líp dobrovolně, čeho třeba, dáti!
Těm ovšem líp, kdo v pěkné kleci chrní,
když za mrazu nás tajně hostí chlév,
vždyť mají hojnost přerůzného zrní,
leč my – my nejvýš hrst jalových plev,
a v lázni ze skla když se jiní pruží,
my koupat smíme se jen na kaluži!
Či staví nám kdo budky po okolí
neb teplé hnízdo upravuje v klec?
Spíš zlobně sráží hned, kde stan si volí
a lůžko slamou stele našinec;
zda někdo dbá, když z podkroví je smetá,
že zahyne v něm útlých dětí četa?
Leč bída nedbá smrti, nedbá žití;
my zorlíme, až zloba vnikne hloub,
jdem zvolna sic, leč svoboda nám svítí
jak ondy bludným v poušti zlatý sloup,
i věříme, že v nedaleké časy –
nechť krve křtem-též doždáme se spásy.
Střel smoud a blesk nás věru nezastraší
ni strašák houpavý a pestrý věch,
tím leda párek motýlů se plaší,
ne smělých odvážlivců houfný sběh;
ať stům zbraň smrtonosná žití zkrátí,
což na tom jest? V čas tisíce se vrátí!
200
Pak také pro nás jara den se zjeví,
a zvučné rhytmy vytrysknou nám z prs,
a nebudou nám v úděl pouze plevy,
leč sladkých jahod vypěstěný trs;
pak také pro nás třešně budou zráti,
a nebe úsměv na vždy se nám vrátí.
I my se vznesem v zpěvných díků sféru
a v skřivánkova chrámu modrou výš,
skvost perly na každém nám utkví péru,
a v ňadrech harmonií ladná říš;
i my kraj světů rozneseme zvěsti,
že v bratrství a lásce jen je štěstí! –“
Čím hlučnějším to bylo sněmování,
tím víc v mé hlavě množilo se dum –
a v purpurného slunce raním plání
jak krví polit bílý dřív byl chlum,
a cestou mimo, plné rudé tváře,
jel boháč z města hbitém na kočáře.
I přes kol rachot sněmovali ptáci,
až kočí v smíchu v stádce bičem švih’,
já viděl, jak se dvé jich s větví kácí,
leč ostatní druh za druhem se zdvih’
a v hlučném pokřiku a plachém zmatku
přes hřeben střechy sletl na dvůr statku.
Dál kočár spěl, leč za kočárem s holí
šel chudák potulný; byl bled a chor,
snad žebral kousky chleba po okolí
201
od útrpnějších lidí Žďárských hor;
hruď propadlá se kašlem třásla v hadrech,
já zachvěl se, a křik mi vázl v ňadrech.
Ven chtěl jsem nepokojen z nízké síně,
tu na prahu strýc s ubožákem stál,
pak bibli bratrskou vzal z rohu skříně
a mě i jeho vlídně k stolu zval. –
Ten den dva choré pod bratrským krovem
v zdar chlebem vyléčil a lásky slovem.
202