Blud.

Adolf Heyduk

Blud.
Od jihu na sad teplý vánek vál, já vedle otce u jabloně stál a díval se, jak svěží, útlé rouby, dřeň na dřeň, prutům opatrně snoubí, až v posled svoji chvějící se ruku na moji hlavu dal a mluvil hlasem plným truchlých zvuků: „Jest ukončeno; ujme-li se as? zda záře dost i vláhy skytne čas, by ostrev moje záhy vzešla snětí a dařila vás ovocem, mé děti? Mně milá práce nekyne již darem, zrak častou slzou zhas’, a množství rýh je na mém čele starém. A vzejde-li, kdo sčeše tento kmen? Vás jiný život z domu láká ven! Nuž jděte jen, a rukou nemozolte, svou každý dráhu podle srdce volte; 94 Bůh dej vám svoje požehnáni všude – leč svůj až dosním sen, zda lépe vám, než u mne, děti, bude?“ Já zachvěl se, ba chvím se doposud. Žal otce zhnětl v půl a z půle trud; štěp, jejž nám vroubil, skvostné plody nosí; kol do kola je plno čerstvé rosy, či slzy jsou, jež skropily tu půdu, že těžký jal mne blud, jímž bez ráje dál světem bloudit budu! 95