I.
PRCHLÉ CHVÍLE.
[7]
ROSA A JÍNÍ.
[9]
Rosa a jíní.
Šťastna niva, šťastno srdce,
z jarního-li deště
zůstaly jim k osvěžení
rosné kapky ještě.
Nechať křídly šedivými
zima slunce halí,
jen když z kapek průsvitavých
křišťály se staly.
Co v nich sluncem uschováno,
doba nezastíní;
z jara duha z rosy plane,
v zimě svitá z jíní.
11
Píseň vlaštovice.
Už ztratila se zima v kvapném letu
v svůj mlhovitý na severu hrad,
a skvostnou perlou k sněženčině květu
vzdech jara večervečer, tajemně se vkrad’.
V té perle slunná zář se duhou stává,
a s nebe skvostně blankytových desk
zas hymny zpívá skřivánků směs žvavá
a sýkořice švitorný svůj stesk.
V to zabrán jsem, níž uklání se šíje,
mé spánky líbá jižních vánků ret;
a nedopěná v zimě melodie
zas písně vlaštovkou se vrací zpět.
12
Beze stopy.
Jarní zkazka letí světem,
posety jsou cesty květem,
a mé mládí zatovlasézlatovlasé
po těch cestách probíhá se.
Prohání se luhem, polem,
kvítí trhá, metá kolem,
střásá rosu s kyprých snětí,
s ptáky v háj i na luh letí.
Do bujné se trávy skrývá,
s křepelkou si v žitě zpívá,
z pobřežního bystřin mlází
lesklým jelcům drobty hází.
Prchlo, nevrací se, škoda!
Hledím za ním – v hruď to bodá –
nejde! Bádám, kde by bylo?
Bůh ví, kamo zabloudilo!..zabloudilo!...
13
Kvapí zima ručím během,
zaváto je všecko sněhem;
kudy těkáš, moje snění?
Po tvém jaru stopy není.
14
Vzpomínka.
Hory modrají se, nebe siná,
mladým setím rozvlněn je luh,
zemí chodí Vesna dobročinná,
modrým nebem žehnající Bůh.
Myslím na svůj domov v temné dáli,
čím víc myslím, roztoužen jsem víc,
srdce mi se třese, čelo pálí,
jiskry prší z temných zřítelnic.
Zahradu zřím zase domu kolem,
samý ptačí zpěv v ní, samý květ;
těkám bujným luhem, jarým polem,
dětskou písní rumění se ret.
Trhám květ – dlaň prázdna – srdce puká,
a přec dobou okouzlen jsem tou;
čemu lidská nestačila ruka,
skyť mi anděl písně myšlenkou.
15
Prosba.
Svůj vesna kvítím přizdobuje vůz,
jas slunce zářný padá na haluz
i do mých zápisků se vkrádá;
ó, postůj, příteli můj dlouholetý,
a rozviň poupata mých písní v květy,
jen za to vroucně pěvec tebe žádá.
Mé dumné čelo zjasni, laskav buď,
změň slzy v perel skvost, v květ rozviň hruď,
dej síly písni mé, jež právě vzchází,
než přijde žal – ach, často kolem klusá! –
a její útlý kalíšek mi zdusá,
jenž vůni svou mě světem doprovází.
16
Při dešti.
Sivým nebem černý mrak se honí,
drobné kapky na okno mi zvoní,
neustálý jest jich cval;
tak se v hloubi snivé duše roní
žití stesk a žal.
Mraku, co jsi udělal?
„Aj,“ dí mrak, „proč ty, když mám se k pláči,
přinášíš své růže v květináči?
Podivný jsi věru brach!
Vláha má, jež lupénce jí máčí,
snímá s květů zemský prach,
aby rděl se korun nach.
K písni-li tě plachý zjev můj nutí,
zajásej; prach z radosti tvé suti
dlouho pokrýval ti hruď;
nevzdychej, klid vzchází z odřeknutí,
jara silou k životu se vzbuď,
k nebi hleď, a pěvcem buď!“
17
Prchlý máj.
Bylo to v máji, růže se rděla,
v rozkoši nebe líbalo zem,
poupata stromů v běl se rozvíjela
pod nebes zlatým závojem.
Pěnkavy k hnízdům hledaly si snětí,
vzduch zvonil zpěvem skřivánkův a dětí,
a máj byl také v srdci mém.
Zpíval jsem, výskal, nevěděl ani,
po jaru léto že mi vzal čas,
mrazný že sever v sychravém vání
dechl mi jíní v temný vlas.
Neustal posudposud, aniž vyburácel;
chce, abych srdcem teskně vykrvácel
a žárem duše navždy zhas’?
18
Jeseň v jaře.
Zrudlo nebe na východě,
srnka z lesa spěchá k vodě;
stromy kvetou, vzduchu vlny
básní skřivánčích jsou plny.
Kypří hvozd a luh se směje,
jih hebounkým křídlem věje,
a svým květným okem niva
toužebně se v nebe dívá.
Ze všad tíhnou polétavě
písně k srdci, květy k hlavě;
rosa tíží mladé klasy,
rosa duši mou i řasy.
Ach, to jaro! Lichotivě
k ňadrům tulí se i k nivě,
vše, co mrazem svadlo kdysi,
ladným dechem v život křísí.
19
Hruď se chvěje, stanu maně,
těžká hlava klesá v dlaně –
a zas vesnu srdce krátkou
bouře skrývá jinovatkou.
20
Mír.
V černém slunci krásných očí
zkvétal kdys mých ňader luh,
písně byly plny rosy;
jaký zvuk to byl a ruch!
Ve dne život prokvétaly,
v noci prokvétaly sen,
a kdo přišli, kytku měli,
ať byl ten a nebo ten.
Leč těch květů povždy méně;
bílé zimy siná zář
ojíní luh ňader každý!
Mužně tedy zřím jí v tvář.
Ať mi zlíbá zpěvná ústa,
ať mi stiskne zvučnou hruď! –
Proč se vzpíráš, vzletná duše?
Nekřič, srdce, tiše buď!
21
Co tě rve a co tě tíží,
vzlétne k nebi jako pýr...
Což nad věčnou stesku píseň
není věčný mír a smír?
22
Mám dost!
Tak pravili mi: „Zanech zpěvu,
věk valně posněžil ti leb,
viz v lidských utrpení zjevu,
čas píseň zanáší jak plevu,
jsi stár, máš ženu, střádej chléb!
Hleď na bedlivé druhy svoje,
k nim hojnost snáší se i čest,
a zlato třpytí se jim s kroje, –
ty za čapkou máš kousek chvoje,
květ na srdci, leč prázdnou pěst.
Kam vede onen život ptačí?
Nuž, změň se, spěš!“ – „Ne, dosti mám,
mně chvoj a kvítí k blahu stačí,
ať stane se, jak Pánbůh ráčí;
já za chléb duše nedávám!“
23
Přání a srdce.
Ach, ta moje přání
jako bouře v běhu,
jako dálné moře
bez hráze a břehu;
a to srdce moje
jako vlaštovice,
nemůž’ v dětské ráje
přes to moře více.
Vzpíná křídla, vzlétá,
běda! – schází síla;
bouře zastihla je,
peruť přelomila;
z veliké bolesti,
nemůže se vznésti,
z velikého hoře
v divé padá moře.
24
Úkryt.
Zas myslím na Vás, hlavu v horském mechu,
vy čarní motýlové mladých vzdechů,
již pyšně křídel vzduchovými vesly
loď přáním stíženou jste větrem nesli?
Kam padli jste? Část tam, kde propast zeje,
část bouří zanesena do koleje,
část zaváta je zvadlých květů tísní,
jen zbytek skryt je v kalichu mých písní.
25
Nač žalovat?
Zas jeseň zde, a zachmuřeno všade,
pták skrývá se, a tichne lesů ruch,
mdlý slunce pršek malou duhu klade
do pavoukovy síti místo much,
jak Dionysos v bajných časů dáli
vše v zlato měnil hladovému králi.
Dech země na travinách jinovatí,
a povzdech lidský jinovatí s ním,
zlou hru se jaly zlobné větry hráti
a sázky házejí si lupením;
teď zase v pohněvu se lesem honí
jak v bajce běsi na příšerném koni.
Vše němo kol, mně volno tu však přece
a divno zas, že plakal bych i klek’...
Výš hlavu však! Šíř’, utísněné plece!
Vždyť k vám jde píseň z říše myšlenek;
nač žalovat, že jíní leb mi shýbá,
když píseň v dobách zlých mé srdce líbá?
26
Topole.
Topole dva hostí pole,
sedly vrány na topole,
křídly vějí, zobem křehcí,
prchám, vran těch slyšet nechci.
Což mi věští? Smutné časy:
jíní ve vlas, jíní v řasy,
jíní do srdce i duše –
mlhy jdou, a zima kluše.
Kvapí, supá, stená, pádí;
v dálce pláče moje mládí,
zlaté mládí, zlatá léta,
přišla zima; veta! veta!
27
Až přijde čas.
Divno mi v duši truchlivo,
za zimy na pláni stojím,
o svoje duše poupata,
o svoje písně se bojím.
Bojím se, stojím; nezoufám:
vínem zas v ňadrech mi vzkypí,
jenom až skřivan zazpívá,
jenom až rozkvetou lípy!
28
Stárnoucí peň.
Jsem samoten jak v širém poli
stárnoucí peň,
když zlatem stkví se po okolí
bohatá žeň.
I zírá kol; sněť jeho kloní
tajemný stesk,
vždyť nad hlavou se jemu honí
haditý blesk.
On zná ty kruté jeho střely;
v starobnou hruď
tak často s kletbou zaletěly:
„Ubohým buď!“
Je chor; však za jara, kdy pučí
paběrkem sil,
zpěv tichý v duši jeho zvučí:
Já šťasten byl!
29
Dotaz.
Kde že jste, vy plné růže mládí
a kde vy as, žití zlaté klasy?
Vzpomínek roj divný hlavou pádí,
zrak se mlží, hasne, vlhnou řasy.
Bujnělo to v junákově hrudi,
ňadra hojným těsnila se květem –
ruchu toho však už neprobudí
žádná vesna růžetvorným retem!
Vlnilo se myšlenkové setí
jako Živy kadeř zlatorusá,
netušil jsem, odkud bouře letí,
jež, než zrní zraje, klasy dusá.
Jinak vše; zda srdce vzplanout může,
když znoj čela jiskru žití hasí?
Ach, kde jste, vy mládí plné růže,
a kde vy as, žití zlaté klasy?
30
Jíní.
Zas prchla jeseň; první mráz
hor čela oděl v běl –
toť děsný spěch,
on květy sžeh’,
jež jsem dřív v prsou měl!
Už jíní kryje hlavu mou,
a rozvát ňader pyl,
žel, pomoz Bůh!
Ach, smutný luh,
v němž jsem dřív kytky vil!
Co vil jsem, nebudu juž vít,
vše kryje sníh a mech;
leč co Bůh vzal,
nevrátí žal;
co v hrobě, spáti nech!
31
A vlny bouří dál.
O peruti zkrvácené hořem
letí myšlenka má žití mořem,
jež se po třikráte děsně zdulo,
by mé nejdražší v něm utonulo –
a vlny bouří dál.
Nejprve – ó jak to víří v hlavě! –
otec zhynul v rozkacené vřavě,
pak mé dítě, prvosenka jará,
naposledy matička má stará –
a vlny bouří dál.
SmutnoSmutno, teskno! Srdce mé i skráně
dnem i nocí stále myslí na ně;
za to často v myšlenek mých taji
v píseň vtěleni mne objímají,
a vlny bouří dál.
32
A přec šťasten jsem i v trudném žele;
planeť jasnou hvězdou na mém čele
jejich lásky vroucí políbení,
a v mé duši červánkem se denní;
leč vlny bouří dál.
33
Klamna útěcha.
Počkej, má písničko krotká,
však ty zas perutě zvedneš,
zlatem až slunce je protká,
v úbělu stromy až shlédneš!
Čekám, leč otálí doba,
slunce je skryto, kde mešká?
Na stromech bílá je zdoba,
sivá jsou křídla a těžká.
Ubohá písni, tys snila!
Mračna tvou oblohu stíní,
na stromech zdoba sic bila,
květ však to není, jen jíní!
34
Zimní květy.
Zahynuli krásní snové
bez rýmů i s rýmy,
v končiny je nesly nové
strasti křídly svými;
k severu je nesly,
dálnými kde za horami
krásní snové, zlaté klamy
v širá moře klesly.
A přec někdy se mi zdává,
květnatou že směsí
zima, družka moje smavá,
na okno je věší
tiché síňky mojí;
zřímť, kdy na ty hledím zdoby,
že v nich rosa jarní doby:
slzy mladí stojí.
35
II.
RODNÝ KRAJ.
[37]
Vidina.
Svět i duch se jasní,
stesk i žalost taje,
vzpomínka mé duše
letí v rodné kraje;
letí, odpočívá,
křídloma povívá,
ztraceného ráje
v milý kout se dívá.
Hle, to moje hnízdo,
vetché, starobylé,
snětí stromů skryto,
malé, ale milé;
dítě mezi městy,
nezdobené, prosté,
jen když sníh naň padne,
o píď výše vzroste.
Vidíte ty domky,
nízké, nepatrné?
vy se usmíváte,
a mně srdce trne;
39
trne mně a bolí,
bolí mne a pláče –
do světa jsem odtud
létl jako ptáče.
Jinde jinak bylo:
smutno kol i ve mně,
doma zatím kvetla
fialkami země;
země fialkami,
nebe hvězdnou tísní,
a má smutná duše
chudobkami písní.
Zase domov vidím
po tak drahném čase,
drobné upomínky
perlí se mi v řase.
Hlavu mi to níží,
duši mi to chvátí –
kde že drahý otec?
kde že zlatá máti?
Na tom jejich hrobě
bez slzy a řeči
s rozželenou písní
moje duše klečí;
ať ji mraky halí
ať v ni sutky buší,
z modlitby ji přece
nikdo nevyruší.
40
A ti druzi moji
trati se vždy více!
Všecko rozprchlo se
jako křepelice,
jako křepelice,
když v ně luňák padne:
každý jinde roste –
každý jinde vadne.
Smutno je tu, smutno,
vše se zjinačilo,
i to zlaté slunce
do mraků se skrylo,
z luhů kvítí prchlo
z domků zpěvná těcha,
lesy ošuměly,
ba i chrámku střecha.
Jen ta makovička
hrdě hlavu zvedá,
za poledne na ni
zlaté slunce sedá;
ach to slunce není,
štěstí mé tam sedlo,
než do jiných končin
zlatou peruť zvedlo.
Kde dřív usedlo si,
vytrousilo peří,
41
jeho lesk se v dálku
v zlatých vlnách čeří;
kam ty vlny míří,
tam má noha kluše...
v cizině je hlava,
ale doma duše!
42
Jarní jízda.
Okřídlenci hladím hřívu:
„Zdráv mi, koni buď!
hleď, zázračný, ku podivu
šíří se mi hruď.
Skřivánků v ní na sta zvučí,
jak to nésti jen?
Vynes ty mne, koni ručí,
z dusné síně ven!
Hleď, mé srdce mnoholetý
růžový jest keř,
na něm květy, samé květy –
nevěříš? Ba věř!
Mládne svět, lid zpívá v poli,
jasen nebe týn,
zanes ty mě do údolí
v matčin rodný mlýn!
43
Pod starou mě zanes jedli,
na potoční jez –
nedli, švarný, nedli, nedli,
chci být šťasten dnes!
Zvedni peruť, zvedni hlavu,
za myšlenkou leť,
ku lesklému nes mněmě splavu,
pod lip hojnou sněť!
Tam, kde má kdys byla máti,
všude krásy dost,
že jí nelze vyzpívati
ani na věčnost!
44
Pozdrav.
Rodných krajů smavé luhy,
z hloubky duše mám vás rád,
vás i bystřin lesklé pruhy,
pozdravuji nastokrát,
vše, co na vás puči, roste
z ňader hvozdů, luk a niv,
jako pestrou kytku noste
všemu světu na podiv.
Rodných krajů kyprá pole,
zvučné duše na pokyn,
každou brázdu vaši dole
líbám jako matku syn,
plno zrní ať z vás roste,
každé stéblo jezdce výš,
aby dlaně lidu prosté
dosti měly chlebů již.
45
Rodných krajů šumné bory,
vašich kmenů kyprá chvoj
perutných chraň pěvců sbory,
v jichž tak rád bych vzletl roj;
ať se srdci, které stůně
a jež zklamal svět a čas,
krásou zpěvu, silou vůně
vrátí prchlé štěstí zas.
Rodných krajů lide švarný,
Bůh ti v paže silu dej,
nepřítel-li věčně svárný
v bojovný tě vyzve rej;
vstaň, jak svaté právo káže,
bleskem pohled oka buď,
orlem srdce, mlatem páže,
hradbou, tvrzí mužná hruď.
Rodných krajů bohatýři
s lidem buďte jak chce Bůh;
zrádce ten, kdo jinam míří,
k výkřikům kdo práva hluch,
v jednom šiku v boji, v míru,
v sterých srdcích jeden žeh,
zdráv buď, kraji bohatýrů,
zdráv buď, lide celých Čech!
46
Domovina.
Ach, máti, matičko,
domovino rodná,
jak jsi byla dobrá,
jak jsi byla hodná!
Snášela’s mi kvítí,
za jižního vánku
a za noci hvězdy
do klidného spánku;
spěchám k tobě v snění,
za zimy i léta,
i kdybysi byla
třeba konec světa;
vráskovitou rukou
na prsa tě vinu
a svou hlavu těžkou
ukrývám ti v klínu.
Ach, táto, tatíčku,
zadumaný lese,
na tebe-li myslím,
srdce mi se třese,
47
mocí v žebra tluče,
touží vylítnouti
do hebkého mechu,
do bujného proutí;
bájí na tisíce
z jara jsi mi zpíval,
zelenou svou hlavou
v ústrety mi kýval,
ba i při jeseni,
když jsme byli spolu,
zlaté k hraní lístky
házel jsi mi dolů.
Ach, sestro, sestřičko,
studánko vždy čistá,
k tobě ustavičně
myšlení se chystá;
bílá křídla čechrá,
na polet se dává,
pod rozkvetlým keřem
blíž ti zasedává;
čilost s veselostí
nabírá si v dlaně,
aby ovlažilo
zvadlé rty i skráně,
a barvami duhy,
co v tvém zdroji leží,
k zpátečnímu letu
ručí peruť svěží.
48
Ach, bratře, bratříčku,
skalní proude malý,
jak se k tobě často
nohy cestou daly,
po kamení vlhkém
nahoru i dolů
v jásotu a zpěvu
spěchali jsme spolu;
bránils-li mi v chůzi,
bránil já ti v toku,
bys mi rybky nosil
pod mlýn na zátoku,
nohou jsem tě stavil,
a ty jsi se zlobil –
ach, jak rád bych s tebou,
bratře můj, zas pobyl.
A vy, zvony zlaté,
kam jste zvučnost daly?
společně jsme ondy
písně zpívávaly;
vaše melodie
lítly za mnou v hory,
kde jsem skryt slýchával
drozdů rozhovory;
mlčíte? ó zvony,
kde že srdce máte?
kdy pak mne zas jednou
domů zavoláte?
49
Teskno bez vás, smutno,
rád bych prosnil chvíli,
v drahém rodném kraji
u vás, moji milí!
50
Rodný kraj.
Kraji drahý, kraji milý,
nad nímž zora vzchází,
přej mé duši nést se chvíli
ptákem v niv tvých mlází;
na samotách kyprých strání
po drahných přej letech
jeden ze snů dětských skrání
nalézt v horských květech.
Krásné mládí, prchlé mládí,
mládí zlatobrvé;
rci, kde jsi? Bouř nitrem pádí,
led se tvoří z krve;
kraji dražší všechněch světů,
žehnám ti a bláhám,
ale po tvém luzném květu
navždy marně sahám.
51
Marně, marně, kde v tom světe
mé se blaho skrývá?
V hrobě; jeho sny však v letě
skřivánek mi zpívá,
jenž mě ondy pod oblaky
zval a lákal k sobě...
Ptáku, vzleť jsem mezi mraky,
a přec žehnám tobě!
52
V záplavě ranních červánků.
Záplava se mění,
pod horou se dění,
mhla se hýbá;
v dumách tebe v líčko,
moje údolíčko,
duše líbá.
Tam z té velké chaty
ved’ mě otec zlatý –
ach, čas míjí –
na rozcestí k stromu,
když jsem kráčel z domu
do studií.
A tam u té lípy, –
ach, jak léta kypí
rychle, zkrátka! –
kolem krku rámě
vila, líbala mě,
v posled matka.
53
V snech po věku čtvrti
srdce mi to drtí,
stojím tady;
ruka srdce svírá,
otce, matku zírá
oko všady. –
S vížky zvonek zvoní,
mně se hlava kloní,
hlava šedá;
hledá svoje milé,
hledá prchlé chvíle,
štěstí hledá.
Marně, nenachází;
žití strmé srázy
ráj můj cloní;
mlhy mi jej halí!...
Umíráčkem z dáli
život zvoní...
54
Rodné údolí.
Dolinečko, dolino,
z květů, vůně, světla,
zas na křídlech popěvků
duše k tobě slétla,
zase s hejnem bělásků
s květu na květ spěje,
v rose, v nebe zrcadlech
zhlíží se a chvěje.
Dolinečko, dolino,
z květů, světla, vůně
zadumaná duše má
žaluje a stůně;
pohled v jas těch zrcadel
sklíčil ji a zlekalzlekal,
truchlí; ach, kde dětský čas,
v němž jsem tebou těkal?
55
Dolinečko, dolino,
z vůně, světla, květů
divně svěží píseň zní
na vadnoucím retu,
ale když tě uvidím,
pokoje to nedá,
vzdechů půl, půl popěvků
na tvá ňadra sedá!
56
Pohled k domovu.
Vše se mi to k srdci tiskne
v květu, smíchu, zvuku,
kdo mi as v tom milém kraji
první podá ruku?
Kdo v mé oči zahledí se,
chmury slíbá s čela,
kdo se zeptá duše mojí,
proč se odmlčela?
Kéž bys ty mi v ústret vyšla,
kéž bys ty to byla,
zhaslá hvězdo mého žití,
moje matko milá!
57
Kousek ráje.
Pěkná krajinečka
nehornatá, hladká,
všude samé květy,
pohádka to sladká.
Závoj teplé mlhy
na snivé má tváři,
důvěrně jí slunko
z dětských očí září.
V nivy ty a divy
bystřeň perly hází,
na srdci má leknín,
kol vrbové mlází.
Důvěrno zde všecko
vrchovatou měrou,
bez bázně se ryby
honí vodou šerou.
58
Všecko důvěřlivo,
všecko bez obavy,
i ten štěp zas kvete
dříve holohlavý.
Bez plašení v sítí
lyska hnízdo vije,
bez nástrahy chřástal
sinou vodu pije.
Kropenatí špačci,
plni rozhovoru,
na krov domků tíhnou
k holubímu sboru.
K mlatu křepelice
spějí jako k vábci,
z dětských ruček zrnka
mlsní zobou vrabci.
Vše je krásno kolem,
luh i sad i chata;
opatruj tě Pánbůh,
pohádko má zlatá!
Opatruj tě Pánbůh,
tichá, milá, hezká,
lesy ovinutá
krajinko má česká!
59
Ráj mladosti.
Zas ráje svého vidím kout:
řad domků, téměř v lese,
k nimž potok, zbaven horských pout,
sběh’ potají si postesknout
a perly pěn jim nese.
Krov věže s rudým šindelem
i lesklá báň se drobí,
kříž na sirou se kloní zem,
a jiřic hnízda pod krovem
na staré spadla hroby.
Vrch zvětral proudem drahných let,
i hrad i bašty hradu,
a smrk, jenž tak si pyšně ved’,
že desetkrát výš mne se zved’,
skráň šedou má i bradu.
60
Ach smutno, žalno kolem kol,
leč něco mě sem svádí;
keř mého blaha je tak hol,
zde růží kvetl každý stvol –
ach, kde jsi, kde, mé mládí?
Ó kraji můj, ó sade můj,
jen jedno duch můj prosí:
jsem myslí tvůj, jsem srdcem tvůj;
keř vzpomínek mi opatruj,
než chladná smrt mě skosí!
Jen jednu růžičku dej zpět,
jen jednu milou zdobu;
nech zlíbat ji, nech přivonět
a ne-li, aspoň v konec běd
hoď do mého ji hrobu.
61
Léčka.
Léčku jste mi uchystaly,
rodný luhu s nivou,
motýlem jste duši laply
na kytku vnad živou.
A jak kráčím po dědinách,
lukami i polem,
samou vůní, samou krásou
jde mi hlava kolem.
Ba, já nevím, z vůně-li to,
že se hlava točí,
nebo z hochů hrdých ňader
nebo z děvčat očí.
A já nevím, je-li z hájů
nebo z pestrých luhů,
na něž slunce položilo
z květů tkanou duhu.
62
A já nevím, z vůně-li to
nebo z lidské krásy,
že radosti hojná vláha
stížila mi řasy.
63
Rodné místo.
Již věk je ve všem všudy stejno,
ať, kdy chceš, jeho nitrem jdeš,
vždy cvrlikavé vrabců hejno
a kavky obletují věž.
Vždy stejné jsou ty domky prosté
i jejich zadumaný klid
a vše, co puči vnitř i roste,
ať němý tvor to je, ať lid.
Vidy v oknech řada květin stála,
za každých voní ferií,
jak babička je pěstovala:
mučenka s volkamerií.
Vždy v parku stejně hyne mlází
a bejlí bují o překot
a starý kaštan plody hází
na provalený z cihel plot.
64
Vždy vyvráceny poustky dvéře
a bez hovoru vodomet,
vždy neřezané suché keře
a trávník nikdy nevyplet.
Vždy na spadnutí pomník páně,
jenž nejkrutější spáchal hřích,
že cizákovi prodal maně,
co zdědil ondy po otcích.
Tak cizák téměř věk už sbírá,
čím český bohatí ho les,
a nezří lidu, jenž tu zmírá
a hůře živ je nežli pes.
Vždyť pán má jinde dům i radu
a jinde lesy své a dvůr,
leč zde ve spustlých síních hradu
jen četu cizopasných stvůr.
Smeť cizích žní jen lid zde klidí
a cizí dědí řeč a šat...
Ach, cizí oči po všem slídí,
a cizí ruce mají chvat!
65
V zášeru dětských myšlenek.
V zášeru dětských myšlenek
těkám pln žalu i blaha;
vítám tětě, domku otecký,
vítám vásvás, pole a draha.
Vítám tětě, sade květnatý,
vítám tětě, přitmělý lese,
Bůh ví, proč zas tak pojednou
srdce se chvěje a třese.
Vítám tětě, chrámku na kopci,
vítám vásvás, prostičké vísky,
vítám vásvás, buky na mezích,
vítám vásvás, na stráních lísky.
Vítám vásvás, olše lesknavé,
vítám tětě, mlýne blíž splavu,
vítám vás... Bůh víví, co se dnes
sehnalo všecko v mou hlavu.
66
Jedno jen nejde, přeškoda!
do dálky pohledem těkám,
volám, zda aspoň ozve se;
oko mi vlhne, i čekám.
Vizte tam v bílé košilce,
ve hloubce oka tlum zvěstí,
u mlýna v klíně dědově
ručkami tleská mé štěstí.
Volám je, nejde, nadarmo!
dědovi na klíně sedí
a z šera dětských myšlenek
na vrásky lící mých hledí.
67
Cesta k domovu.
Na silničku koly rozemletou
jasný měsíc hojné stříbro metá,
s mladých višní, po krajích jež kvetou,
déšť lupínků bílých v kolej slétá,
kypré snítky hojností svou lepou
do líce i do čela mě tepou.
Stále nutí: „Vzhůru zírej k nebi,
tam se milliony světů mění,
k úvozu proč ukláníš své lebí,
půvabu-li vůkol dosti není?
či v kolejích na povadlém květu
myšlenky chceš odkojiti k letu?“
„Na zemi chci dnes, ne v nebe zříti;
oko pálí, v slzách se mi topí,
pod příkrovem zavitého kvítí
dvou předrahých duší vidím stopy,
jež mi ondy s jásavými slovy
v ústret vyšly, synu, studentovi.
68
Shledání.
Vyjasněte svoji tvář,
domky, stráně, lese!
z daleka vám písničkář
pozdravení nese.
A ty, chrámku, zablýskej
pozlacenou bání,
zvonky svými zazpívej
píseň o shledání.
Besídko ty, milá všem,
polou v sadě skrytá,
což mne z tebe šátečkem
nikdo nepřivítá?
Hejsa! Srdce, co je ti?
Z domku někdo kluše...
a v matčině objetí
výská moje duše.
69
V zamyšlení.
Šla upomínka duší mou,
a žhavý její svit
mi zjasnil šedý žití mrak
a v rubín zbarvil cit,
hned útlé stéblo přání mých
na zlatý vzrostlo klas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Mých písní cherub průvodný
výš bílou peruť vznes’
a známý ukázal mi kraj
i sad i proud i les;
to onen luh, kde kvetl jsem
jak lipka v jarní čas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
70
Hle, pod tím hájem na mezi
kveť růžovitý hloh,
však růžověji opodál
ten černooký hoch;
toť moje oko, čelo, ret,
i prstencový vlas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
A dále spěchám; pochvat můj
pln touhy tepe zem,
snad motýle chce dostihnout?
vždyť sám jsem motýlem!
Má noha chvatná setřásá
déšť perel s květů řas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
A za mnou život v jeden cval –
to divný koloběh –
a volá mne a vábí mne
a chytá na pospěch;
ba juž mne v líce políbil,
toť lásky hodokvas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas.
A dále, dále pospíchám,
zkad vyletěl jsem prv,
v tom z dálky město maličké
mi svítá pod obrv,
71
i rozhlédám se, rozhlédám,
zda vše mi známo as –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Hle, potok, nechať jarem vzrost,
týž úsměšný má zor,
a stále zpívá jako dřív
a vesel sbíhá s hor;
a k němu spěchá praménkem
luk drobný zeměplaz –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Mlýn poblíž říčky, podál splav,
kol zákrsková chvoj,
a v temném houští olšovém
skryt jasné vody zdroj,
hle, posud v ranních červáncích
se leskne nad topas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
A naproti tam posavad
skal vzdorovitý stín,
leč na jich svahu východním
háj bujných ořešin,
a siný rybník zadumán
spjat v rákosový pás –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
72
Se staré věže zámecké
zní posud kavčí křik,
a v boru kolem doposud
si hvízdá seveřík;
vždy stejný on, ni vánek to,
ni zlostný zemětřas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Výš škola je v lip úkrytu;
a z poprášených skel
se zrudlou čapkou zírá ven
můj starý učitel;
v té šedé hlavě jako sníh
zrak bystrý neuhas’ –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Blíž školy panský sad, já v něm;
až do chýše jsem vnik’,
kde pěkně z lípy vyřezán
dlí starý poustevník;
i vcházím, hlavu sklání on,
jdu z chýše – kloní vaz –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Slyš, z kostelíka v šírou dál
zní vezdy svěží zpěv,
ach, v srdcích zvonů nechladne
a nemění se krev;
73
vždy zvučně, ku svatbě i v hrob,
zní hlaholivý hlas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Viz, tamo v sadě uprostřed
ten štíhlý domku štítštít,
v něm stará hnízda vlaštovic
lze v římsy koutku zřít;
a v nízkých oknech na východ
dlí posud slunce jas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Hle, tentýž plůtek zahradní,
v něm jasmín, šeřík, bez,
i stará z klestí besídka
a kolem zimolez;
vše stejno, stejno jako dřív,
mé mysli na úžas –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
I spěchám sadem domku blíž
a kráčím přes práh čil,
jej ondy v jaru zlatých dob
jsem v posled překročil;
lesk zlatý stop mých rodičův
zde posud neuhas’ –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
74
Je tatáž posud záprseň
i tatáž dvojí síň,
vždy milé světlo ve velké
a v malé milý stín;
zde vše, i dubový ten stůl,
jenž všecky hostil nás –
leč minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
Ó Bože, Bože! Jak mi je?
My stolu kolemkol,
zde otec s matkou, s bratrem brat
i sestra, dítě v pol;
„Ty’s to? Buď Pán Bůh pochválen!“
vstříc milý zvučí hlas –
však minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
A s vláhou v oku zírám kol
já vyhoštěný druh –
vše, všecko rozprchlo se juž
a kam? To ví sám Bůh;
dům týž je, ale snivý duch
mi praví na dotaz,
že minul den a prchl sen,
a všecko jinak zas!
V tom náhle z kouta úkrytu
kmet sivý jde mi vstříc
a zachmuřený obličej
v dlaň tiskne víc a víc.
75
„Kdo jsi?“ se táži... Vyrůstá.
„Jsem strážcem zde,“ dí v ráz,
„nic neměním, jen člověka –
tys člověk a já – Čas!“
76
III.
RODNÝ DŮM.
[77]
Náhrada.
Zpět přišel čas, v němž svět se budí:
pln kvítí, zpěvu, sladkých tuch,
i zachvěla se klenba hrudi,
a na čelo mi klepal Bůh:
„Spěš v rodný dům, tvé srdce strádá,
já vím, co přeje si a žádá
ten jeho plachý stesk a ruch!“
I letím křídly vlaštovice
pod neviděný dávno krov,
skráň stydne mi, leč plane líce,
ret chvěje se, leč nemá slov;
mým před zrakem se náhle stmívá –
kdo líbali mne, všecky skrývá
ten temný, chladný, němý rov.
79
Mně zdá se, zář jak k nohám vniká,
že šlapu mládí svého květ,
mé oko vlhne, duše vzlyká,
leč jako ve snu šepce ret:
„Proč lkáš? zda mysli vzdušné hrady
a nebe, jež jsi ztratil tady,
Bůh nedává ti v písni zpět?
80
Kacíř.
Domku můj přemilý
uprostřed sadu,
zřím-li tě, do dlaní
hlavu svou kladu;
smutno mi, podivno,
srdce mi buší,
povzdech mám na ústech,
vzpomínku v duši.
Po cestě od lesa
provité mlázím
v síňku tvou po letech
zadumán vcházím;
hle, jak to slunéčko
po stěnách těká!
bludná však noha má
na prahu kleká.
Při okně lavička –
hlava se shýbá,
81
ret náhle pobledlý
vroucně ji líbá,
oko se zalévá,
ruka se chvěje,
podivně, tesklivě
se mnou se děje.
Jaký to kacíř jsem,
Bože můj svatý,
před lávkou poklekám
prostičké chaty;
vždyť mně tu – vzpomínkou
srdce mi puká –
naposled žehnala
otcova ruka.
82
Pod starou hruší.
Doma prostřed na sadě
stará hruše stála
a haluze klikaté
mocně rozkládala.
Rád jsem pod ní sedával
stínem ukryt celý;
s jejími se poupaty
písně rozvíjely.
Z domova mne osud hnal –
slza v oku taje –
ze školy a do školy
v různé světa kraje.
Dosti bylo zášeru,
dosti mlh i světla,
i ta láska poupětem
vzmohla se a zkvetla.
83
Prochodil jsem tu i tam
hory, doly, stráně,
proplul moři ruch i klid,
pahrbky i pláně.
Šťasten byl jsem tu i tam
v zášeru i zoři,
šťasten byl jsem na horách,
ba i v spoustách moři.
Šťasten v síni velmožův,
šťasten v chýžce prosté,
a z těch dojmů bohatých
posud píseň roste.
Na sta různých vzpomínek
vykvetlo mi v duši,
nejšťastnějším byl jsem však
pod tou starou hruší.
84
V Šilinkově důlu
u Rychmburka.
Z Podhradského týnu
cestička se stáčí,
vede lesem k mlýnu,
a mně tady k pláči;
skrýš to mého děda,
Českých bratří druha;
oko pálí, běda,
pěst se svírá tuhá!
Hle, hvozd vůní spilý
důl ten v náruč vine,
a zpěv ptactva milý
do srdce se line;
však kde Bratří asi?
ptám se, dudák chudý,
žalem vlhnou řasy,
steskem kvílí dudy.
85
Zde bývali skryti
před zbojnickou sběří, –
dosud krev mním zříti
na trávě i keři; –
otvorem těch vrátek,
po zpuchřelém prahu,
přišel nedostatek
v stopách cizích vrahů
O jak mě to jímá,
ve světničce prosté!
Všude před očima
zjev mých otců roste:
vidím bledé líce,
jak se k bibli kloní,
a zpěv víc a více
z hloubky duše zvoní.
Vidím, jak se modlí,
s čelem samé rýhy,
jak jim kati podlí
loupí svaté knihy;
jak jim chýše pálí,
ničí skrovné zboží,
jak jich knězi v skály
kryjí Písmo boží.
Smutno, žalno tady
ubohému vnuku!
kudy chodím, všady
na hruď tisknu ruku;
86
smutně se to zpívá
v rozvalinách štěstí;
proč jen píseň zbývá,
proč jen holé pěsti?
Za to duch se vznáší:
vidím, Čeští bratří,
myšlence jak Vaší
dálný vesmír patří;
nechť vám hlava klesla,
přec mohutným letem
krouží Vaše hesla
šírošírým světem! –
87
Soudce.
Když útlý hoch jsem na studie šel,
tu otec můj – ach dávno leží v hrobě –
kus cesty přes les až mě sprovázel,
bych nezbloudil a nezasteskl sobě.
„Teď dej se přímo,“ děl, „a nezbloudíš!“
a líbal mě a udělal mi kříž.
My ohlédli se, kývli zas a zas,
až drahá hlava jeho znikla v lese;
já vím, že slza ukápla mu v řas,
a srdce mé se jako tenkrát třese;
ač je to dlouhá řada šedých let,
já nemohu té chvíle zapomnět.
A jdu-li v dumách lesem samoten,
vždy myslím si, že v utajeném pláči
jak v onen smutný podjeseně den
můj otec tiše po boku mi kráčí
a táže se: „Rci, zda jsi uposlech’?“
leč místo slov můj ozve se jen vzdech.
88
A netušeně přechází mi zrak,
zdroj těžkých slz mi po tváři se leje,
a jako bouří ustrašený pták
mé srdce v ňadrech třese se a chvěje;
jen člověk jsem, v němž zástup chyb se skryl,
v před kráčel jsem a vždy jsem s lidem byl.
89
Matce.
Má drahá matičko! Jak v rozloučení
zas po Vás horoucně jsem zatoužil,
žal divoký, jak žhář mi srdce plení
a zkvetlé růže slunných blaha chvil
svou nevlídnou mi rukou krutě seče,
až srdce rudá krev mi z prsou teče.
Tak zvolna mru, rok za deset mi dlouhý,
však bolesti v něm víc než na sto let,
duch touží v před, leč stále k Vám jen letí
a na Vašem můj bledý chví se ret,
leč čím víc ze srdce mi vzdechů plyne,
tím víc mě ruka Vaše k ňadrům vine.
Šel štěstí hledat jsem, však kde je štěstí?
Jdi kamo chceš, vždy staneš na rozcestírozcestí,
jdi kamo chceš, svět všude tobě cizí,
a všude štěstí prchá ti a mizí,
jen ten mu blíž, kdo k domovu se vrátí;
kde za něho se modlí stará máti. –
90
Matce.
Má zlatá matko, dumám zas a zas,
jak ňader růže zvučící bych svil,
a světu na podiv a na úžas
ty sivé skráně Vaše ověnčil.
A myslím, myslím, co bych všecko řek’,
a stále růží nemám vonných dost,
radš u stařičkých nohou bych Vám klek’,
a v klín Vám sypal slzí horoucnost.
Kéž říci mohu jedním slovem jen,
co strastným žitím v ňadra skládal cit!
Ach, zlatým ptákem chce mé srdce ven
a touží stopu Vaši políbit!
Leč duše má dí každým zachvěním,
co Vy jste ondy děla: „Skvoste můj,
co’s v dálce, srdcem ve tvém srdci dlím,
ó Bůh Tě chraň, ó Bůh tě opatruj!“
91
První loučení.
Loučil jsem se s domovem,
klasy právě zrály,
s matkou, otcem pospolu
na vršku jsme stáli.
Slunci v zlatých obláčkách
zachtělo se spáti,
když mě v ústa líbali
tatíček a máti.
Plakali – a pěšinou
mezi žitem dolů
volným krokem bez řeči
k městečku šli spolu.
Dlouho zřel jsem za nimi,
při každém však kroku
píchlo mne to u srdce,
vlhlo mi to v oku.
92
Nežli jasný byl můj zrak,
ztratili se v dáli,
leč mé nohy na vršku
přikovány stály.
Až když sad i kostelík
večer skryl mi šeře,
dále cestou jsem se bral,
jak se žebrák béře.
Klidněji teď loučím se,
s kým mne cesty dvojí,
vždyť mé srdce na vršku
v rodném kraji stojí.
Tesklivě ho oblétá
jako hnízdo ptáče;
v domku hledá mládí své,
v chrámečku ho pláče.
93
Blud.
Od jihu na sad teplý vánek vál,
já vedle otce u jabloně stál
a díval se, jak svěží, útlé rouby,
dřeň na dřeň, prutům opatrně snoubí,
až v posled svoji chvějící se ruku
na moji hlavu dal
a mluvil hlasem plným truchlých zvuků:
„Jest ukončeno; ujme-li se as?
zda záře dost i vláhy skytne čas,
by ostrev moje záhy vzešla snětí
a dařila vás ovocem, mé děti?
Mně milá práce nekyne již darem,
zrak častou slzou zhas’,
a množství rýh je na mém čele starém.
A vzejde-li, kdo sčeše tento kmen?
Vás jiný život z domu láká ven!
Nuž jděte jen, a rukou nemozolte,
svou každý dráhu podle srdce volte;
94
Bůh dej vám svoje požehnáni všude –
leč svůj až dosním sen,
zda lépe vám, než u mne, děti, bude?“
Já zachvěl se, ba chvím se doposud.
Žal otce zhnětl v půl a z půle trud;
štěp, jejž nám vroubil, skvostné plody nosí;
kol do kola je plno čerstvé rosy,
či slzy jsou, jež skropily tu půdu,
že těžký jal mne blud,
jímž bez ráje dál světem bloudit budu!
95
Otci.
I.
Zle vítr krajem pískal,
Zle vítr krajem pískal,
a smutno bylo venku,
já přišel o půlnoci
a klepal na okénku;
a když jsem v síňku stoupil,
Ty znal’s mne okamžitě
a volal na mne z lůžka:
„Pozdrav tě Pán Bůh, dítě!“
„Jak, tatíčku, se máte? –“
Tu děl jsi, v tvář mi hledě:
„Po vůli Boží, synu,
teď nevalně, ba bledě;
viz, líce samá vráska
a vlasy valem sšedly...
ten strach a péče o vás
zle na bedra mi sedly.“
96
„Je dobře, že jsi přišel;
však v síňce naší malé
mé oko hledalo tě
i srdce neustále;
je dobře, že jsi přišel,
bys potěšil mne v trudu,
Ty scházel’s nám – a brzo
já scházeti vám budu.“
97
II.
Bylo v rodné síni
Bylo v rodné síni
po skrovničkém stole;
sprovodil’s mne z domu
přes zahradu v pole.
Mimo táhlý rybník
luhem na silnici,
pohleděl jsi na mne,
pohladil mne v líci.
Sklopil’s hlavu, vzdychl,
ticho bylo zase,
jenom velká slza
leskla se Ti v řase.
Ach, v té jedné slze
tolik smutku bylo,
že mi to až v hlavě
bouří zavířilo.
98
Jí jsi řekl všecko –
vrátil’s se a zašel,
a já místo v lese
ku pláči si zašel.
Do mechu jsem padl,
hrozné chvíle tuše –
loučilyť se na vždy
naše družné duše. –
99
III.
Den si do červánku
Den si do červánku
uleh’ ztrmácený,
hněvný Sever pustil
s řetězu své feny.
Slyš, jak strašně vyjí!
Skály zastenaly,
drobný kámen s vrchu
k úpatí se valí.
Slyš, jak žalně vyjí,
sad kol domku drtí;
jistě že tam leží
někdo blízek smrti!
Leží, ne však jeden,
mrtvoly tam dvoje:
jedna – otec drahý,
druhá – srdce moje.
100
IV.
K oteckému domku
K oteckému domku
vítr zavál chladný,
naproti mi cestou
nepřichází žádný.
Sníh mi ve tvář práší,
známé stromy klamou,
bílé jiní třesou
se své hlavy na mou.
Meluzina pláče
v tmavém jedlí hvozdě,
havran na mne volá:
Pozdě, pozdě, pozdě!
Pospíšil jsem kvapně
po sněhu a jíní,
ach! můj otec drahý
mrtev ležel v síni.
101
Schýlil jsem se v rakev
k tatíčkovi svému;
dřív on mně, já nyní
podobal se jemu.
102
V.
Nehoda a Starost
Nehoda a Starost
Tobě na práh sedly,
divné rozhovory
z noci na den vedly.
Starost hovořila:
„Což jsem lapla hbitě
toho ve světnici
v šedivé své sítě.
Z rodné síně v život
hnala jsem mu děti
jako jestřáb ptáky
ze zlatého setí.
Za dne bušily mu
na hruď moje pěsti,
v noci zaháněly
spánek od pelesti.
103
Lítost rozmanitou
v ňadra jsem mu lila...
a co, milá družko,
ty jsi učinila?“
Hovořila druhá:
„Povím krátkým slovem:
Dnem nocí jsem bděla
nad tím jeho krovem.
Plenila jsem pole,
bravy, skoty bila,
na štěpnicích jeho
bouři rozlítila.
Jeho dětem nikde
nedala jsem vláhy;
všem jsem pohatila
pěšinky i dráhy.
Ale marně všecko!
Na té jeho skráni
leskne se mu přece
mír a požehnání.“
104
VI.
Jako tomu stromu,
Jako tomu stromu,
kudy jsme Tě nesli,
síla prsou tuchla
a haluze klesly,
tak v den přenešťastný
také mně se stalo:
krev mi v žilách stydla,
blaho oprchalo.
V žilách krev mi stydla,
oči v líce padly,
ruce křížem spjaté
na ňadra se kladly;
noha v chůzi vázla –
jak strom na rozcestí
u hrobu jsem stanul...
Konec bylo štěstí.
105
VII.
Marně ohlížím se
Marně ohlížím se
na levo i v pravo,
už Tě neuhlídám,
Ty, má drahá hlavo!
Už Tě moje srdce
darmo v jizbě hledá,
ach, už mi Tě v náruč
ani Pán Bůh nedá!
Darmo se mé oko
po Tobě otáčí –
vedrem smutku nemá
jedné slzy k pláči.
106
VIII.
Bože, milý Bože,
Bože, milý Bože,
zlý se život žene,
nemám líbat Tvoje
skráně zasněžené?
Nemám na Tvá ňadra
těžké hlavy dáti?
Tatíčku můj zlatý,
už se všecko hatí.
Sotva slzy kanou
na Tvé chladné lože,
vyschly bědováním –
Bože, milý Bože!
107
IX.
Poslední návštěva.
Sen ke mně smutný zaletěl
a na ňadra mi vložil ruku,
v ráz v hlavě plno dum jsem měl,
a srdce zastenalo v tluku.
U mého lůžka otec byl.
„Já přišel k tobě, milý synu,
bych naposled tě políbil,
než hrobník hodí na mne hlínu.“
Dlaň svadlou na mé skráně dal
a líbal na čelo i líce.
„Můj hochu, tys mne miloval,
však já – já tebe stokrát více!
Já po přerůzných cestách všech
vždy sprovázel tě v světa úhly,
a každý žal tvůj, každý vzdech
byl ostrým hřebem do mé truhly.
108
Buď s Bohem, velkou starost mám,
i k druhým jdu hnán divnou touhou;
ach, než vás všecky vyhledám,
to starci cestou bude dlouhou!
Nuž, milujte se s druhem druh
v tom věčném světa nepokoji,
vždyť bez lásky, již žádá Bůh,
zač pak ten lidský život stojí?
Mé volá čas a žití los,
hrob hotový již na mne čeká –
za otce jednoujednou, synusynu, pros
a dvakrát vroucně za člověka!člověka!“
Já z hloubky vzdechl. Hrozný sen!
Proč, přežil jsem to trapné snění?
Vždyť ukrutnější v bílý den
mé hrozné bylo probuzení!
109
X.
Otcův hrob.
Na hřbitově kostelíček
kříž na vršku báně,
leží mi tam zlaté srdce,
stříbrem zkvetlé skráně;
leží mi tam otec starý,
s rukou spjatou ruku,
myslí na nás, jak se vede
dětem v světa hluku.
Ach, tatíčku, hlavo bílá,
nestejně se daří,
starším slzy v duši tuhnou,
mladším hoří v tváří;
jedněm-li žal v píseň zkvetne,
druhým v povzdech vzroste;
vzdech a píseň, různá říza,
ale stejní hosté!
110
Ach, tatíčku, srdce zlaté,
smutně volám z dáli,
dobře, že jste milé ruce
na své hrudi spjalyspjali,
však kdybyste pramen žalů
zřeli v kapce štěstí,
puklo by Vám, můj tatíčku,
vzdechem od bolesti!
111
Matce.
I.
Moje máti zlatá, zlatá moje máti!
Moje máti zlatá, zlatá moje máti!
Což bych Vám chtěl také píseň zazpívati,
leč myšlenka vzletná sotva křídla zvedne,
juž stižena žalem v koutek ňader sedne.
Pro Vás píseň dříve ve slzách se topí,
nežli jaré větve života se chopí;
jiným květy svíjím, ale Vám zda mohu?
a tak poroučím Vás jenom Pánu Bohu.
Ale, zlatá máti, hlavičko má sivá,
bez Vás přece žádná píseň nezaznívá;
nežli vroucnou duší povznáším se k pění,
vzpomenu si na Vás místo pomodlení.
112
II.
Máti, milá máti, moje srdce zlaté!
Máti, milá máti, moje srdce zlaté!
Což mi, drahá máti, bíle rozkvétáte
jako v chumelici jabloň v šírém poli...
ach, což moje srdce stýská si a bolí!
Ach, což to mé srdce stěžuje si, stýská,
že květ jinovatky hlavičku Vám stiská;
že v těch zlatých rukou tolik tíhy máte,
že je k té mé hlavě sotva pozvedáte!
Ale moje hlava také žalem zvadá,
na prsa Vám sama, s prsou na klín padá,
jako mlýnský kámen do kola se točí,
a na místě řeči zality mám oči.
113
III.
Na prahu jsme stáli,
Na prahu jsme stáli,
ruce jsme si dali,
Vaše temné oči
smutně pohledaly.
Vaše hlava milá
k mé se přiklonila,
dvojích oči slza
cestu zarosila.
„Má hlavičko zlatá,
čím pak jste tak jatá?
Čím že zapadává
oči zora smavá?“
„Proto, synku bledý,
zality jsou hledy,
že dnes vyprovázím
tebe naposledy!“ –
114
Vzal jsem Vás kol šíje:
„Ach, ten život zlý je,
jedněm samý slavík,
druhým samá zmije!
U mne zmije byla,
do ňader se vryla
pro Vás, starostlivá
hlavičko má sivá.
115
IV.
Na vršíčku za Smíchovem
Na vršíčku za Smíchovem
zídka hřbitov jímá,
na něm pod květnatým rovem
matička mi dřímá;
dřímá – kdož ji v klidu ruší?
jako dříve doma,
kdy šly zkazky snivou duší,
drobné zpěvy rtoma.
Juž mne slovy neochočí:
„Netrap se, můj synu,
vždyť tě posud líbám v oči,
vždyť tě v lokty vinu.“
Juž mi rukou nepohladí
prosivělých vlasů,
neřekne: „Kdo květy vsadí,
nesmí čekat klasů.“ –
116
Žel! Kdož nyní srdce vznítí
k písním rodnou zvěstí?
juž bude strom mého žití
bez květného štěstí;
bez vrcholku, listné zdoby,
bez krásy a vůně...
Ach, mé srdce od té doby
naříká a stůně.
S Pánem Bohem, s Pánem Bohem,
matičko má milá,
také má se v žalu mnohém
hlava nachýlila,
bělá se to kolem čela –
slunce mé se chýlí...
Kéž mám, jako Vy jste měla,
smrti klidnou chvíli. –
117
V.
Smutno, žalno v zimě, v jaře
Smutno, žalno v zimě, v jaře
na těch „Malvazinkách“,
nekmitáť se slunná záře
v hrobů temných síňkách;
na jich krovech jenom sedá,
břečtanem je kryje,
květné číšky vzhůru zvedá,
rosné víno pije.
Kdyby raděj ptáci pili
z křištalného zjevu,
mnohou hruď by potěšili
stkvosty drobných zpěvů;
zvedla by se, oddechla si,
divem všemu světu,
plnila by na vše časy
vůní kalich květů.
118
Vzdechla by si v pološeru
při hvězdiček svitě,
plakala by matka dceru,
matku siré dítě;
a já bych tam klekl v trávě
na hrob cesty blíže,
v jehož skrýši k drahé hlavě
Bůh mé srdce víže.
Sedl bych tam pod jasánkem
s nachýlenou snětí,
máť bych slyšel šeptat vánkem:
„Ať čas, jak chce, letí,
Bůh v něm proměn v těchu, synu,
všecku tvoji tíseň:
každou radost v kytku činů,
každou žalost v píseň.“
119
Hroby rodičův.
Jaro, jaro! Sny se k duši vinou
jako k matce tulící se děti,
panenskými ústy růže kynou,
ptactvo jásá na kvetoucí sněti.
Dívčí zpěv a srpy v poli zvoní,
šumný ručej perlou břehy skrápí,
jen má hlava dumavě se kloní,
a mé srdce chvěje se a trápí.
Vždyť mně jaro posud připomíná
předrahých dvou rovů v různém kraji,
na nichž také kvítím pučí hlína,
perly však v ty květy nepadají.
O jedno vždy srdce moje prosí:
by mých jarních písní citné zdoby
vánek místo perlící se rosy
vdechl v květy zdobící ty hroby.
120
Návrat.
Zvon zvučí – vánoční jsou svátky,
hruď chvěje se, leč srdci vděk,
duch v blaha sen se vrací krátký
v skrýš horskou, v domku přístěnek;
i rozhlíží se k různé straně,
zda pozná prostičkou tu síň?
když odcházel, psal v knihu Páně
ku svému jménu „Jdi a hyň!“
Leč dohvězdná když půlnoc vzplála
a kmentem přioděn byl svět,
v ráz touze křídla vyrůstala,
a v rodnou síňku letěl zpět,
své nemoh zapomenout chatky,
a přes tlum hor a vodstva říš
spěl duchem zlíbat hlavu matky,
a na otcově hrobu kříž.
121
Matčina píseň.
V mou padl duši dumající
jak roztopený zlata kov,
mé drahé matky, dávno spící,
zvuk staré písně, prostých slov.
A zní mi na rtech, zní mi v duši
a nechce ustat nikterak,
a chví se v ňadrech, v srdci buší
a v slzy potápí mi zrak.
A přec zas při ní volno je mi,
jak k oblakům bych měl se vznést,
snad vzkaz s andělů perutěmi
mé matky z nadsvětí to jest.
122
Vábení.
Černé lesy na horách
plny jinovatky,
jako černé krajky kdys
na čepci mé matky;
ach, jak mě to vábí ven,
volá mě a svádí!
Abych mohl nerušen
ráj zřít svého mládí.
Černé lesy na horách
plny sivých mraků,
jako brvy ztemnělé
na otcově zraku;
ach, proč mě to vábí as
v klidná vaše loubí?
Bych jak dítě mohl zas
plakat z duše hloubi. –
123
Zlí střelci.
Za noci se vracím v rodné kraje...
V stromech cesty sever smutně vzlyká,
s rudým listím posupně si hraje,
a mně v srdce střela žalu vniká. –
Kraji můj, jak smutný jsi, jak chudý,
sotva slzu v oku mohu zmoci,
na tvém nebi měsíc hoří rudý
jako velká rána v ňadrech noci.
O berličkách žebrácká jak chorá
v klínu tvém se uhostila bída,
Hlad tvá kamenitá pole orá,
Nouze tvoje vetché chaty hlídá.
Jen těch lesů, ať se zloba lítí,
věčně zelený tě zdobí vínek,
a přec z tebe v temný příkrov žití
zlatou nit tkám dětských upomínek.
124
Nit svých písní, jež mi v tiché chvíli
v dumách srdcem létají a lebem,
a jež šípem otravným mi střílí
siná závist s pokrveným chlebem.
125
Otčím – chléb.
Chléb – můj otčím opatrný,
chtěl mě ondy šťastným míti,
ved’ mě hocha ubohého
k svému domku cestou žití.
Z keře lásky, z keře písní
stolisté mi růže trhal,
bych se vůní neotrávil,
do bláta je bázliv vrhal.
Do cisterny jasné krásy
kal mi metal blatné dráhy,
abych douškem neschvátil se,
ale k cíli došel záhy.
Abych nezřel radost světa,
plnou hříchů prý a rmutu,
do oken dal mojí síňky
síť zelenou bujných prutů.
126
Pošlapal mi hněviv vůkol
květy v nivách, květy v luhu,
za jara bych nepohleděl
v jejich barev krásnou duhu.
Buku v stráni srubnul ruku,
aby na mne nezakýval,
pastevců mi zpěvy dusil,
abych s nimi nezazpíval.
Zavíral mi na klíč dvéře
jara modrých za večerů,
svatojanské mušky lapal
v tajemného lesa šeru.
Hlavu tepal, srdce mučil,
z přízně, z lásky sám jak soudil,
jen bych času nepromeškal,
jen bych cestou nezabloudil.
Motýle mi plašil z květnic,
skřivánky mi plašil z polí,
lindušky mi plašil z duše,
orly z hlavy – ach, to bolí.
Já však lindušky ty zlaté
i ty mušky znova chytal;
jejich let se v mojí duši –
jejich pel v mých rukou kmital.
127
U cíle jsme dálné cesty,
při útulku valně ztmělém;
chléb, jejž teskliv v ruce beru,
zlatím si tím slunným pelem.
128
Po půl věku.
Světem uštvaného v těžkém čase
přivábil mě drahý domov zase,
kde jak dítě, tužeb prost a přání,
o lidském jsem žití neměl zdání.
To byl on, můj domov milovaný,
oko na vše pohlíželo strany,
to ty nivy, luka, lesy, pole,
i týž mlýn, jenž smutně klepal v dole.
Zřel jsem potok, tekoucí kol hradu
mimo drobných chaloupek a sadů –
vše jak ondy dřímalo a snilosnilo,
a přec, Bože, všecko jinak bylo!
Před domkem, kde někdy matka stála,
mladá žena s útlým dítkem hrála,
a z těch oken otevřených nyní
pohlíželi na mne lidé jiní:
129
A v té síňce, v níž bylo tak milo,
nevím jak, teď vše se zatemnilo,
jen protější blíže krbu stěna,
stejně byla sluncem ozářena.
A ta hruška v sadě, z půle dutá,
kdys má skrýše, byla podseknuta;
zaplakal jsem u té družky stoje;
podťato s ní také srdce moje! –
Zklamán žitím, těžkou slzu v řase,
nazpět pospíchal jsem z domku zase,
divno-li, že tolik změn se stalo?
Století půl na nás napadalo! –
130
OBSAH.
I. PRCHLÉ CHVÍLE.
Rosa a jíní11
Píseň vlaštovice12
Beze stopy13
Vzpomínka15
Prosba16
Při dešti17
Prchlý máj18
Jeseň v jaře19
Mír21
Mám dost23
Přání a srdce24
Okryt25
Nač žalovat?26
Topole27
Až přijde čas28
Stárnoucí peň29
Dotaz30
Jíní31
A vlny bouří dál32
Klamná útěcha34
Zimní květy36
II. RODNÝ KRAJ.
Vidina39
Jarní jízda43
Pozdrav45
Domovina47
Rodný kraj51
V záplavě ranních červánků53
Rodné údolí55
Pohled k domovu57
Kousek ráje58
Ráj mladosti60
Léčka62
Rodné místo64
V zášeru dětských myšlenek66
Cesta k domovu68
Shledání69
V zamyšlení70
[131]
III. RODNÝ DŮM.
Náhrada79
Kacíř81
Pod starou hruší83
V Šilinkově důlu (u Rychmburka)85
Soudce88
Matce90
Matce91
První loučení92
Blud94
Otci I.98
II.93
III.100
IV.101
V.103
VI.105
VII.106
VIII.107
IX. Poslední návštěva108
X. Otcův hrob110
Matce I.112
II.113
III.114
IV.116
V.118
Hroby rodičův120
Návrat121
Matčina píseň122
Vábení123
Zlí střelci124
Otčím – chléb126
Po půl věku129
E: až; 2002
[132]