Otčím – chléb.

Otčím – chléb.
Chléb – můj otčím opatrný, chtěl mě ondy šťastným míti, ved’ mě hocha ubohého k svému domku cestou žití. Z keře lásky, z keře písní stolisté mi růže trhal, bych se vůní neotrávil, do bláta je bázliv vrhal. Do cisterny jasné krásy kal mi metal blatné dráhy, abych douškem neschvátil se, ale k cíli došel záhy. Abych nezřel radost světa, plnou hříchů prý a rmutu, do oken dal mojí síňky síť zelenou bujných prutů. 126 Pošlapal mi hněviv vůkol květy v nivách, květy v luhu, za jara bych nepohleděl v jejich barev krásnou duhu. Buku v stráni srubnul ruku, aby na mne nezakýval, pastevců mi zpěvy dusil, abych s nimi nezazpíval. Zavíral mi na klíč dvéře jara modrých za večerů, svatojanské mušky lapal v tajemného lesa šeru. Hlavu tepal, srdce mučil, z přízně, z lásky sám jak soudil, jen bych času nepromeškal, jen bych cestou nezabloudil. Motýle mi plašil z květnic, skřivánky mi plašil z polí, lindušky mi plašil z duše, orly z hlavy – ach, to bolí. Já však lindušky ty zlaté i ty mušky znova chytal; jejich let se v mojí duši – jejich pel v mých rukou kmital. 127 U cíle jsme dálné cesty, při útulku valně ztmělém; chléb, jejž teskliv v ruce beru, zlatím si tím slunným pelem. 128