Strnadi.
Pýr mraků dálné kraje v čechel skrýval,
a stále hojnějším byl jeho let,
zvon nebes šedý s bílou zemí splýval,
a konce nevidět.
Jen závěje, jak moře zbojné vlny
za divé bouře, rostly podél cest,
a sněti stromů byly guirland plny
a plny drobných hvězd.
Však slunce náhle jasnilo se v běhu
vzpomínkou usměvavou jarních dnův
a nasypalo do bílého sněh
zář drahých kamenův.
230
Tu vy jste přiletěli, pěvci žlutí,
na stromy v alejích – ký byl tu ruch –
a jati jara tuchou, v ňader zdutí
jste pěli s druhem druh.
To píseň byla jara na oslavu,
jež vítězně se bralo v srdce niv,
by všemu tvorstvu zmátl hruď i hlavu
ten jeho zlatý div.
Vy první byli jste jím okouzleni,
ten tam byl vašich ňader žalný stesk,
jen žlutý pýr pří zvučných prsou chvění
jak ze zlata se lesk’.
A hnědá letka zvedala se tiše
nad šedý níž, leč výše zrudlý bok,
když vy jste, zákopnící slunné říše,
řad zpívali svých slok.
Jen sedm slabik zaznělo mi v sluchu,
leč jejich závěr tak mi v duši tkvěl,
jak ranní rosa z prohřátého vzduchu,
jak bílé růže pel.
To byla píseň bez kožichu frází
a bez vlečky, leč žár a cit v ní byl,
že stromu děd hnal mízu v útlé mlází
a mladé jaro snil.
231
Ó mám tě rád, ty stráže domorodá,
tu vaši věrnost k rodným krajům ctím,
vy cítíte, co rve je, co jim hlodá
hruď mrazem ledovým.
Vy s lidem trpíte, jste povždy skrovni,
jak on je sám, ač veleti by měl,
jak vrány vám, již pěvcům chtí být rovni,
ta cháska drzých čel.
Vy neprcháte v cizí kraje, braši,
svých milých míjejíce stan i hrob,
vám chudá matka macechy je dražší,
nechť v tvář jí plivá rob.
Vy pravými jste bratry duše mojí,
a jako vašich zní mých ňader zvěst,
všech v útrapách, všech v strastech, v každém boji,
vlast nad poklady jest!
Nechť pláštěm zimních běd je skryta světu,
přec vím, že přijít musí slunný čas,
kdy při vánici krásy závěj květů
Bůh v klín jí hodí zas.
232