V zamyšlení.

V zamyšlení.
Šla upomínka duší mou, a žhavý její svit mi zjasnil šedý žití mrak a v rubín zbarvil cit, hned útlé stéblo přání mých na zlatý vzrostlo klas – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! Mých písní cherub průvodný výš bílou peruť vznes’ a známý ukázal mi kraj i sad i proud i les; to onen luh, kde kvetl jsem jak lipka v jarní čas – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! 70 Hle, pod tím hájem na mezi kveť růžovitý hloh, však růžověji opodál ten černooký hoch; toť moje oko, čelo, ret, i prstencový vlas – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! A dále spěchám; pochvat můj pln touhy tepe zem, snad motýle chce dostihnout? vždyť sám jsem motýlem! Má noha chvatná setřásá déšť perel s květů řas – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! A za mnou život v jeden cval – to divný koloběh – a volá mne a vábí mne a chytá na pospěch; ba juž mne v líce políbil, toť lásky hodokvas – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas. A dále, dále pospíchám, zkad vyletěl jsem prv, v tom z dálky město maličké mi svítá pod obrv, 71 i rozhlédám se, rozhlédám, zda vše mi známo as – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! Hle, potok, nechať jarem vzrost, týž úsměšný má zor, a stále zpívá jako dřív a vesel sbíhá s hor; a k němu spěchá praménkem luk drobný zeměplaz – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! Mlýn poblíž říčky, podál splav, kol zákrsková chvoj, a v temném houští olšovém skryt jasné vody zdroj, hle, posud v ranních červáncích se leskne nad topas – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! A naproti tam posavad skal vzdorovitý stín, leč na jich svahu východním háj bujných ořešin, a siný rybník zadumán spjat v rákosový pás – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! 72 Se staré věže zámecké zní posud kavčí křik, a v boru kolem doposud si hvízdá seveřík; vždy stejný on, ni vánek to, ni zlostný zemětřas – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! Výš škola je v lip úkrytu; a z poprášených skel se zrudlou čapkou zírá ven můj starý učitel; v té šedé hlavě jako sníh zrak bystrý neuhas’ – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! Blíž školy panský sad, já v něm; až do chýše jsem vnik’, kde pěkně z lípy vyřezán dlí starý poustevník; i vcházím, hlavu sklání on, jdu z chýše – kloní vaz – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! Slyš, z kostelíka v šírou dál zní vezdy svěží zpěv, ach, v srdcích zvonů nechladne a nemění se krev; 73 vždy zvučně, ku svatbě i v hrob, zní hlaholivý hlas – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! Viz, tamo v sadě uprostřed ten štíhlý domku štítštít, v něm stará hnízda vlaštovic lze v římsy koutku zřít; a v nízkých oknech na východ dlí posud slunce jas – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! Hle, tentýž plůtek zahradní, v něm jasmín, šeřík, bez, i stará z klestí besídka a kolem zimolez; vše stejno, stejno jako dřív, mé mysli na úžas – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! I spěchám sadem domku blíž a kráčím přes práh čil, jej ondy v jaru zlatých dob jsem v posled překročil; lesk zlatý stop mých rodičův zde posud neuhas’ – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! 74 Je tatáž posud záprseň i tatáž dvojí síň, vždy milé světlo ve velké a v malé milý stín; zde vše, i dubový ten stůl, jenž všecky hostil nás – leč minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! Ó Bože, Bože! Jak mi je? My stolu kolemkol, zde otec s matkou, s bratrem brat i sestra, dítě v pol; „Ty’s to? Buď Pán Bůh pochválen!“ vstříc milý zvučí hlas – však minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! A s vláhou v oku zírám kol já vyhoštěný druh – vše, všecko rozprchlo se juž a kam? To ví sám Bůh; dům týž je, ale snivý duch mi praví na dotaz, že minul den a prchl sen, a všecko jinak zas! V tom náhle z kouta úkrytu kmet sivý jde mi vstříc a zachmuřený obličej v dlaň tiskne víc a víc. 75 „Kdo jsi?“ se táži... Vyrůstá. „Jsem strážcem zde,“ dí v ráz, „nic neměním, jen člověka – tys člověk a já – Čas!“ 76