A vlny bouří dál.

Adolf Heyduk

A vlny bouří dál.
O peruti zkrvácené hořem letí myšlenka má žití mořem, jež se po třikráte děsně zdulo, by mé nejdražší v něm utonulo – a vlny bouří dál. Nejprve – ó jak to víří v hlavě! – otec zhynul v rozkacené vřavě, pak mé dítě, prvosenka jará, naposledy matička má stará – a vlny bouří dál. SmutnoSmutno, teskno! Srdce mé i skráně dnem i nocí stále myslí na ně; za to často v myšlenek mých taji v píseň vtěleni mne objímají, a vlny bouří dál. 32 A přec šťasten jsem i v trudném žele; planeť jasnou hvězdou na mém čele jejich lásky vroucí políbení, a v mé duši červánkem se denní; leč vlny bouří dál. 33

Kniha Rosa a jíní (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 15) (1899)
Autor Adolf Heyduk